Článek
Pro mě jsi hvězda Ty #1 — První setkání
Probudil ji nepříjemný pocit v břiše. Stejný jako před každým turnajem, před každým zápasem i před každou cestou, která znamenala povinnost dostat se do pozice, kdy ze sebe musí vydat absolutní maximum. Občas byl ten tlak tak silný, že se cítila skutečně nemocná.
Byly ale dny, kdy se jí zkrátka nechtělo nebo ji tělo neposlouchalo. Teď by se nejraději otočila na druhou stranu, přikryla se peřinou až po hlavu a spala dál. Tak jako to někdy dělali její vrstevníci, kteří si užívali prázdnin, volných odpolední po škole, a když byli nemocní, mohli ležet několik dní a nikdo je nenutil se co nejdřív vrátit na kurt. Protože pro ně neplatilo pravidlo „…každá hodina tréninku se počítá“.
Chelsea si polehávání nemohla dovolit. Musela se naučit triky, jak se z postele vykopat. Jak setřást nervozitu, jak se naladit tak, aby ji nezajímalo nic jiného než dnešní soupeřka, její zápas a způsob, jak tu druhou porazit. Její tréner jí vždycky říkal: „Tenisový zápas nezačíná prvním úderem na kurtu. Zápas se rozehrává už večer před usnutím. V tu dobu by sis měla představovat, jak ta druhá hraje a co by na ni mohlo platit nejvíc. Potom si pustit meditaci na usnutí, zklidnit tělo a mysl. Však ty víš.“
Povzdychla si a vyhoupla se z postele. Věděla, že dostat se do klidu jí dnes bude trvat trochu déle. Dnes začíná její nejdůležitější turnaj, na kterém se sjedou ti nejlepší tenisté do osmnácti let z celé Austrálie.
Většina z těch nejlepších už své místo na slunci měla. Někteří z nich si už vybojovali svá stipendia v Americe a stejně jako ona cestovali po světě na juniorských soutěžích a zkoušeli se prosadit na těch nejlepších turnajích.
Ale každý Australan, hrající tenis na profesionální úrovni, touží vyhrát Nationals, tedy šampionát pro ty nejlepší v zemi. Jejich kategorie se podle věku rozdělovala na čtyři skupiny – do dvanácti, do čtrnácti, do šestnácti a do osmnácti let, kam podle věku zapadala ona.
Jedny Nationals se jí už podařilo vyhrát, to jí bylo čtrnáct. Ty šestnáctileté ale pokazila už ve čtvrtfinále. Ve třetím setu ji porazila Jess. Soupeřka, se kterou se potkávala na kurtech od malička a kterou pro její věčné stěžování si neměla příliš v lásce. Do té doby ji neměla nikdy problém porazit, a to Jess nesla viditelně těžce. Šířila pak o Chelsea výmysly, které sice bolely, ale ona se je naučila neposlouchat. Její nejlepší odvetou byl každý zápas s Jess, kde odcházela z kurtu jako vítěz.
Až do toho nešťastného šampionátu, turnaje, který pro ni tak moc znamenal. Když si na to vzpomene, ještě teď na sebe cítí zlost, jak jí mohla ten zápas tak lehce darovat. Teď má poslední šanci. Její osmnácté narozeniny jsou za pár dní, takže na ty příští Nationals už se hlásit nemůže. A jestli někde toužila uspět, bylo to tady, doma, v Melbourne.
Dala do přípravy úplně všechno, každou možnou minutu, každou myšlenku. Na tréninku poslouchala každé slovo, trénovala trojfázově, jedla a pila tak, aby bylo tělo co nejodolnější. Pravidelně mluvila se svým sportovním psychologem, a když už měla odpočívat, pouštěla si své zápasy, kde analyzovala, jak by co mohla udělat líp. Tak proč se teď cítí jako by jí všechnu sílu někdo sebral? Musí s tím rychle něco udělat.
Uvědomovala si, že za pár minut se probudí její máma, a jestli ji uvidí v tomhle stavu, bude panikařit, a to vážně nesmí dopustit. Máma by pro ni ještě před časem udělala cokoliv.
Byla pro ni stěnou, o kterou se mohla kdykoliv opřít. Teď je ale všechno jinak a Chelsea si přeje jedině to, aby ji máma byla schopna podpořit, a pokud ne, aby raději zůstala doma.
Začala se pohybovat po pokoji, protahovat se, rozkmitala ruce, rozskákala se. Potom sešla dolů do tělocvičny, kterou jí kdysi rodiče udělali z garáže. Sedla na kolo, pustila si muziku a chvíli šlapala.
