Hlavní obsah

Proč lidé potřebují kulturu více než stát

Foto: Artur Hlas (Gemini AI)

Politik za nás nevyplní formulář na štěstí a nepřidá štempl na pocit domova. Stát umí evidovat občany, ne vytvořit komunitu ani kulturu. 2. díl cyklu esejí „Návod k civilizaci“

Článek

I. Na Portálu občana smysl života nenajdete

Čím lépe umíme společnost spravovat, tím více zjišťujeme, že správa sama nestačí.

Před časem jsem stál na úřadě. Šedé lino, zářivky depresivně bzučí a za přepážkou úřednice, která viděla konec světa a zamítla ho, protože nepřišel se správným razítkem. Když jsem odcházel s orazítkovaným papírem, napadla mě banální myšlenka:
Za celou historii lidstva nikdo nikdy nepoložil život za finanční úřad.
Nebrečel dojetím nad novou vyhláškou o svozu komunálního odpadu.
Nikdo nesložil milostnou báseň o registru vozidel. A pokud někdo napsal ódu na stavební povolení, skončila v šuplíku vedle vogonské poezie.

Stát ve své minimální verzi, kdy neprožere dvacku z padesátky, kterou posíláte na kanalizaci, je skvělý vynález. Podobně jako kanalizace. Chcete, aby fungovala. Tiše na pozadí a nejlíp bez zápachu. Jen by vás nenapadlo hledat v ní smysl života.

Jenže moderní člověk se dopustil zvláštního omylu. Po staletí žil člověk obklopen institucemi, které mu neříkaly, kam patří. Prostě tam patřil. Rodinou. Sousedstvím. Cechy. Spolky. Vírou. Tradicemi. Institucemi často otravnými, nespravedlivými a občas pokryteckými. Přesto dávaly člověku něco, co nedokáže vytvořit žádné ministerstvo ani úřad: pocit, že je součástí příběhu většího než on sám.

Lidská existence potřebuje víc než jen technické instrukce k přežití. Nestačí vědět, jak platit daně, kam třídit plast nebo kdy končí platnost občanky. Člověk chce vědět, kam patří. Za co stojí bojovat. Co má předat svým dětem.

Prázdné místo nezůstane nikdy dlouho prázdné. Část z něj začal vyplňovat stát sám, třeba díky důchodovému systému a školství. Zbytek jsme po něm začali vyžadovat my. Teď se jako ztracení školáci rozhlížíme po třídě a čekáme, až přijde pan učitel. Chtěli jsme od státu bezpečí a pořádek, ale také identitu. Správu veřejných věcí, ale i sounáležitost. Nejen zákony, ale i smysl. Jako bychom někde v hloubi duše uvěřili, že za nás nějaký politik vyplní formulář na štěstí, přidá štempl na pocit domova a zařídí dotační program na smysluplný život.

Ostatně už samotné spojení „Portál občana“ v sobě nese zvláštní ironii. Ve slově občan je ukryto něco mnohem staršího a vznešenějšího než databáze formulářů. Antický občan nebyl klientem státu. Nebyl zákazníkem veřejné správy. Byl spolutvůrcem obce. Člověkem, který nesl odpovědnost za její budoucnost a který věděl, že svoboda není jen soubor práv, ale také soubor povinností a ctností.

Kdyby člověk neznal skutečný obsah Portálu občana, mohl by očekávat téměř filozofický projekt. Místo, kde se dozví něco o tom, jak se stát dobrým občanem. Jak sloužit své komunitě. Jak vést spor bez nenávisti. Jak pečovat o společné věci. Jak předat svět o něco lepší, než ho převzal. Místo toho si může změnit adresu trvalého pobytu, stáhnout výpis z registru a zkontrolovat počet bodů řidiče.

Je příznačné, že dnešní člověk má jednodušší přístup k výpisu z registru než k odpovědi na otázku, proč vlastně žije. V prvním případě mu stát pomůže během několika minut. Ve druhém je odkázán sám na sebe.

