Článek
Začalo to nenápadně. Jen sklenička sladká, hřejivá, jako útěcha po těžkém dni. Ze začátku jen občas. Ale brzy už byla součástí každého dne. A s ní přišlo ticho.
Pomalu brala světlo z očí někoho, koho mám ráda. Brala smích, radost i vztahy. Naučila ho skrývat se za falešným úsměvem a v noci hledat útěchu v lahvi. Mosty, které ho držely u nás, začaly mizet přátelé se vzdálili, v očích rodiny se objevily jen obavy a hněv.
A přesto… když pohladí sklenici, na chvíli všechno zmizí. Bolest, vina i vzpomínky. Vím, že je to lež, ale vidím, jak se i peklo zdá na chvíli snesitelné.
Alkohol nekřičí. Jen čeká. Mění člověka pomalu, po kapkách. Až se jednoho dne probudíš a zjistíš, že toho, koho jsi miloval, už skoro nepoznáváš.