Jakmile začala cítit, že se krev zrychluje, její břicho se pomalu začalo uvolňovat. Věděla, že nervozity se nezbaví, ta s ní zůstane až do začátku zápasu, ale už nebyla tak velká, aby ji omezovala v pohybu. Teď se musí osprchovat studenou vodou, najíst se a nutit se do úsměvu. Vždyť jde hrát své poslední juniorské Nationals, tak si to přeci musí užít.
Když vylezla ze sprchy a nakoukla k mámě do ložnice, ucítila alkohol, jako už tolikrát předtím. „Zlatíčko, promiň… prosím tě, promiň mi to… je mi moc zle, dneska to asi… nezvládnu…“
Chelsea ji nenechala mluvit. Částečně byla zklamaná, že to dopadlo, jak očekávala. Zároveň ale pocítila velkou úlevu.
„Jen lež, já to dneska zvládnu sama. Jsem už přeci velká holka, ne?“ Ještě se pokusila povzbudivě usmát a rychle z ložnice zmizela, aby máma neviděla její slzy.
Tolik si přála mít tu starou mámu zpátky. Ale co si bude namlouvat, ta se už nikdy nevrátí. Ta máma, která jí připravovala starostlivě každé jídlo, speciální pití, která s ní konzultovala a připomínala veškeré rady od trenéra, která s ní cestovala po cizích zemích, když ještě byla na cestování moc mladá.
Věděla, že teď bude máma celý den brečet, protože zase zklamala, ale musí se od toho oprostit.
NESMÍ NA TO TEĎ MYSLET. Kdykoliv, jen ne dnes. Teď si musí objednat taxíka, vydatně se najíst a negativní myšlenky nechat doma.
Taxikář naštěstí neměl vůbec zájem se s ní bavit. Moc dobře věděla, že by se neměla rozptylovat, ale potřebovala mluvit s někým, kdo ji trochu povzbudí. A to Claire opravdu uměla. Usadila se a vytočila její číslo. Byl to ten nejpozitivnější člověk na světě. I když ostatní brečeli, ona dokázala i na tíživé situaci najít něco pozitivního.
„Zrovna jsem nad tebou přemýšlela. Jak se cítíš, hvězdo? Jsi připravená je tam všechny srazit na kolena?“
Chtě nechtě se Chelsea musela pousmát. Claire vždycky všechno přeháněla, ale stejně z jejích slov získala pozitivitu, kterou to ráno tolik potřebovala.
„Tak to ani trochu. Spíš naopak, Claire. Nejradši bych si zalezla pod deku a brečela.“
„Máma??
Chelsea neodpovídala.
„Chelsea, teď mě dobře poslouchej. Jsi jedna z nejlepších hráček tady. Každá z těch holek se včera při rozpisech dívala hlavně na tvý jméno a sledovala, jestli tě nemůžou v pavouku potkat, protože vědí, že bys jim nakopala zadek. Tvoje máma se s tím musí vyrovnat sama, nesmíš se nechat stáhnout její depresí. Teď kopeš hlavně sama za sebe… A když nic jinýho, tak mysli na to, že když to vyhraješ, uděláš radost především jí.“
Trochu jí to pomohlo. „Díky. Já věděla, proč ti zavolat.“
Všimla si, jak na přední okno auta dopadly první kapky. „Ach jo. Jestli se teda vůbec bude hrát. Zrovna začíná pršet.“
V ranní špičce se pomalu přibližovali k Melbourne Parku.
Když byla v Melbourne a zrovna necestovala, jezdila sem trénovat téměř denně. Přesto se v ní začalo probouzet vzrušení, když viděla, jak se přibližují k Rod Laver Areně a celému areálu.
Uvědomovala si, jaké má štěstí, že právě tento tenisový komplex, kde se hraje každoročně grandslamové Australian Open, je její tenisový domov. A že se dostala tak vysoko, že může obhajovat titul na zdejších Nationals. Ve chvíli, kdy se začala na zápas opravdu těšit, se zadívala do černých mraků, které se poměrně rychle přibližovaly k Melbourne Parku. Z nich opravdu radost neměla.
Než se stačila zaregistrovat na turnajové recepci a odložit si tašku v rozlehlém bufetu pro hráče, venku začala průtrž mračen. Ani se nemusela na recepci ptát. Kolem stálo už několik tenistek a nahlas probíraly to, že jsou všechny zápasy posunuty nejméně o hodinu. Taková situace je pro tenistu, pokud se tedy nepočítá zranění, jedna z nejnepříjemnějších situací.
