Článek
Přestože nad romantickými filmy, červenou knihovnou či nasládlými seriály, kde láska vítězí nad zlem a všichni žijí šťastně až do smrti, často ohrnujeme nos a ve společnosti jen těžko přiznáváme, že i my jsme občas jejich čtenářky či divačky, má tento žánr obrovskou oblibu. A není divu. Vždyť kdo by nechtěl ležet v náručí vysněného prince, dostávat záplavu růží a čekat, až nás ten, komu patří naše srdce, udolá a my si oblékneme nabízený prstýnek. Romantické představy provází mnohé z žen, a možná právě díky tomu jsou ale později o to víc zklamány, že v manželství romantiky pomalu ubývá, zamilovanost opadává a před jejich očima se náhle zjeví docela jiný člověk než ten, který je na rozkvetlé louce žádal na kolenou o ruku.
Pojďme se dnes podívat na příběhy lidí, kteří se rozhodli vstoupit do manželství úplně z jiného důvodu, než je láska a souznění a postavili svůj životní příběh na úplně jiných základech.
Paní Irena (75) prožila poměrně těžké dětství. Vyrůstala v pohraničí, v malé vesničce, kde měli její rodiče své hospodářství. Jako nejstarší ze sedmi dětí dělala od malička svým sourozencům vychovatelku. Společně se svou o dva roky mladší sestrou se starala o své tři bratry a dvě malé sestřičky. To by jí samozřejmě tolik nevadilo, jako to, že se její rodiče – co je znala – prali. „Otec hodně pil, chodil za ženskými a maminka to samozřejmě špatně nesla. V té době nepřipadalo v úvahu, aby od něj odešla. Starala se proto o nás, o hospodářství, o dům. Někdy se stalo, že otec nepřišel domů i několik dní.“ A když bylo Ireně 13, odešel z domu úplně. „Víte, všem se nám ulevilo, protože táta na nás nebyl nikdy hodný. Často nás bezdůvodně bil… vlastně jsem nikdy nepochopila, proč měl tolik dětí. A tehdy, když odešel, téměř nám to nevadilo. Jediné, proč jsme jeho odchodu litovali, byla naše maminka. Ta to nesla moc zle. Často naříkala. Bála se budoucnosti. My jsme jí se sestrou Vlastou – po mně nejstarší - hodně pomáhaly, ale byly to moc zlé roky. Mnohdy jsme neměli co jíst. Asi po dvou letech se najednou objevil otec opět doma. Někde, dodnes nevím kde, měl nějakou paní, se kterou ty dva roky žil. Na nás si ani nevzpomněl. Potom ale vážně onemocněl a milá paní mu naznačila, že by se měl vrátit k rodině. Bohužel to také udělal. Sbalil si své věci a vrátil se k naší svaté mamince. Svaté proto, že ho přijala zpět. Zpočátku sekal latinu, ale po pár měsících se vše vrátilo do stejných kolejí. Jen s hospodářstvím nepomáhal vůbec. Celé dny proležel, ale do hospody si zajít mohl. Nejednou maminku zmlátil, když mu něco vyčetla a ruku vztáhl i na nás. Zkrátka dětství plné strachu.“
A z něho se paní Irena rozhodla ve svých 17 utéct. „Bylo to zase po jedné ošklivé scéně, kdy se otec vrátil z hospody a mamince vyčetl, co mohl. Tehdy jsem se zařekla, že už dál nebudu snášet tátovo chování a provdám se za prvního, kdo si o mě řekne.“ Asi za půl roku se v jejich chaloupce objevil Irenin bratranec se svým kamarádem Františkem. Docela hezky si popovídali a za týden dostala paní Irena dopis. „František v něm psal, že jsem se mu zalíbila a zda bych si ho nevzala za muže. Byl to pro mě šok. Vůbec jsem ho neznala, na manželství jsem se cítila příšerně mladá, a navíc on byl o deset let starší než já. “ Přesto paní Irena ke svatbě svolila. Jediné její přání bylo být pryč od opilého otce. František byl navíc dobrým obchodníkem, takže se dokázal o Irenku, jak jí říkával, dobře postarat.
