Kdo vraždí naději?

Nedávno na mě vyskočil článek Ondřeje Slačálka na Alarmu s titulkem „Čeká nás generační povstání? I Česko by potřebovalo vzpouru mladých lidí jako sůl.“ Psal to s vážnou tváří, plno těžkých slov. Článek nebyl ničím výjimečný, připomínal desítky textů, které čteme v různých obměnách už několik let. Liší se jen detaily a kulisy.

Jednou za všechno může klimatická změna. Podruhé pozdní kapitalismus. Potřetí algoritmy sociálních sítí. Počtvrté válka na východě. Popáté nástup umělé inteligence.

Pokaždé se na pozadí opakuje tatáž tichá, zlověstná věta, jen napsaná jinými slovy:

Mladí lidé vyrůstají v bezprecedentní době. Čeká je psychický kolaps. Nemohou si dovolit bydlení. Technologie je připraví o práci. Planeta se přehřívá. Systém je proti nim. A pokud náhodou ještě neztratili chuť do života, někdo jim ochotně vysvětlí, proč by měli. A jak za to může systém.

Seděl jsem nad tím textem a cítil zvláštní směs pobavení, vzteku a hluboké lítosti.
Kvůli mladým lidem, ale hlavně kvůli dospělým.

Lidé mají odjakživa zvláštní, téměř mileneckou slabost pro apokalypsu. Konec světa je totiž nesmírně útulný myšlenkový přístav. Zbavuje vás jakékoli odpovědnosti. Eschatologicky a v barvách vám vylíčí, jak skončí svět.

Proč se trápit se stavbou domu, proč se učit složité řemeslo, proč pracovat na vztahu, který bolí, proč mít děti, proč zakládat firmu a nést riziko, když do deseti let stejně všichni shoříme, zmrzneme, spláchne nás oceán a nejlíp všechno najednou.

Moje generace zažila několik konců světa.
Těsně jsme se vyvlíkli z jaderné války.
Rodiče zalátali ozónovou díru.
Pak přišlo Y2K.
Ptačí chřipka.
Prasečí chřipka.
Finanční krize.
Několik konců demokracie.
Klimatická krize.
Pandemie.
Všemocná umělá inteligence.

Začínám mít neodbytné podezření, že konec světa trpí chronickou neschopností dodržovat termíny.

Každá doba si vytváří vlastní apokalypsu. Středověk čekal Poslední soud. Studená válka čekala atomový hřib. Dnešek čeká všechno najednou. V pokročilé společnosti totiž netrpíme nedostatkem krizí. Trpíme pouze nedostatkem času je všechny poctivě odtruchlit.

Dříve se lidé báli budoucnosti, ale stejně měli děti, plány a ochočovali si svět. Dnes stále častěji slyšíme, že budoucnost sama o sobě nemá mít smysl. Z hysterie se stává morální povinnost a z odmítnutí tvořit, množit se a radovat se, je společenská ctnost.
Dělat ctnost z nihilismu je patologicky nebezpečná myšlenka.

Pokud nechcete žít, nevidíte budoucnost, nechte si to pro sebe, neotravujte tím mysl ostatních a prostě si v klidu vyhyňte.

Vzpomněl jsem si na svého dědečka. Ve dvaceti byl nuceně nasazený v Reichu, existovala velmi slušná šance, že ho na ulici zastřelí německá hlídka nebo skončí v lágru. Zvlášť když spousta německých paniček měla svoje Germány na frontě a dědeček měl pré, ale to je jiný příběh. Když bylo dvacet mému otci, jezdily po Praze sovětské tanky a vyhlídka na budoucnost v normalizační šedi by spolehlivě zlomila i laboratorního potkana.

Ale válka ani okupace naše předky nezadusila. Plánovali budoucnost, užívali si, jeden nasazený v Německu, druhý obsazený v Československu. Zakládali rodiny. Stavěli. Pracovali. Šetřili. Měli děti. Nikdo jim nesliboval snadný život. Ale stále kráčeli k horizontu.