Člověk je už mentálně i fyzicky připravený hrát a pak hodinu po hodině čeká v kavárně, která se postupně plní lidmi, jež měli začít hrát po něm. Nikdo si netroufne odejít, protože hodina je na jakékoliv přemísťování v tomhle městě moc málo času. Na druhou stranu všichni vědí, že se zdržení nejspíš protáhne o další a pak další hodinu.
Po tom, co poinformovala mámu, všimla si zprávy od Claire, aby se jí co nejdřív ozvala. Ta na její zprávu o tom, že se nehraje, doslova vykřikla radostí.
„Chels, ani nevíš jakou jsi mi udělala radost. To by mohlo vyjít. Dívala jsem se na radar a vypadá to, že nemusíš hrát celý den.“
Chelsea byla zmatená. „Co je na tom dobrého, že tu budu celý den čekat na zápas, který se ani nebude hrát?“
„Něco pro tebe mám. Asi vím, co mi na to řekneš, ale nech mě domluvit…“ Když ji Chelsea nepřerušila, pokračovala stejně nadšeně jako začala. „Táta včera dostal od kamarádky z práce dva lístky na Romeena. Ráno jsem o tom ani nezačínala, když to ještě vypadalo, že budeš hrát. Ale teď – to je normálně osud –, určitě nám to někdo musí hrozně přát… Počkej, nic neříkej. Já si uvědomuju, že hraješ nejdůležitější turnaj v roce. Ale je to od dvou odpoledne. Kdyby ti dnešek zrušili, klidně bys mohla jít a ještě se stihneš připravit a vyspat na zítra.“
Chelsea nevěděla, co má na to kamarádce říct. Nechtěla ji zklamat. Před několika měsíci byla přímo u toho,když zklamaná Claire prudce zavřela notebook a zanadávala. Lístky na dnešní dva koncerty se v ten den prodaly během dvou minut.
Prokletí toho, jak je Austrálie od všech zemí daleko. Když už se sem někdo rozhodne přiletět na turné, jsou vstupenky pryč během pár sekund. A Romeen je momentálně na úplném vrcholu. Claire vůbec neměla šanci nějaký lístek získat, i když byla přihlášená hodinu předem.
Chelsea věděla, jak velká je jeho fanynka. A stejně tak tušila, že by šla ze všech lidí nejraději s ní. Tak to cítily obě dvě. Ona taky Claire pravidelně tahala na Australian Open. Romeen nebyl úplně její nejoblíbenější zpěvák, ovšem koncertu by se určitě nebránila. ALE DNESKA HRAJE NATIONALS!!! Nemůže jít na koncert.
„Claire, víš jak to je. Já bych hrozně ráda šla, ale tady se třeba začne za hodinu hrát. Musím se soustředit.“
„A co když ne? Co když to v jednu zapíchnou, protože bude pořád pršet?“
„Tak to vážně pochybuju, většinou se čeká mnohem dýl a můj zápas je hned v první řadě.“ Chelsea Claire přesvědčovala, ale zároveň jí v hlavě proběhl fakt, že koncert se koná ve stejné budově, ve které právě teď sedí.
Kavárna v Rod Laver Areně byla v tyto dny používána především tenisty, kteří hráli na venkovních kurtech, ale Arena sloužila pro tenis jen v době Australian Open a výjimečných turnajů. Teď a ve většině případů byla určena k jiným akcím.
Dnes a zítra pro Romeenův koncert. Navíc, kolikrát se s ostatními bavili, jak vyčerpávající je jen sedět a čekat. Možná by jí tohle rozptýlení udělalo dobře. Vždyť může na koncert jít a sledovat při tom stránku turnaje. Kdyby pak ohlásili, že se do hodiny začne hrát, má stále dost času se rozehřát.
„Možná.“ Sama sebe vyděsila, když si uvědomila, že to řekla nahlas. Víc ani nemusela. Claire se okamžitě ujala iniciativy.
„V jednu ti zavolám. Přivezla bych ti nějaký oblečení a boty na přezutí, neboj. Mám obrovskoooou radost, Chels!!!“ A zavěsila.
Chelsea jí musela uznat, že ví, jak na ni, a pousmála se. Udělalo jí dobře, že může kamarádku potěšit.