„Určitě jsem se nevdávala pro peníze nebo majetek, protože ten jsme ani jeden neměli,“ usmívá se paní Irena. „Ale František se při námluvách zaručil, že se o mě postará, a to taky udělal. Když jsem si ho brala, necítila jsem k němu žádnou lásku. Ta postupně přicházela s poznáním, jak skvělý chlap to je. Za celý společný život jsem ho nikdy neviděla opilého, choval se ke mně s úctou, byl pracovitý a měl moc rád naše děti. Takového muže potom není možné nemilovat. Láska se prostě dostavila časem.“
Irena s Františkem spolu prožili krásných 41 let, když pan František umřel na rakovinu. „Zažili jsme spolu spoustu krásného, ale samozřejmě přišly i krušné chvilky. Jeden čas, když František přišel o práci, jsme neměli pomalu ani na jídlo, potom nám syn emigroval a my mysleli, že ho už nikdy neuvidíme, při autonehodě jsme ztratili dvě naše vnoučata. V každé takové krizi mi byl František nesmírnou oporou a dodnes mi moc chybí.“
Ani paní Zuzana (35) z malého městečka na Moravě se nevdávala z lásky. „Já se těm děvčatům, které se zasněně dívají na romantické filmy, vůbec nedivím. I já jsem prožila velkou lásku a myslela si, že za ní půjdu až za hrob.“ Život se ale potom odvíjí úplně jinak, než si člověk přeje a mnohdy se v milované osobě od samého začátku pleteme. „Jiří – tedy moje velká láska – byl všechno, co si může holka přát. Byl ke mně hodný, štědrý, citlivý a měl slušné zaměstnání, které nám zaručovalo příjemnou budoucnost.“ Paní Zuzana chodila s Jiřím tři roky, když zjistila, že je těhotná. „Samozřejmě jsme už předtím mluvili o manželství a dětech, ale Jirka se stále cítil na roli otce moc mladý a nechtěl nic uspěchat. Když se to ale stalo, myslela jsem, že to zase tak velký problém nebude. Vždyť se máme rádi, říkala jsem si.“ Ale chyba lávky. Jiří nebyl na dítě připraven a podle reakce to vypadalo, že ještě hodně dlouho nebude.“ Prostě mě postavil před hotovou věc. Teď ještě dítě nechci, chci si užívat života a nestojím o to, aby mi teď někdo ukrajoval z toho, co jsem si vybudoval. Musíš si to dítě nechat vzít, možná za pět let.. ale teď ani náhodou. Byla jsem v šoku, co mi dokázal říct člověk, o kterém jsem si myslela, že mě má rád a že je citlivost sama.”
Zuzana jeho návrh odmítla. „Jiří byl viditelně mým rozhodnutím zklamaný a já zase byla rozčarovaná jeho chováním. Zkoušeli jsme být spolu ještě měsíc, ale nefungovalo to.“ Když se pár rozešel, začala na Zuzanu dopadat realita. „Dlouho do noci jsem přemýšlela, jestli je mé rozhodnutí správné, jestli to jako svobodná matka mohu zvládnout, jestli se ještě někdy budu mít šanci s dítětem vdát. Bylo to příšerné období,“ vzpomíná Zuzana.
V té době pracovala jako účetní v soukromé firmě. „Byli jsme tam v účtárně taková prima parta. Chodili jsme spolu na obědy, ale občas zašli po práci i na kávu či pivko. Moje problémy se v takovém kolektivu nedaly utajit, bříško mi rostlo a mně nezbývalo než s pravdou ven,“ vypráví dál Zuzana. „Jednoho dne mě vytáhl jeden z nich – Jarda se jmenoval – na kávu a tam mi naprosto otevřeně řekl, že se mu už delší dobu líbím a že by si mě vzal i s dítětem.“ Zpočátku se Zuzana tomuto návrhu zasmála a Jardovi poděkovala za to, že ji chtěl zachránit. Když ale kolega trval na tom, aby o jeho návrhu přemýšlela, slíbila, že to udělá. „Od té doby jsem si začala Jardy více všímat a on se mi začal více dvořit. Asi po měsíci svůj návrh zopakoval a já mu tentokrát odpověděla, že si ho vezmu ráda, ale otevřeně jsem mu přiznala, že k němu více než kamarádství necítím. Byl z mé odpovědi nadšený a do měsíce byla svatba.“
Paní Zuzana se při vyprávění usmívá: „S Jardou oslavíme v prosinci desátý rok spokojeného manželství. Nikdy mu nezapomenu, co pro mě udělal a jak skvěle se ke mně a k dceři, kterou si vzal za svou, zachoval. Lásku – takovou tu skutečnou, vášnivou – tu jsem k němu bohužel nikdy necítila, ale mám ho moc ráda. Jsme báječní přátelé, kteří si v mnohém rozumí, ví o sobě všechno a dokáží si spoustu věcí odpustit. Možná můžete říct, že to byl sňatek z rozumu, ale říkám si, že láska někdy nasadí člověku tak růžové brýle, že když spadnou, může být už pozdě a není cesty zpátky.“