A právě tady vidím největší rozdíl mezi generacemi, krize byly jsou a budou, byly mnohem horší, ale lidi se nevzdávali.
Rozdíl je v tom, co dospělí nabízejí mladým jako horizont budoucnosti.

Naši předci věděli, že život je tvrdý, nespravedlivý a občas brutální. Přesto sázeli stromy, pod jejichž korunami nikdy neseděli, stavěli kamenné domy pro nenarozené vnuky. Vlastníma rukama měnili generaci za generací naši krajinu. Naši dědové měli před sebou obnovu země po komunismu. Americká generace dobývala Měsíc. Devadesátá léta měla svobodu, podnikání a otevřený svět.

Co nabízíme mladým lidem dnes?
Úzkost. Katastrofu. Trauma. Apokalypsu. Vinu. Místo vůle a síly doporučujeme slabost.

A ještě jsme překvapeni, že jsou deprimovaní. Místo budoucnosti, kterou si musíme odmakat jim nabízíme zrcadlo, ve kterém se mají donekonečna prohlížet, zkoumat své chyby, úzkosti a čekat na nevyhnutelný kolaps. Místo postupu vpřed jsme nabádáni dívat se zpět, sledovat chyby našich předků a kát se. Skanzen evropské viny, tak nějak si asi regresivní intelektuálové představují náš svět a sebe jako kurátory malomocných exponátů.

To není starost o duševní zdraví. To je zločin proti světlu na horizontu, na svítání v novém světě.

Neznervózňuje mě dvacetiletý člověk, který má strach. Ve dvaceti má člověk strach téměř ze všeho: ze selhání, ze samoty, z práce, ze vztahů, ze světa dospělých i ze své vlastní bezvýznamnosti. To je přirozená tíha existence, se kterou se potkával každý z nás.

Znervózňuje mě padesátiletý intelektuál, který sedí v teplé univerzitní pracovně nebo v redakci a tomu mladému vysvětluje, že ten strach je správný. Že snaha v práci je „vykořisťování“, že svět spěje k zániku a že nejlepším morálním gestem je vyhlásit generační vzpouru proti těm, kdo před ním něco vybudovali.

Pokud dítěti každý den opakujete, že svět je nebezpečné místo bez budoucnosti, nezahájíte tím výchovu citlivého člověka. Začnete vychovávat člověka, který se bojí žít. To není soucit. To je nihilismus převlečený za empatii.

Tohle je skutečná tragédie:

Když mladému člověku vezmete představu, že jeho úsilí má smysl, nezachráníte ho před vyhořením. Naopak. Odsoudíte ho k nejhoršímu druhu prázdnoty. Člověk totiž neunese pocit, že na ničem nezáleží. Bez světla na horizontu se i ten nejmenší problém stává nepřekonatelnou zdí.

Každá civilizace má dva druhy lidí: proroky a stavitele.

Proroci eschatologicky a pomocí vznešených slov vysvětlují, co všechno se pokazí. Mají to snadné. K napsání apokalyptického varování nepotřebujete nic víc než trochu slovní zásoby a dostatek pesimismu. Prorok nikdy za nic neručí. Když se katastrofa nestane, řekne, že to bylo jen o vlásek. Když se stane, triumfálně zvolá: „Já to říkal!“

Proroci jsou důležití. Upozorňují na chyby, ukazují rizika, brzdí slepé nadšení. Když ve společnosti zůstanou jen proroci je to špatně. Proroci brzdí stavitele a pokrok, protože by tím ohrožovali naplnění svých proroctví. Přestaneme chtít, stavět a veškerá energie se spotřebuje na nekonečné vysvětlování důvodů, proč něco nejde.

A pak jsou tu stavitelé. Podivní, občas směšní lidé. Stavitel je člověk, který položí první cihlu, přestože ví, že dům může jednou smést požár. Založí firmu, i když většina firem do tří let zkrachuje. Založí rodinu, i když vztahy bolí a děti jsou balík drahých starostí v počůraných plínkách.

