Článek
Představte si, že vládce platí svým největším nepřátelům obrovské částky peněz. Ne proto, aby propustili jeho vlastního bratra, ale právě naopak – aby jej za žádných okolností nepustili na svobodu.
Zní to jako zápletka historického románu. Ve skutečnosti se to však skutečně stalo.
Po více než deset let posílal osmanský sultán Bajezid II. peníze rytířům svatého Jana i papežskému dvoru, aby jeho mladší bratr Džem zůstal v Evropě pod přísným dohledem. Jediný muž bez vojska, bez říše a bez koruny představoval pro osmanského vládce větší hrozbu než většina evropských panovníků.
Jak se mohl poražený princ stát nejcennějším politickým vězněm své doby?
Když zemřel Dobyvatel
Na jaře roku 1481 se zdálo, že Osmanské říši nestojí nic v cestě.
Mehmed II., dobyvatel Konstantinopole, během necelých třiceti let vlády zásadně proměnil mapu jihovýchodní Evropy. Podrobil si někdejší byzantskou metropoli, rozšířil říši na Balkáně i v Anatolii a jeho vojska pronikla až do jižní Itálie, kde roku 1480 obsadila Otranto. Evropou se šířily obavy, že dalším cílem bude samotný Řím. Pak však přišla nečekaná zpráva. Dne 3. května 1481 Mehmed II. během vojenského tažení náhle zemřel. Kam jeho vojsko vlastně směřovalo, dodnes s jistotou nevíme. Právě jeho smrt však změnila běh dějin více než poslední výprava, kterou plánoval.
Evropa si oddechla.
Jenže zatímco na Západě zavládla úleva, v Osmanské říši začal závod o trůn.
Říše bez následníka
Na rozdíl od většiny evropských monarchií neplatilo v Osmanské říši pravidlo prvorozenství. Neexistoval zákon, který by určoval, že vládu automaticky převezme nejstarší syn. Sultánem se mohl stát kterýkoli z princů – rozhodovala především rychlost, podpora vojska a schopnost získat hlavní město.
Právě proto byli princové už od mládí vysíláni do významných anatolských provincií.
O tom, proč osmanští princové už kolem desátého roku života odjížděli spravovat celé provincie a jak tato neobvyklá výchova připravovala budoucí sultány na boj o trůn, píšu podrobněji v článku Osmanský princ neměl právo být dítětem. Od deseti let vládl celé provincii.
Nešlo jen o školu vládnutí. Každý z nich si budoval vlastní správu, okruh spojenců i vojenskou základnu. Ve chvíli panovníkovy smrti pak musel jednat rychleji než jeho bratři.
Mehmedovi dospělí synové byli dva.
Starší Bajezid spravoval Amasyi, mladší Džem sídlil v Konyi. Oba měli zkušenosti se správou země, oba se považovali za legitimní dědice říše a oba věděli, že váhání může znamenat konec všech ambicí.
Princ, který nebyl jen vojákem
Džem nebyl obyčejným členem vládnoucí dynastie.
Současníci jej popisovali jako vzdělaného, energického a mimořádně kultivovaného muže. Vedle vojenství se zajímal o literaturu, ovládal turečtinu, perštinu i arabštinu a sám skládal básně. Ve své rezidenci v Konyi podporoval učence, písaře i básníky a vytvořil kolem sebe kulturní okruh, který patřil k nejvýznamnějším v tehdejší Anatolii. Později právě jeho poezie přežila staletí lépe než jeho politické ambice.
Není proto překvapivé, že část osmanské elity považovala za vhodnějšího nástupce právě jeho.
Velkovezír Karamanlı Mehmed Paša se po smrti Mehmeda II. pokusil získat Džemovi rozhodující náskok. Zprávu o sultánově úmrtí chtěl utajit a vyslat posly pouze do Konyi. Plán se však zhroutil. Poslové byli zadrženi, janičáři se vzbouřili a velkovezír za svou podporu mladšího prince zaplatil životem. Bajezid mezitím dorazil do Istanbulu, slíbil janičářům vyšší žold a byl provolán novým sultánem jako Bajezid II.
Džem se ale odmítl smířit s porážkou.
Osmanská říše měla dva sultány
Mladší princ vytáhl se svými stoupenci do Bursy, někdejšího hlavního města Osmanů. Město jej uznalo za vládce. Džem nechal razit mince se svým jménem a při pátečních modlitbách bylo jeho jméno pronášeno jako jméno sultána – dva nejdůležitější symboly legitimní vlády v islámském světě.
