Článek
Když se člověk poprvé setká s maďarštinou, má tendenci ji zařadit mezi „exotické jazyky“. Jenže ona není exotická v geografickém smyslu – je exotická strukturou i historií. Uprostřed Evropy, obklopená slovanskými, germánskými a románskými jazyky, působí jako cizí prvek, který sem nepatří. A právě tento pocit nepatřičnosti se hluboce propsal do maďarského vnímání sebe sama.
Maďarština totiž není jen jazykem bez blízkých sousedů. Je jazykem, který v Evropě nemá přirozené pokračování.
Zatímco čeština se plynule přelévá do slovenštiny a polštiny, zatímco němčina sdílí strukturu a slovní zásobu s holandštinou a s dalšími germánskými jazyky, maďarština stojí osamoceně. Patří sice do ugrofinské jazykové rodiny, ale tato příbuznost je vzdálená a v běžném životě téměř neuchopitelná. Finština ani estonština nejsou historickými sousedy Maďarů, nesdílejí jejich dějiny ani prostor střední Evropy. Pro většinu Maďarů tak tato „rodina“ zůstává spíše vědeckou kategorií než živou zkušeností. Maďar si s Finem porozumí jen minimálně – podobně jako třeba Čech s Albáncem.
A právě tady začíná problém – nebo spíše potřeba hledat vysvětlení.
Mezi vědou a identitou
Už v 18. a 19. století se začali učenci systematicky zabývat otázkou původu maďarštiny. V době formování moderního národa to však nebyla jen akademická otázka. Šlo také o otázku identity a místa v Evropě.
Když jazykovědci na konci 18. století prokázali příbuznost maďarštiny s finštinou a dalšími ugrofinskými jazyky na severu Evropy, nepřijala to uherská společnost bez odporu. Část šlechty tuto teorii vysloveně odmítala – nikoli proto, že by byla vědecky slabá, ale proto, že nespojovala Maďary s velkými říšemi, vojenskou slávou ani s ikonickými postavami.
Vedla naopak k národům, které tehdejší elity nepovažovaly za dostatečně „vznešené“. Mnohem přitažlivější proto zůstávaly představy o jiném původu a vedle ugrofinské teorie nadále přetrvávaly jiné interpretace. Nešlo přitom jen o spor mezi vědou a nevědomostí, ale o širší kulturní debatu o tom, kam Maďaři v evropském kontextu patří.
Jedna z teorií spojovala Maďary s turkickými národy, s kočovnými kmeny stepí. Jiná sahala ještě dál a hledala jejich původ u Hunů, u legendárního Attily. Tyto představy nebyly jen romantickými fantaziemi. Měly i konkrétní funkci: dávaly Maďarům minulost, která byla velká, dramatická a srozumitelná, na rozdíl od tiché a vzdálené minulosti ugrofinské.
Jazyk, který vytváří hranici
Odlišnost maďarštiny není jen otázkou slovní zásoby, ale samotného způsobu, jak jazyk funguje. Patří k aglutinačním jazykům: významy se nevyjadřují změnou tvaru slova, ale řetězením přípon, které se k němu připojují. Výsledkem jsou dlouhé, přesně strukturované tvary, které v sobě nesou to, co by čeština nebo jiné indoevropské jazyky vyjadřovaly spojením několika slov. Jazyk tak nepůsobí jen „jinak“ – má odlišnou vnitřní logiku i rytmus, který je pro okolní Evropu nezvyklý.
Důsledek je jednoduchý: maďarštinu nelze „odhadnout“. Zatímco mezi slovanskými jazyky si lidé aspoň částečně rozumějí, u maďarštiny tato možnost prakticky neexistuje. Buď ji znáte, nebo ne – a tím vytváří mnohem ostřejší hranici mezi vlastním jazykem a okolím.
Tato hranice není jen lingvistická. Je i kulturní a do určité míry i psychologická.