Stavitelé se mýlí. Dělají chyby. Občas zbankrotují. Občas jsou nesnesitelní, egoističtí. Občas nás vnitřně štve, že oni to dokázali, a tak si potřebujeme kopnout. Bez nich by lidstvo dodnes sedělo v jeskyni a při každém zaburácení hromu by se kolektivně hroutilo hrůzou, že se na nás zlobí nebesa. Civilizaci nikdy neposunuli lidé, kteří měli nejlepší argumenty proti budoucnosti. Posouvali ji ti, kdo byli ochotni budoucnost budovat a posouvat, často navzdory opatrnému pragmatismu.

Můžete si o Elonu Muskovi myslet cokoliv. Můžete nesnášet jeho ego, jeho tweety, jeho styl i jeho politiku. Komentátoři nad ním kroutí hlavou a analyzují jeho problémové výroky. Zdá se, že nechápou, schválně jdou jen po povrchu. Ale tohle není o Muskovi, je to o jeho archetypu, který tak zoufale chybí.

Mladé lidi nepřitahuje Musk proto, že by byl dokonalý světec. Přitahuje je ze stejného důvodu, proč jejich dědy přitahoval let na Měsíc nebo stavba prvních železnic. Co jim vlastně nabízí?

Nabízí jim nový neprozkoumaný horizont.
Neříká: „Svět končí.“ Říká: „Postavíme největší a nejlevnější raketu v dějinách.“
Neříká: „Budoucnost je ztracená.“ Říká: „Pojďme udělat z lidstva multiplanetární druh.“
Tím neříká nic jiného než: pojďme nevyhynout, zasloužíme si to.

Nemluví o prekaritě ani o bezpečných prostorech. Mluví k té části lidské duše, která touží překonávat hranice. Není podstatné, zda se mu to podaří. Podstatné je, že velká část mladých lidí zoufale hledá něco, co dnešní intelektuální elity přestaly nabízet: vizi, výzvu, dobrodružství a důvod ráno vstát.

Člověk potřebuje velký příběh, příběh, kterého bude součástí a na který se může těšit. Potřebuje věřit, že zítřek může být velkolepější než včerejšek. A pokud mu pozitivní příběh nenabídne kultura, vzdělání ani vlastní společnost, bude ho hledat jinde.

Společnost nezačíná kolabovat ve chvíli, kdy jí dojdou peníze, technologie nebo suroviny. Začíná kolabovat ve chvíli, kdy lidé ztratí důvod investovat svou energii do zítřka, do společného prostoru. Kdy uvěří, že záchrana není možná, takže budoucnost je buď nihilistické všespalující násilí, nebo naprostá pasivita slabocha, který se schoulí do klubíčka a počká až to přejde.

Nepřejde. Svět se nikdy nezastaví, aby počkal, až se vzpamatujeme ze svých obav.

Existují dvě cesty.
První cesta říká: Svět je nespravedlivý. Nic nemá cenu. Technologie nás zničí. Systém je proti nám. Jsme oběti.
Druhá cesta říká: Ano. Svět je obtížný. Technologie všechno mění. Staré jistoty mizí. Ale právě proto je čas něco budovat. Nové firmy. Nové komunity. Nové technologie. Nové instituce. Nové formy spolupráce.

Každá generace měla své problémy a díky překonávání problémů jsme se jako druh vyvinuli.
Posledním generacím někdo namluvil, že nemá cenu stavět budoucnost a že je to morální postoj.

To je skutečný zločin. Ne klimatická změna, „systém“ nebo kapitalismus. Krádež víry, že zítřek může být lepší než dnešek. Krádež spáchaná dospělými na dětech.

Budoucnost není událost v kalendáři. Budoucnost je to, co si navzdory všemu vydupeme svou prací, odvahou a ochotou riskovat.

V takovém světě chci žít. Ve světě stavitelů, kteří ráno vstanou a navzdory všemu tvoří zítřek.