Na krátký okamžik tak měla Osmanská říše dva panovníky.
Džem se ještě pokusil zabránit občanské válce překvapivým návrhem. Říši chtěl rozdělit. Bajezid měl vládnout evropským državám, zatímco on by převzal Anatolii. Pro staršího bratra však byla taková dohoda nepřijatelná. Nechtěl se dělit o moc, kterou právě získal.
Rozhodující střet skončil Džemovou porážkou.
Nejprve ustoupil do Konyi, poté přes Sýrii a Palestinu uprchl do Egypta ke mamlúckému sultánovi Káitbájovi. Navštívil Jeruzalém a jako jediný známý člen osmanské dynastie vykonal pouť do Mekky. Ani v Egyptě se však nevzdal. Pokusil se shromáždit nové spojence a ještě jednou získat trůn. Ani tentokrát neuspěl.
Teprve tehdy učinil rozhodnutí, které změnilo jeho osud.
Místo aby hledal další pomoc mezi muslimskými vládci, obrátil se na největší nepřátele svého rodu – rytíře svatého Jana na Rhodu.
Netušil, že právě tam začne třináct let trvající evropské zajetí, které z něj učiní nejdražšího politického vězně své doby.
Host, který se změnil ve vězně
V létě roku 1482 zamířil Džem na ostrov Rhodos, sídlo johanitů, rytířského řádu svatého Jana. Ještě před dvěma lety proti nim bojoval jeho otec Mehmed II., který se ostrov marně pokoušel dobýt. Právě proto se může zdát zvláštní, že poražený osmanský princ hledal pomoc právě zde.
Jeho úvaha však byla logická. Nepřítel Bajezida II. mohl být zároveň jeho spojencem.
Džem doufal, že johanité poskytnou vojáky, lodě a podporu k návratu do Anatolie. Pokud by se mu podařilo znovu vstoupit na osmanskou půdu, stále existovala šance, že se k němu připojí nespokojení velitelé nebo provincie, které Bajezid dosud pevně neovládal.
Když 29. července 1482 připlul na Rhodos, čekalo ho slavnostní přijetí. Velmistr Pierre d'Aubusson jej přivítal se všemi poctami příslušejícími synovi sultána. Kronikář Guillaume Caoursin podrobně popsal hostiny, ceremonie i zdvořilé rozhovory, které měly vzbudit dojem, že Džem našel bezpečné útočiště. Právě tuto scénu zachycuje i známá iluminace z konce 15. století.
Princ Džem jako host velmistra johanitů Pierra d'Aubussona na Rhodu v roce 1482. Středověká iluminace z kroniky Guillaumea Caoursina zachycuje okamžik, kdy se z osmanského uchazeče o trůn začal stávat nejcennější politický rukojmí Evropy.
Jenže za zdvořilostí se skrýval chladný politický kalkul.
Může se to zdát paradoxní, ale vztahy mezi křesťanskou Evropou a Osmanskou říší nebyly zdaleka jen nepřátelské. Vedle válek probíhala intenzivní diplomacie, obchod i zákulisní vyjednávání. Právě proto mohl být Džem pro evropské panovníky tak cennou politickou kartou. Těmto rozporuplným vztahům se podrobněji věnuji v článku Válka na hranicích, dohody v zákulisí: skutečný vztah Evropy k Turkům.
Muž, kterého nikdo nechtěl pustit
D'Aubusson velmi rychle pochopil, že Džem má mnohem větší cenu jako vězeň než jako spojenec.
Pokud by jej vybavil vojskem a princ by v boji padl, ztratil by řád cennou kartu. Pokud by naopak Džem skutečně zvítězil a stal se sultánem, nikdo nemohl zaručit, že bude johanitům za jejich pomoc vděčný. Mohl se zachovat stejně jako jeho otec a znovu obrátit osmanskou moc proti Rhodu.
Mnohem výhodnější bylo držet jej pod kontrolou.
Bajezid II. si mezitím uvědomoval totéž. Dokud jeho bratr žil, představoval trvalou hrozbu. Stačila jediná úspěšná výprava nebo povstání a občanská válka mohla propuknout znovu.
Proto učinil krok, který neměl v evropské politice obdoby.
Nabídl johanitům pravidelnou rentu, pokud Džema nikdy nepropustí.
Řád souhlasil.
Od té chvíle začal paradox, který trval více než deset let. Muslimský sultán financoval své křesťanské nepřátele, aby střežili jeho vlastního bratra. Částky dosahovaly desítek tisíc dukátů ročně a byly doplňovány cennými dary i obchodními ústupky. Pro johanity představoval Džem doslova poklad, který nesměl zmizet.