🌠
Seskočil z pódia plný energie, jako by za sebou právě neměl hodinovou zkoušku, do které dal všechno. Všichni včetně něho věděli, že to nemá zapotřebí. Před sebou měl dva dnešní koncerty a za sebou šňůru vystoupení po Evropě a Asii. Ale pro něj bylo důležité cítit se na pódiu jako doma. Vědět, kam šlapat může a kam už ne. Osahat si ho a až na něj vkročí před publikem, musí být pódium jeho. Pokud to nebude cítit on, nebudou to cítit ani diváci.
Na dnešní koncert se vyloženě těšil. Mezi posledním vystoupením v Singapuru a tím dnešním uplynul už týden. Manažer se opravdu snažil, aby celou šňůru fyzicky zvládl a proto dopřával Romeenovi občasné pauzy. Ale i tak byl zpěvák v Itálii po šestatřiceti evropských koncertech na pokraji sil a chvílemi mu proběhla hlavou myšlenka, zda ty zbývající vůbec dokáže utáhnout.
Týden odpočinku, který mu Eddie zorganizoval v Dubaji, téměř celý prospal, a tak osm dalších koncertů v Asii dal bez problémů. Po nich měl luxus dalšího volného týdne před australskou částí, což se vždycky na kvalitě vystoupení projevilo.
Teď natáhl ruku k Eddiemu, který byl připravený a beze slova podal Romeenovi jeho telefon. Byl jeho osobním manažerem, ale především se snažil o to být jeho nejlepším přítelem.
Po několika letech už přesně věděl, co zpěvák potřebuje. Pití, mobil, občas slova povzbuzení. Eddie dělal pro Romeena naprosto všechno, co potřeboval. Byl jeho druhá ruka a vůbec mu nevadilo dělat i ty nejpodřadnější věci, které Romeen potřeboval, i když na to tu měl samozřejmě celou skupinu lidí. Většinou taky věděl, kdy mluvit a kdy raději mlčet, což byla právě tahle chvíle.
Podal mu ručník, aby si mohl otřít pot – přestože šlo jen o zkoušku, teklo z něj jak z profesionálního atleta. V druhé ruce měl už připravený speciální drink na udržení energie. Zpěvák se napil a posadil se na první židli, u které stál. I když se ho každý snažil držet dál od sociálních stránek, kde bylo spousty fanoušků, ale samozřejmě i negativních zpráv, občas se k němu přeci jen něco dostalo. Ať už šlo o jeho mladistvá pochybení nebo úplně smyšlené zprávy, nepotřeboval se rozptylovat tím, co nemůže změnit.
Romeen proto přistoupil na to, že sociální sítě nesledoval, a to ani ty, které mu vytvářel jeho propagační tým. Ale jinak chtěl být neustále v obraze. Všichni naopak oceňovali, že i když se o něm někde psalo negativně, dokázal to brát s humorem nebo se i dokázal nad chybami zamyslet.
Tentokrát to ale bylo něco jiného. Eddie viděl šok ve zpěvákových očích, který jeho dobrou náladu vyměnil v okamžitou bolest. Neměl ale moc času se ho ptát na důvod nebo mu být oporou. Romeen tikal očima po teď již prázdném pódiu a snažil se nadechnout. Potom rychle sáhl po své mikině, kterou měl připravenou vedle sebe, a přehodil si ji přes hlavu i s kapucí. Mobil strčil do kapsy a vyběhl k nejbližším dveřím.
Eddie zvažoval, zda ho má následovat, ale tušil, že kdyby s ním chtěl Romeen něco probírat, dal by mu vědět. Kývl proto na ochranku, která se okamžitě pustila za zpěvákem. V téhle hale plné lidí nesmí bloudit sám. Už se mu stalo mnohokrát, že ho lidé prostě v dobrém úmyslu obklíčili a nepustili z davu. Bohužel Romeen na to moc nedbal a podobným způsobem se ztrácel poměrně často.
Zpěvák mezitím vyběhl z haly a rychlým krokem se vydal chodbami, které byly zatím úplně prázdné. Myslel jen na to, že musí co nejrychleji najít místnost, kde bude úplně sám. Teď se nesmí dostat mezi lidi, a tím myslel i svůj tým. Nechtěl, aby někdo viděl, že brečí. Zítra by se o tom dočetl úplně každý, stejně jako by každý rozebíral na Twitteru, Instragramu nebo Tiktoku, co se mu stalo. Nemohl si pomoci, ale slzy se mu draly do očí.
