Článek
Nejhorší na tom, když zfilmují moji oblíbenou knížku, není ani to, že postavy vypadají jinak, ale to, že už si je nikdy nedokážu představit tak, jak jsem je měla v hlavě. Dají jim tvář a hlas, které jsem si nevybrala, a najednou už nedokážu oddělit svou vlastní představu od té, kterou mi někdo vnutil. Jako by mi někdo vzal něco, co bylo do té doby jen moje.
A tak se z oblíbené knížky stane ta, ke které už se nechci vracet. Ne proto, že by se změnil její příběh, ale proto, že se změnilo to, jak ho vnímám.
Někdy mám podobné pocity i u lidí. Vytvořím si o nich představu, vidím je v tom nejlepším světle, věřím v jejich krásné stránky a možná přehlížím všechno, co do mé představy nezapadá. Dávám jim vlastnosti, které v nich možná nikdy nebyly, a přisuzuji jejich slovům významy, které třeba nikdy neměla.
Jenže pak přijde okamžik, kdy to světlo zhasne. A najednou není nic, co by na nich mohlo zářit.
Možná totiž někdy nemilujeme to, jací lidé skutečně jsou, ale spíš to, jací jsme si je vysnili. A nejbolestivější na tom není jen zklamání z nich samotných, ale i vědomí, že jsme se celou dobu dívali na něco, co možná nikdy neexistovalo.
Žít v klamu je krásný pocit. Alespoň do chvíle, než zjistíme, že jsme byli oklamáni. A pak už se jen těžko vracíme k tomu, čemu jsme kdysi tak rádi věřili.