Náš třetí příběh nás zavede do Brna, za Kamilou (38), která si „vdavky z rozumu“ odžila před patnácti lety. Jejím velkým snem bylo podívat se do Austrálie, ale vyrostla v rodině, kde nebylo nikdy peněz nazbyt a když začala pracovat jako sestřička, nevypadalo to, že by na tak velkou cestu hned tak našetřila. „Bylo to jako vyslyšení z nebes, když jsme s kamarádkou jednou vyrazili do místního baru a já tam narazila na kamaráda, který nás pozval na drink. Nebyl tam sám. Společnost mu dělal nevýrazný třicátník, kterého představil jako Petra a přidal pro mě velmi zajímavou informaci, že je tady na dovolené. Jinak žije už přes deset let v Melbourne.“ To samozřejmě Kamilu zaujalo, a i když jí Petr nijak nepřitahoval, začala se s ním bavit. „Nakonec jsme prokecali celou noc. Dokázal o Austrálii mluvit strašně zajímavě, a dokonce mi navrhl, abych za ním přijela. Cítil se tam sám. Do Melbourne kdysi přijel s manželkou, ale ta si našla během krátké doby někoho jiného.“ Ti dva se od té doby viděli každý den až po zbytek Petrova pobytu v Brně. „Bral mě na výlety, byl strašně pozorný, vůbec ne jako kluci v Čechách. A poslední den, kdy jsem ho doprovázela do Prahy na letiště, mě zčista jasna požádal o ruku. Nepředstírám, byl to šok. Ten čas, který jsme spolu strávili byl opravdu příjemný a samozřejmě vidina toho, že bych se za ním mohla vydat do Austrálie, byla sladká. Ale taky jsem moc dobře věděla, že ho nemiluju. Chtěla jsem mu to říct, ale bála jsem se toho, že se mi ztratí ze života, a s ním i šance dostat se do mé vysněné země. Proto jsem jeho nabídku nakonec přijala.“ Od té chvíle začalo obrovské kolo rozhodování a příprav. Protože by pravděpodobně Kamilu úřady nepustily na předmanželské vízum - byli spolu všeho všudy jen pár týdnů - odletěla do Austrálie na turistické a až tam spolu naplánovali svatbu, na které ale bohužel nebyli žádní příbuzní, jen dva svědci. „Nijak moc jsem to neprožívala. Prostě jsem si v hlavě řekla, že když Petra nemiluju, není to až tak podstatné. Prožili jsme si ale krásnou svatební cestu v Port Douglas a já si užívala krás Austrálie.“ Po svatbě ovšem přišly problémy. „Najednou jsme všechno viděla trochu jinak. Byla jsem tam úplně sama, Petr musel pracovat, už se mi nevěnoval jako předtím a na výlety nebylo tolik času, jako si myslela. Moje rodina na mě byla naštvaná, protože jsem se odstěhovala na druhý konec světa. Navíc jsem zjistila, že jako zdravotní sestra bych si musela doplnit vzdělání, jinak mě žádná nemocnice nezaměstná.“ Kamila začala být v Austrálii nešťastná a začala svého rozhodnutí velmi brzy litovat. „Nebudu popisovat všechny propady, které jsem tam měla. A nemůžu říct, že se Petr nesnažil si mě tam udržet, i když hádek díky mé nespokojenosti přibývalo. Až tam jsem si uvědomila, že je to všechno úplně špatně. Rok jsem se snažila, aby manželství s Petrem fungovalo, co jsem uměla. Ale nakonec jsme oba usoudili, že takhle to dál nejde.“ Kamila si nakonec zabalila své věci a vrátila se do Čech. „Věřím, že existují lidé, kterým manželství z rozumu může vyjít. Já jsem ale pochopila, že pro to, abych s někým žila, potřebuju lásku. A přiznávám, že u mě šlo víc o lásku k Austrálii než ke svému muži. Vím, že jsem mu tím hodně ublížila a po pár letech, kdy jsme se spolu znovu potkali, jsem se mu za to i omluvila.“ Zatímco Kamila už byla v té době znovu vdaná, a dokonce i maminkou, Petr byl stále sám. „Odpustil mi, ale zároveň se přiznal, že se bojí do dalšího vztahu jít. Cítím to jako velké provinění na něm. Pro mě to byl jen rok nových zkušeností, ještě navíc s tím, že jsem se mohla podívat tam, kam jsem chtěla. Ale pro Petra … je mi to moc líto.“
Máte i vy zkušenosti se manželstvím bez lásky? Jaký máte na něj názor? Napište nám do komentářů.