Hledání místa v Evropě
V 19. století, kdy se v Evropě formovaly moderní národy, byla otázka jazyka úzce spojená s otázkou politickou. Národy hledaly své kořeny, své mýty, své „přirozené“ hranice. Pro většinu z nich to znamenalo obrátit se k sousedům, k jazykovým příbuzným či k historickým vazbám.
Maďaři tuto možnost neměli.
Proto se jejich hledání ubíralo jiným směrem. Nešlo o to najít sousedy či příbuzné, ale najít původ. Ne horizontální vazby, ale vertikální – hluboko do minulosti. Výsledkem byla identita, která byla méně založená na sdíleném prostoru a více na představě výjimečnosti – alespoň tak ji část maďarských elit i pozdějších interpretací chápala.
To neznamená, že by Maďaři byli „izolovaní“ ve smyslu kulturní uzavřenosti. Znamená to, že jejich identita se utvářela jinak. Více introspektivně, více obranně, někdy i více citlivě na otázky uznání a respektu.
Jazyk jako obrana
Tento vývoj měl přímý dopad na politiku. Jazyk se stal nejen symbolem identity, ale i prostředkem její ochrany. V mnohonárodnostních Uhrách to znamenalo, že maďarština měla být tím prvkem, který stát sjednotí.
Jenže právě její odlišnost tento úkol komplikovala. Pro nemaďarské obyvatelstvo nebyla přirozeným komunikačním nástrojem, ale cizím jazykem, který bylo nutné si složitě osvojit. Tlak na jeho přijetí tak nebyl vnímán jako neutrální modernizační krok, ale jako zásah do vlastní identity.
Z jazykové otázky se tak stala otázka politická – a právě tady se začíná lámat vztah mezi jazykem, státem a mocí, ke kterému se vrátíme příště.
Osamělost jako zkušenost
Maďarská jazyková izolace není jen lingvistickým faktem. Je i historickou zkušeností. Může přispívat k určitému způsobu uvažování o světě, o sobě i o druhých.
Není náhoda, že se v maďarské kultuře často objevuje téma osamělosti, jedinečnosti, ale i ohrožení. Jazyk, který nemá blízké příbuzné, totiž neposkytuje „zázemí“. Nepřináší pocit, že patříte do širší rodiny, která vás v případě potřeby podrží.
A právě tento pocit absence zázemí může vést k silnější potřebě sebeurčení.
Česká zkušenost v kontrastu
Pro českého čtenáře je tento rozdíl zásadní. Čeština je malý jazyk, ale není osamělý. Patří do širšího slovanského prostoru, který – i přes historické konflikty – vytváří určité kulturní zázemí. V době národního obrození existoval pocit, že nejsme sami.
Maďaři tuto zkušenost neměli.
A právě proto je jejich vztah k jazyku často intenzivnější. Není to jen prostředek komunikace. Je to důkaz existence.
Jazyk jako základ identity
Porozumět maďarštině znamená porozumět tomu, proč je maďarská identita tak silně spojená s jazykem a proč otázky jazyka tak snadno přecházejí do roviny politiky. Není to náhoda ani historická chyba. Je to důsledek dlouhodobého vývoje, v němž jazyk suploval to, co jiným národům poskytovalo okolí: pocit příbuznosti, kontinuity a bezpečí.
Maďarština tak není jen jedním z evropských jazyků. Je jedním z klíčů k pochopení toho, jak Maďaři sami sebe vnímají.
A bez tohoto klíče zůstává velká část jejich dějin – i současnosti – obtížně srozumitelná.
O dávné a dlouhé cestě Maďarů do střední Evropy a jejich dnešních jazykových příbuzných bude řeč v některém z příštích článků.
Zdroje:
Csepregi, Márta (ed.): Finnugor kalauz. Budapest: Panoráma, 1998.
Jászó, Anna: A magyar nyelvkönyve. Budapest: Trezor kiadó, 1999.
Kontler, László: Dějiny Maďarska. Praha: NLN, 2001.
Autorka článku je hungaristka.