„Proč?“ Proč se to muselo stát tak rychle? Ještě včera mu sliboval, že se za měsíc uvidí.
Proti němu se vyřítila skupina mladých kluků oblečených do sportovního. Přitáhl si kapuci téměř k očím a sklopil hlavu, když je míjel. Vlastně tuhle obrovskou mikinu nosil pokaždé, když nechtěl být na první pohled vidět.
Jeden z kluků se sice zarazil, ale Romeen využil výtahu, který byl po jeho pravé ruce, vklouzl do něj a rychle zmáčkl nejvyšší patro. Snad tam nebudou lidi.
Když výtah zastavil, pomalu vykoukl ze dveří a jakmile zjistil, že je tam naprosté ticho, vydal se hledat kout, kde by se mohl schovat.
Jedny dveře s nápisem Akademie byly pootevřené, místnost vypadala jako malá učebna a nikdo v ní nebyl. Ještě jednou se rozhlédl, vklouzl dovnitř, a i když si mohl sednou do jedné z mnoha lavic, opřel se o zeď a sesunul se k zemi.
Tam se konečně rozbrečel. Emoce nad úmrtím jeho kamaráda ho celého zaplavily. Hlavou se mu honily myšlenky, že ho už nikdy neuvidí. Dokonce nestihne jeho pohřeb, který bude v Londýně. Ale brečel hlavně nad tím, že slib, který mu Jamie dal – že tu nemoc porazí –, nebyl schopný dodržet.
Samotného ho překvapilo, jak strašně ho bodla myšlenka, že spolu už neuvidí Kmotra, o kterém se ještě před týdnem bavili.
Byl tak zabraný do svého smutku, že si až teď uvědomil, že není v místnosti sám. Křížem přes místnost, v protilehlém rohu seděla na zemi dívka. Když si byla jistá, že o ní ví, promluvila: „Můžu Ti nějak pomoct?“
Romeen byl v šoku sám ze sebe, že se přestal ovládat a hlídat si, aby ho někdo náhodou neviděl. Zhrozil se a čekal, kdy vytáhne mobil a vyfotí si ho v tomhle stavu. Zahltil ho vztek, že nemůže být ani minutu sám. Raději tu náplast strhne rychle.
„Tak dělej, vytáhni ten mobil. Na co čekáš?“ vyjel na ni nepříjemně.
Chelsea byla šokovaná. Tohle nečekala. Z lítosti s klukem, který se tu sesypal, teď cítila zmatek. Proč na ni útočí a co jí vlastně chce říct?
„Přeskočilo Ti? Proč bych měla vytahovat mobil? Potřebuješ někomu zavolat?“
„Ještě ti to nedošlo? Tak si tu fotku udělej. Každý jenom čeká na to, až mě v takový situaci chytí a pak to prodá. Asi ti to myslí pomalu, ale ono ti to dojde.“ Poslední slova vyslovil se zoufalstvím spíš sám pro sebe.
Neměl ani trochu síly se zvednout a rychle místnost opustit. Uvědomil si, že když teď vyleze ven, můžou tam čekat další a další lidi. Zhrozil se, že teď bude muset médiím vysvětlovat, proč tu bulí jako malá holka.
Proč jen neutekl na záchod nebo do svý šatny? Klidně se tam mohl zamknout! Proč vždycky řeší všechno tak ukvapeně a nešťastně? I když věděl, že by ho jeho tým jen tak nenechal na pokoji, pochyboval, že teď je na tom líp.
To už se ale Chelsea vážně naštvala.
„Propána krále, proč bych tě fotila?“ Vztekle se postavila a udělala pár kroků směrem k němu. Ve chvíli, kdy se na ni zezdola podíval, spadla mu kapuce, a Chelsea mu konečně viděla do tváře. V tu chvíli pochopila o čem mluvil, a zároveň jí docházelo, z čeho ji obviňoval.
Moc dobře si teď uvědomovala, s kým tady je. S ikonou, která dokáže vyprodat stadión během pár vteřin. Někdo, koho miluje každá druhá dívka na světě. Ale zároveň si uvědomila, že je to taky jenom obyčejný pětadvacetiletý kluk, kterého právě něco bolí.
„Ty máš s lidma asi dost blbý zkušenosti, když si myslíš, že bych využila toho, že se tu před nima schováváš.“ Počkala, až k němu její slova dojdou a pro jistotu dodala.