Portál občana ovšem dělá přesně to, co dělat má.

Jen jsme si nevšimli, že zaměňujeme správu společnosti za její smysl.

Aristotela by zarazilo, jak snadno jsme proměnili aktivního občana polis v klienta a obec v poskytovatele služeb.

Od příslušnosti k ideologii, politickému hnutí a veřejných demonstrací očekáváme totéž, co naši předkové hledali v rodině, víře a komunitě.

Mezi správou a smyslem je rozdíl jako mezi mapou a krajinou. Žijeme v jedné z nejlépe spravovaných společností v dějinách. Máme rozpočty, digitalizaci, databáze, aplikace a instituce o jakých se většině našich předků ani nesnilo. Přesto se miliony lidí cítí osaměle, vykořeněně a beze směru.

Stát umí evidovat občany.
Ale neumí vytvořit komunitu.

Foto: Artur Hlas (Gemini AI)

Stát umí evidovat občany. Ale smysl, důvěru a domov vytváří jen živá kultura.

II. Turistický bufet: Když se kultura smrskne na kebab

Pokud stát neumí vytvořit komunitu, vzniká nepříjemná otázka:
Co tedy komunitu vytváří?

Odpověď je jednoduchá.
Kultura.

Problém je, že většina lidí dnes ani neví, co to kultura je.

Ne proto, že by zmizela. Je všude kolem nás. Naše kultura je tak všudypřítomná, že se stala neviditelnou.

Lidé ji neslyší v jazyce, kterým mluví oni i značná část světa. Nevidí ji v zákonech, do nichž během staletí vtiskli své představy o spravedlnosti římští právníci, středověcí učenci i angličtí obhájci svobody. Ani ve školách, kam posílají děti. V bankách, kterým svěří své úspory.

Nevidí ji v očekávání, že smlouvy budou platit. V představě, že soudce nemá brát úplatky. Ve skutečnosti, že vládu lze kritizovat bez obavy z návštěvy tajné policie.

Nevnímají kulturu v knihovnách, nevnímají ji na univerzitách, v nemocnicích, laboratořích ani v elektrické zásuvce ve zdi.

S knihovnami je to obecně zvláštní, vybavte si Klementinum, dnes už si neužijete jeho historickou krásu, už si nesáhnete na pořadače a knihy ohmatané generacemi čtenářů před vámi, všechno je online, neosobní.

To všechno je kultura. Nebo přesněji řečeno: civilizace.

Civilizace je trochu jako kyslík. Dokud funguje, nikdo o ní nemluví. Zajímavou se stane až ve chvíli, kdy začne docházet.
A když nevnímáme každodenní tlak vzduchu, snadno se objeví internetový mudrlant, který začne ostatním vysvětlovat, že žádný tlak neexistuje, protože ho přece nevidíme.

A čeho si nevšímáme, toho si nemůžeme vážit.
Stejný osud potkal i naši kulturu.

Když dnes průměrný Evropan mluví o kultuře, často tím myslí jen vzdálenou exotiku. Případně nějaký cizí memetický symbol, vlajku nebo hashtag.

Kostel spousta lidí nevnímá jako kulturní spojení s vlastními předky. Mnohem silněji je fascinuje buddhismus, islám nebo jakákoli jiná vzdálená tradice. Ne proto, že by byla hlubší. Ale protože je exotická.

Jako bychom celé dědictví tisíců let lidské spolupráce zredukovali na suvenýry z letištního obchodu.

A právě tento omyl se nejbrutálněji projevuje v debatě o migraci.

Poslechněte si některé evropské intelektuály nebo aktivisty. Ti vám s vážnou tváří vysvětlí, že žádná původní evropská kultura vlastně neexistuje. Že jsme jen náhodný shluk konzumentů současnosti. Supermarket na prožitky.

