Článek
V komentářích pod jedním z mých předchozích článků se jeden čtenář pozastavoval nad tím, proč maďarský politik Péter Magyar plánuje svou první zahraniční návštěvu právě do Varšavy. Proč ne do některého ze sousedních států? Proč zrovna Polsko? Na první pohled to může působit jako neobvyklá volba. Ve skutečnosti však není překvapivá.
Specifický vztah mezi Maďary a Poláky jsem si poprvé uvědomila během ročního pobytu v Budapešti, kdy na něj přišla řeč večer v hospodě. Tehdy jsem poprvé slyšela větu: Lengyel, magyar – két jó barát, együtt harcol, s issza borát. (Polák a Maďar – dva dobří přátelé, společně bojují i pijí víno).
Zajímavým detailem je, že maďarské slovo barát („přítel“) je ranou slovanskou výpůjčkou, pravděpodobně z chorvatštiny nebo slovenštiny, a souvisí se slovem „bratr“. Ve staré maďarštině označovalo především církevního bratra, druhotný význam „bližní“ či „přítel“ byl však zřejmě již také přítomen.
Polská verze rčení je možná ještě výmluvnější: Polak, Węgier, dwa bratanki… – doslova „dva bratranci“. Nejde tedy o bezpodmínečnou jednotu, ale o blízkost, která se v dějinách opakovaně vrací.
Rčení, ustálené pravděpodobně až v 19. století, vychází z mnohem starších zkušeností. Ty mají i konkrétní geografický základ: Polsko a Uhry byly po staletí skutečnými sousedy se společnou hranicí v Karpatech. Tato blízkost usnadňovala obchod, migraci i politické a vojenské kontakty – a právě z ní vyrůstá řada sdílených zkušeností.
Kořeny tohoto „bratrství“ sahají do středověku. Polsko a Uhry se formovaly ve stejném geopolitickém prostoru a sdílely orientaci na latinské křesťanství. Intenzivní byly i dynastické vazby, včetně personálních unií – například vláda Ludvíka I. Velikého ve 14. století nebo Vladislava II. Jagellonského v 15./16. století. Vedle politických vztahů existovala i kulturní výměna: polský humanista Gregorius Sanoceus působil na uherském dvoře jako vychovatel Hunyadiovců a představuje typickou postavu tehdejších transnacionálních elit.
V raném novověku se vztahy posilovaly sdílenou zkušeností ohrožení, zejména osmanskou expanzí. Dobytí Budína roku 1541 vyvolalo v Polsku silnou odezvu a vedlo ke vzniku literatury oplakávající osud Uher.
Významnou roli v obraně střední Evropy sehrál polský král Jan III. Sobieski. V roce 1683 vedl vojsko, které přispělo k prolomení obléhání Vídně a k obratu v dlouhém konfliktu s Osmanskou říší. Tažení přitom pokračovalo i na území tehdejších Uher, kde došlo k dalším střetům. Není náhodou, že ve Štúrovu dodnes stojí jeho jezdecká socha.
Představa, že Poláci a Maďaři vždy stáli proti Osmanům bok po boku, však neodpovídá realitě. Například během patnáctileté války na přelomu 16. a 17. století se Polsko drželo stranou a sledovalo především vlastní zájmy.
Méně zmiňovanou vazbou je vztah mezi Polskem a Sedmihradskem. Nejznámějším příkladem je Štěpán Báthory, který se roku 1576 stal polským králem. Pocházel z prostoru někdejších Uher, ale vládl v době, kdy bylo historické Uherské království rozdělené a Sedmihradsko fungovalo jako samostatné knížectví pod osmanským vlivem. V Polsku byl mimořádně respektovaným panovníkem, reformoval armádu a posílil stát. Z pohledu střední Evropy jde o výrazný moment: vládce z prostoru někdejších Uher stojí v čele Polska.
Zásadní proměnu vztahu přináší 19. století. Revoluční rok 1848 není pouze uherským, ale i polským příběhem. Poláci, kteří tehdy neměli vlastní stát, se zapojují do revolučních bojů po celé Evropě – a právě v Uhrách hrají mimořádně viditelnou roli. Nejznámější je generál Józef Bem, jedna z klíčových postav uherské revoluce. Vedle něj bojovali po boku Maďarů i další polští důstojníci a dobrovolníci. Naopak maďarská společnost vnímala polský boj za svobodu jako paralelu k vlastní zkušenosti. Právě zde se z historické blízkosti stává sdílená paměť.
Po první světové válce se oba státy ocitly v odlišné situaci. Polsko se po více než století vrátilo na mapu Evropy jako relativně silný stát, zatímco Maďarsko vyšlo z války poražené a Trianonská smlouva ho připravila o dvě třetiny území. Tato asymetrie se promítla i do politiky: Maďarsko usilovalo o revizi poválečného uspořádání, zatímco Polsko mělo zájem na jeho zachování. Polsko přitom nebylo signatářem Trianonské smlouvy a nepatřilo mezi státy, které určovaly její podobu.