„Já ti fakt chci pomoct.“ Sedla si proti němu, zkřížila nohy a podala mu kapesníky, které vytáhla z tašky, když ho slyšela brečet. „Asi se stalo něco dost zlýho, co?“
Romeen se na ni dlouze podíval a pak si pomalu vzal nabízené kapesníky.
„Co tady děláš?“ zeptal se Chelsea a ona pochopila, že jí jen tak neodpoví. Pravděpodobně jde o příliš osobní věc na to, aby to tady vyklopil úplně cizí holce.
„Čekám, až nás pustí na kurt. Dneska tu začíná velký turnaj, ale jak vidíš…“ ukázala k oknu, „pán Bůh s námi má jiný plány.“ Trochu se pousmála, aby atmosféru zlehčila.
Zamyslela se, jak by mu pomohla a jeho truchlení ji donutilo k něčemu, co sama v sobě skrývala.
„Hele, já vím, že se ti o tom asi nechce moc mluvit. Ale jestli ti to pomůže, tak ti řeknu něco, co jsem zase nikomu, kromě svý kamarádky, neřekla já.“
„Moje máma pije. Máma, která nikdy nevynechala jediný turnaj. Která se mnou byla na každém tréninku a namixovala mi všechny moje drinky. Hlídala mě, abych nejedla moc cukru, dávala do latě všechny moje trenéry a pořád mi dokola opakovala motta, která mi měla pomoct líp hrát. A teď jsem tady sama, protože ji nic jinýho než flaška nezajímá.“
Sama byla překvapená, jak se jí tím, že to řekla nahlas, ulevilo. Jak moc potřebovala tu křivdu někomu říct. Že na všechno zůstala sama.
„Umřel mi kamarád, něco jako mladší brácha,“ I Romeen to potřeboval vyslovit.
„Ježíši, to je tak strašný. Já vůbec neuvažoval, že se to může stát. Vlastně vůbec nechápu proč. Měl leukémii a o smrti se kolem něj mluvilo často, ale my dva jsme se tomu smáli. Prostě jsme ignorovali, že to může být vážný. Včera jsem s ním mluvil. Sliboval mi, že za mnou přiletí na Zéland. Po koncertě v Aucklandu jsme spolu měli cestovat. Já to fakt nechápu. Už byl téměř v pořádku…“ Jeho hlas zeslábl a z očí se mu znovu vyhrnuly slzy.
Chelsea nevěděla, co má v takové chvíli dělat. Soucítila s ním. A tak mu instinktivně stiskla ruku.
„To je mi moc líto. Nechceš mi o něm něco říct?“
„Dneska asi ne,“ podíval se na hodinky.
„Měl bych se dát do pořádku. Za dvě hodiny začíná koncert, musím dát vědět ochrance, kde jsem. Určitě mě hledají.“ Rozhlédl se kolem sebe.
„Jaktože tu vlastně nikdo jiný není, když je tu turnaj?“
Chelsea se rozhlédla po místnosti.
„Tady se přes rok učí tenisti z akademie, ale teď v prosinci už máme prázdniny. Málokdo o učebně ví, většina tenistů sem přijela z jiných států Austrálie a sedí v kavárně.“
Rychle vyťukal zprávu. „A jo, vy máte v Austrálii prázdniny v prosinci a lednu, viď? To si člověk neuvědomí. Takže zase v únoru…?“ rukou ukázal na lavice.
„Ne, já už ne. V lednu odlítám na řadu turnajů a po půl roce pak do Ameriky na univerzitu.“
Romeen se znovu podíval na hodinky a potom na mobil.
„Budu muset jít. Už na mě dole čekají.“ Vstal a předtím než se otočil ke dveřím, ještě udělal krok směrem k teď už stojící Chelsea tak, že se jí málem dotýkal. „Díky.“
Chelsea se zastavil dech z té blízkosti a z toho intimního poděkování, ale povedlo se jí zklidnit tep a udržet pohled do jeho očí. „Vážně je mi to moc líto. Já vím, jaký to je, když ztratíš někoho hodně blízkého.“
Už byl na odchodu, když se ještě ve dveřích otočil: „Jak se vlastně jmenuješ?“
„Chelsea. Chelsea Smith.“
V tu chvíli za ním dveře zapadly.
V té chvíli ještě netušila, jak moc jí tohle setkání změní život.
Toto byla ukázka z příběhu, který právě začíná. Další pokračování i s bonusy, v nichž se dozvíte více za zákulisí světa hudby a vrcholového sportu,sdílím každé pondělí na https://herohero.co/promejsihvezdaty