A když už mají vysvětlit, čím přesně nás cizí kultury obohacují, skončí u kulinářského folklóru: „Co bys dělal po kalbě bez kebabu?“ případně u mých oblíbených perel z amerických kulturních válek: „Bílí nemají kulturu, vždyť ani nekoření maso.“

Podle této logiky by vrcholem civilizačního vývoje nebyl právní stát ani univerzita, ale regál s kari v supermarketu.

A možná si celou dobu pletu příčinu s následkem. Možná není problém v tom, že kulturu redukujeme na jídlo.

Možná je přidaná hodnota některých kultur opravdu jen v tom koření.

Nikdo neoznačuje bankovní systém za folklór. Nikdo neříká, že nezávislé soudnictví je jen místní zvyk. Nikdo nepovažuje univerzity, vědu nebo osobní svobodu za pouhé ornamenty.

A přesto právě tyto věci určují podobu civilizace nesrovnatelně víc než obsah jídelního lístku a souboj gangster rapu s trans Eurovizí.

V hodinách dějepisu jsme civilizace nesrovnávali podle top ten nejlepších kuchařek.

To není multikulturalismus.
To je urážka kultury a civilizace jako takové.

Jak můžeme očekávat, že se nově příchozí budou integrovat, když naše vlastní elity tvrdí, že žádná naše kultura neexistuje?

Do čeho by se měli integrovat? Do účetního systému? Do registru vozidel?

Není divu, že se stále více integrují spíše do soustavy sociálních dávek.

Těžko si představit, že by někdo riskoval cestu přes půl světa proto, že ho uchvátil formulář pro změnu trvalého bydliště.

Lidé se neintegrují do databází.
Integrují se do příběhů a hodnot, které utváří kulturu.

Společnost, která nevidí vlastní příběh, nemůže věřit ve vlastní kulturu.
A pokud v ní nevěří sama, nemůže očekávat, že se připojí ostatní.

III. Želví efekt: Proč bez kultury umírá důvěra

A co se vlastně stane, když se ostatní nepřipojí?

Nestane se nic teatrálního, alespoň ne hned. Neozve se žádná polnice ohlašující pád Říma. Žádné barbarské hordy nepřitáhnou v kožešinách a nepovalí sochy na náměstích. Je to vážně pravda? Na náměstích evropských měst už lidé mávají cizími vlajkami, veřejně deklamují příslušnost ke státu původu a ke svému náboženství a na rovinu říkají, že neuznávají naše právo. V dubnu 2024 vyšlo v Hamburku přes tisíc lidí do ulic s transparenty, že řešením je chalífát místo ústavního řádu. Některé sochy na Západě už padly a kostely v Evropě čelí vlně ničení: podle vídeňského monitoringu OIDAC Europe došlo jen v jednom roce k 94 žhářským útokům na křesťanské svatostánky a více než dvěma tisícům protikřesťanských incidentů, přičemž jen francouzské ministerstvo vnitra eviduje kolem osmi set takových činů ročně.

Rozpad civilizace začíná mnohem tišeji, banálněji a nenápadněji. Lidé se přestanou dívat jeden druhému do očí na chodbě domu. Přestanou se zdravit. Zrychlí krok a na dveře si přidají druhý bezpečnostní zámek.

Po celá tisíciletí totiž lidská společnost stála na prosté rovnici:
Kultura rodí důvěru. A důvěra rodí komunitu.

Foto: Artur Hlas (Gemini AI)

V prostředí bez sdíleného příběhu lidé nepřestanou věřit jen těm druhým. Přestanou věřit úplně všem.

Důvěra není žádný abstraktní morální ideál. Je to nesmírně praktická zkratka k přežití. Věřím, že mi pekař neotráví chleba, věřím, že řidič zastaví na červenou, a věřím, že mi soused neukradne kolo ze dvora. Ne proto, že bychom měli podepsanou smlouvu, ale proto, že sdílíme stejný nepsaný příběh o tom, co se dělá a co je tabu.

Jenže v posledních desetiletích jsme se rozhodli otestovat odvážnou hypotézu: že tuto neviditelnou kulturu vlastně nepotřebujeme. Že stačí smíchat desítky navzájem nekompatibilních světů na jednom sídlišti a ono si to nějak sedne.