Z rukojmího evropská diplomatická karta
Džem si zpočátku patrně myslel, že jde jen o dočasné opatření. Čekal, že rytíři nakonec splní své sliby a pomohou mu vrátit se do Anatolie.
Brzy však pochopil pravdu.
Nebyl hostem.
Nebyl spojencem.
Byl rukojmím.
Johanité navíc dobře věděli, že Rhodos leží příliš blízko osmanskému pobřeží. Pokus o osvobození nebyl nemožný. Rozhodli se proto prince převézt mnohem dál od jeho přívrženců – do Francie.
Tím začala další kapitola jeho života.
Džem putoval z jednoho hradu na druhý, stále dál od domova. Formálně se s ním zacházelo jako s významným hostem. Měl vlastní služebnictvo, mohl lovit, přijímat návštěvy i pokračovat ve své literární tvorbě. Ve skutečnosti však každý jeho krok sledovali ozbrojení strážci.
Nejslavnějším místem jeho pobytu se stalo městečko Bourganeuf ve střední Francii. Zde pro něj johanité upravili věž, která dodnes nese jeho jméno – Tour Zizim, podle evropské podoby jeho jména. Právě zde strávil několik let života v nucené izolaci.
Věž Zizim ve francouzském Bourganeuf, kde byl v letech 1486–1488 držen osmanský princ Džem pod dohledem johanitů.
Mezitím se zprávy o osmanském princi šířily Evropou. Z poraženého uchazeče o trůn se postupně stala téměř legendární postava. Evropští kronikáři jej líčili jako vzdělaného, důstojného a neobyčejně kultivovaného muže. Překvapovalo je, že muž, kterého očekávali jako obávaného Turka, se zajímal o poezii, hovořil několika jazyky a na dvorech vystupoval s noblesou renesančního prince.
Pro mnoho Evropanů představoval Džem první osobní setkání s osmanským princem. Realita se přitom výrazně lišila od obrazu „hrozivého Turka“, který v západní Evropě koloval už od 15. století. O tom, jak tento strach vznikal a proč často neodpovídal skutečnosti, jsem psala v článku Turci, nebo přízrak? Příběh strachu, který změnil dějiny.
Jenže čím větší obdiv vzbuzoval, tím menší byla naděje na jeho svobodu.
Jeho hodnota totiž stále rostla.
A brzy si to uvědomil i nejmocnější muž západního křesťanstva – papež.
V Římě cennější než mnozí králové
Když roku 1489 převzal Džema papež Inocenc VIII., změnil se sice jeho strážce, nikoli však jeho osud. Místo johanitů nyní o jeho životě rozhodoval papežský dvůr.
Papež dobře věděl, jak výjimečnou kartu získal. Osmanský princ mohl posloužit jako prostředek nátlaku na Bajezida II., ale také jako symbol případné nové křížové výpravy. Někteří evropští státníci dokonce uvažovali o tom, že by se s pomocí křesťanských vojsk mohl vrátit do Konstantinopole jako nový sultán. Takové plány však zůstaly jen na papíře. Nikdo nebyl ochoten riskovat nákladnou válku s Osmanskou říší kvůli princi, jehož šance na úspěch byly nejisté.
Džem se mezitím stal pravidelným hostem papežského dvora. Setkával se s vyslanci, diplomaty i významnými církevními hodnostáři. V Evropě nebyl téměř nikdo významnější, kdo by o jeho příběhu neslyšel.
Paradoxně právě v okamžiku, kdy dosáhl největšího věhlasu, byl zároveň nejvzdálenější svobodě.
Pravděpodobná podoba osmanského prince Džema na detailu fresky Disputace svaté Kateřiny od Pinturicchia ve Vatikánu (1492–1494). Dílo vzniklo v době, kdy Džem pobýval v Římě jako politický vězeň papežského dvora. Identifikace postavy není mezi historiky zcela jistá.
Sultán, který platil papeži
Vztahy mezi Konstantinopolí a Římem dostaly nečekanou podobu.
Bajezid II. nemohl připustit, aby se jeho bratr vrátil. Proto pokračoval v politice, která neměla obdoby. Papežskému dvoru pravidelně vyplácel vysoké částky za Džemovo opatrování. Současně posílal dary a snažil se udržovat s papežem korektní vztahy.
Je to jedna z největších ironií pozdního středověku.
Zatímco evropské kroniky stále líčily Osmanskou říši jako největší hrozbu křesťanstva, papež pobíral od osmanského sultána peníze za to, že střežil jeho vlastního bratra.