Navzdory rozdílným zájmům vztahy nezanikly. V meziválečném období byly udržovány a rozvíjeny prostřednictvím kulturní diplomacie: výstav, památníků, akademických kontaktů i nových institucí. „Přátelství“ tak nebylo pouze spontánní, ale i vědomě budované.
Další významný moment přinesla druhá světová válka. Navzdory politickým omezením poskytlo Maďarsko útočiště desítkám tisíc polských uprchlíků, včetně vojáků a civilistů. Tento krok měl nejen humanitární, ale i symbolický význam a posílil obraz Maďarska jako „věrného přítele“ v polské paměti.
Po roce 1945 se oba státy ocitly v sovětské sféře vlivu. Oficiální rétorika zdůrazňovala „socialistické bratrství“, realita však byla složitější. Vedle institucionalizovaných vztahů existovala i neformální síť kulturních, intelektuálních a osobních kontaktů.
Klíčovým momentem se stal rok 1956. Maďarské protesty začaly jako projev solidarity s polským „říjnem“ a symbolicky se odehrávaly u sochy generála Bema. Události v obou zemích se vzájemně ovlivňovaly a ukázaly, že jde o propojený regionální fenomén. Maďarská revoluce byla v očích polské společnosti vnímána jako přímé pokračování „polského října“, tedy jako součást společného zápasu proti stalinistickému systému. Tento moment se stal jedním z pilířů moderního narativu o polsko-maďarském přátelství.
V 70. a 80. letech se vztahy přesunuly ještě více do neformální roviny. Polsko fungovalo jako relativně otevřenější prostředí a stalo se centrem neoficiální kulturní výměny ve východním bloku. Vznik hnutí Solidarita inspiroval i maďarskou opozici. Spolupráce disentu probíhala prostřednictvím osobních kontaktů, samizdatu a neformálních sítí.
Po roce 1989 se zdálo, že historické „bratrství“ získá novou institucionální podobu. Polsko i Maďarsko vstoupily do NATO a Evropské unie a spolupracovaly v rámci Visegrádské skupiny. Vztahy byly často prezentovány jako model regionální spolupráce.
V posledních letech se však ukázalo, že historická blízkost automaticky nezaručuje politickou shodu. Rozdíly v zahraniční politice, zejména ve vztahu k Rusku, vedly za vlády Viktora Orbána k ochlazení vztahů s Polskem.
A právě zde se vracíme k současnosti. Pokud Péter Magyar zvolil Varšavu jako svou první zahraniční destinaci, nejde pouze o pragmatické rozhodnutí. Je to i symbolické gesto, které odkazuje k tomuto historickému kapitálu. Polsko-maďarské vztahy totiž dlouhodobě fungují ve dvou rovinách: vedle konkrétních politických zájmů existuje i rovina symbolická, historická a kulturní.
Rčení o „dvou bratrancích“ není ani mýtem, ani přesným popisem reality. Je spíše zkratkou pro vztah, který se proměňuje, ale opakovaně se obnovuje. A právě proto má smysl si ho připomenout i dnes.
Zdroje:
BENCSIK, Péter. Szocialista testvériség vagy régi barátság? AETAS, 2015, roč. 30, č. 1, s. 217–225.
BRZEZIŃSKI, Szymon. A Jagellók és Magyarország 1541-ben, 2017, s. 77–84.
GERENCSÉR, Tibor. A két világháború közötti magyar–lengyel kulturális kapcsolatok története. Budapest: Eötvös Loránd Tudományegyetem, 2018. Dizertační práce.
KOLLÁR, János Miklós. Párhuzamos valóságok? [recenze knihy: MITROVITS, Miklós. Tiltott kapcsolat. A magyar–lengyel ellenzéki együttműködés 1976–1989. Budapest: Jaffa Kiadó, 2020.] Sic Itur Ad Astra, 2022, č. 78, s. 167–172.
KRISTÓF, Ilona. Egy lengyel humanista Magyarországon – az elfeledett Szánoki Gergely. Acta Academiae Paedagogicae Agriensis, Sectio Historiae, 2006, roč. 33, s. 21–32.
LAGZI, Gábor. Lengyel–magyar – „két jó barát“. A magyar–lengyel kapcsolatok dokumentumai, 1957–1987. Historia i Polityka, 2015, č. 13 (20), s. 201–205.
MITROVITS Miklós: Tiltott kapcsolat. A magyar–lengyel ellenzéki együttműködés 1976–1989. Budapest, Jaffa Kiadó, 2020. 308.
MITROVITS, Miklós – PRZEPERSKI, Michał. A magyar–lengyel kapcsolatok és a lengyel menekültek Magyarországon (1939–1944). [studie]. 2018, s. 18–49.
TISCHLER, János. Varsó – Budapest, 1956. A lengyel október és a magyar forradalom kölcsönhatásai. Iskolakultúra, 2006, č. 6, s. 111–121.