Realita má o našem nadšení dost odlišnou představu.

Před lety se to pokusil vědecky vyvrátit harvardský profesor Robert Putnam. Žádný pravicový křikloun, ale celoživotní liberál, autor kultovní knihy Bowling Alone a jeden z nejcitovanějších politologů planety. Do studie na vzorku třiceti tisíc Američanů šel s upřímnou vírou, že čísla potvrdí přínosy pestré společnosti.

Jenže data vyšla přesně obráceně. Putnam z nich byl natolik v šoku, že udělal jedinou rozumnou věc, kterou v krizi světonázoru udělá každý slušný akademik: zavřel výsledky na pět let do šuplíku a zoufale v nich hledal početní chybu. Ven s nimi šel až ve chvíli, kdy přebíral politologickou obdobu Nobelovy ceny a fakta už prostě nešlo dál tajit.

A co ten výzkum tak nepříjemně odhalil?

V kulturně roztříštěném prostředí bez společného jmenovatele nevzniká žádný pestrý ráj. Dochází k rozpadu vzájemné důvěry.

Putnam to popsal jako takzvaný „želví efekt“:

Diverzita, zdá se, nezpůsobuje rozdíl mezi vnitřní a vnější skupinou, ale anomii a sociální izolaci. Lidé v etnicky různorodém prostředí jako by se přikrčili, stáhnou se do sebe jako želvy. Nedůvěřují sousedům bez ohledu na barvu jejich kůže, odtahují se i od blízkých přátel, očekávají to nejhorší od svého společenství a jeho vůdčích postav, méně se věnují dobrovolnické práci, méně přispívají na charitu, méně se registrují k volbám a nešťastně se choulí před televizí… Diverzita přinejmenším krátkodobě jako by probouzela želvu v nás.
Robert Putnam

V prostředí bez sdíleného příběhu lidé nepřestanou věřit jen těm „druhým“. Lidé přestanou věřit úplně všem i ve svých vlastních subkulturách a domácnostech. Nasadí si sluchátka s potlačením hluku, objednají si večeři s pokynem „nechte to přede dveřmi“ a zalezou zpátky do krunýře.

Společnost bez společné kultury zatím hoří v plamenech jen nárazově a lokálně, takže máme falešný pocit klidu. Naše kultura zatím tiše chladne.

IV. V jakém světě chci žít

Kultura je víc než stát.

Stát vám dokáže poslat formulář, vybrat daně a zkontrolovat počet bodů na řidičáku. Dokáže vám dokonce postavit i docela slušnou kanalizaci. Ale pocit domova a sousedství, vzájemnou důvěru a důvod, proč ráno vstát z postele, vám žádný úřad nevytiskne.

Rozpad společnosti nezačíná příchodem cizích kultur.
Začíná okamžikem, kdy společnost přestane věřit své vlastní kultuře.

Foto: Artur Hlas (Gemini AI)

Společnost neumírá příchodem cizích kultur. Zničí ji okamžik, kdy přestane věřit té vlastní.

Dokud nepochopíme, že naše kultura není regál s kořením, ale neviditelný operační systém, na kterém běží naše svoboda, právo i každodenní důvěra, budeme se dál jen stahovat do svých želvích krunýřů.

V příštím eseji se podíváme na to, na jakých konkrétních pilířích naše civilizace stojí, kde leží hranice tolerance podle Karla Poppera a jak v dnešním digitálním světě znovu postavit skutečné komunity, ze kterých nebude mít nikdo potřebu utíkat.

Základní rozhodnutí ale musíme udělat už teď. Přestat se stydět za vlastní kořeny a přestat čekat, až nám smysl života doručí datová schránka.

V takovém světě chci žít. Ve světě lidí, kteří vědí, odkud přišli, váží si toho, co vybudovali jejich předkové, a mají odvahu předat tenhle příběh dál.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Další články autora

Doporučované

Načítám