Pro Bajezida to byly dobře investované prostředky. Cena za Džemovo věznění byla nepatrná ve srovnání s rizikem nové občanské války. Dokud princ zůstával v Itálii, mohl sultán vládnout bez obav, že se objeví legitimní soupeř, kolem něhož by se soustředila opozice.
Poslední naděje
Po smrti Inocence VIII. se však situace znovu změnila.
Na papežský stolec nastoupil Alexandr VI. z rodu Borgiů a krátce nato vpadl do Itálie francouzský král Karel VIII., který si činil nárok na Neapolské království. Francouzský panovník snil o velkolepé výpravě na Východ a věřil, že by právě Džem mohl posloužit jako prostředek k rozvrácení Osmanské říše.
Po dlouhém diplomatickém tlaku papež nakonec prince Francouzům vydal.
Po letech strávených na francouzských hradech a v papežských palácích se Džem znovu ocitl na cestách.
Nebyl však svobodnější než kdykoli předtím. Stále jej doprovázela ozbrojená stráž a o jeho osudu rozhodovali jiní.
Na počátku roku 1495 se jeho zdravotní stav prudce zhoršil.
Dne 25. února zemřel v Neapolském království ve věku pouhých pětatřiceti let.
Už jeho současníci si kladli otázku, zda šlo o přirozenou smrt. Objevily se zvěsti o otravě i podezření, že za ní stáli agenti Bajezida II. Žádné přesvědčivé důkazy se však nikdy nenašly. Moderní historikové proto zůstávají opatrní a připouštějí, že princ mohl zemřít na následky nemoci a vyčerpání po letech cestování a věznění.
Princ bez koruny, který změnil dějiny
Ani po smrti se Džem nevrátil domů okamžitě. Jeho tělo zůstalo několik let v Itálii a do Bursy bylo převezeno až roku 1499, kde bylo uloženo do mauzolea, které lze navštívit dodnes.
Interiér mauzolea prince Džema v Burse. Po smrti v Itálii roku 1495 se jeho ostatky do Osmanské říše vrátily až po několika letech a byly uloženy do hrobky, která dnes nese jeho jméno. Původně však byla vystavěna pro jeho staršího bratra, prince Mustafu, syna Mehmeda II.
Džem vládl pouhých osmnáct dní. Nikdy neusedl na osmanský trůn a nevyhrál jedinou rozhodující bitvu. Přesto se stal jednou z nejvýznamnějších postav evropské diplomacie konce 15. století. Kvůli jedinému princi spolu vyjednávali sultán, papež, francouzský král i johanité. Jeho jméno se objevovalo v diplomatické korespondenci stejně často jako jména panovníků, kteří skutečně vládli.
Jeho příběh zároveň připomíná, že dějiny netvoří pouze vítězové. Někdy je větší moc ukryta v samotné existenci člověka než v koruně, kterou nikdy nenosil. Džem se nestal sultánem. Přesto dokázal po více než deset let ovlivňovat vztahy mezi Osmanskou říší a křesťanskou Evropou způsobem, jaký se podařil jen málokterému poraženému princi. Právě proto zůstává jednou z nejpozoruhodnějších osobností osmanských dějin.
Zdroje:
KALOUS, Antonín. Evropská pouť prince Džema: Osmanský princ v křesťanské Evropě. Dějiny a současnost. 2005, roč. 27, č. 10, s. 37–40.
ALTINAY, Ahmed Refik. Sultan Cem (H. 864–900 / M. 1459–1495). Připravil Hasan Hüseyin Güler. Istanbul: Kapra Yayıncılık, 2021. ISBN 978-625-7300-XX-X.
CERAN, İsmail. İlk Osmanlı-Fransız İlişkileri, Haçlılar ile Mücadeleler ve Cem Sultan Olayı. Turkish Studies – International Periodical for the Languages, Literature and History of Turkish or Turkic. 2014, roč. 9, č. 1, s. 97–117.
AYDIN, Halis a Süleyman Anıl TOMBAK. XVI. yüzyıl tezkire müelliflerinin gözünden Cem Sultan. RumeliDE Dil ve Edebiyat Araştırmaları Dergisi. 2022, č. 30, s. 661–676. DOI: 10.29000/rumelide.1193049.
OKMAK, Özgür. Cem Sultan Divanı'nda Kozmik Âlem. TÜRÜK Uluslararası Dil, Edebiyat ve Halkbilimi Araştırmaları Dergisi. 2018, roč. 6, č. 14, s. 154–166.
