Článek
Před nedávnem jsem od jednoho velmi známého zpěváka slyšela zajímavou myšlenku. Mluvil o tom, že v 90. letech to měli světově známí umělci v jednom směru jednodušší než dnes. Lidé o nich zkrátka nevěděli tolik, kolik toho o známých osobnostech vědí v současné době.
Jeho myšlenka zněla přibližně takto: „Měli jsme před lidmi vždycky nějaké tajemství. Něco, díky čemu jsme pro ně byli tak trochu záhadní. Nevěděli o nás úplně všechno.“
A já s tím nemohu než souhlasit.
V 90. letech jsme samozřejmě také věděli, s kým slavný zpěvák chodí, kde žije nebo co právě dělá. Existovaly časopisy, noviny, televize, rozhovory. Pokud byl někdo opravdu slavný, rozhodně se mu média nevyhýbala.
Jenže přece jen mezi ním a jeho fanoušky zůstávala určitá vzdálenost. Něco jsme věděli a něco ne. A možná právě to „něco ne“ bylo docela důležité.
Dnes je situace úplně jiná.
Pokud někdo obdivuje člověka, který je právě na výsluní, může si o něm během několika minut zjistit mnohé. Od informací o tom, kde bydlí, s kým žije nebo kolik vydělává, přes úplné maličkosti, jako je jeho oblíbené jídlo, barva nebo sport, až po informace, které už jsou mnohem intimnější.
Samozřejmě, mnozí známí lidé si své soukromí velmi pečlivě hlídají. Přesto je dnes pro člověka, který chce něco zjistit, cesta k informacím nesrovnatelně kratší než kdysi.
A to vůbec nemluvím o fotografiích a videích. Dnes má fotoaparát i kameru v kapse prakticky každý. Fotografii nebo video může pořídit kdokoliv, kdykoliv a během několika vteřin je může vidět celý svět. Stejně je to s názory, který může každý během vteřiny vyvěsit na sociálních sítích.
Upřímně, z podobné představy mě trochu mrazí.
Měla jsem možnost pracovat se známými lidmi a díky tomu jsem popularitu mohla nějakou dobu sledovat z poměrně těsné blízkosti. A nechci tvrdit, že všechno, co s sebou přináší, je špatně.
Procházka po městě po boku někoho známého mohla být občas dokonce příjemná. Lidé ho poznávali, usmívali se, chtěli podpis nebo se jen přišli pozdravit. Člověk viděl, že někoho těší setkat se s člověkem, kterého do té doby znal jen z televize, časopisu nebo koncertního pódia. Jenže jsem také poslouchala příběhy z té druhé strany. A ty už tak příjemné nebyly.
A ano, všichni, kdo teď vytáhnou ty stále stejné věty: „Je to odvrácená strana mince.“ „Za tu popularitu jsou přece placení.“ „A ze začátku o takovou pozornost bojovali, nebo ne?“ mají bezesporu v něčem pravdu.
Popularita má svou cenu. A člověk, který se rozhodne stát zpěvákem, hercem nebo jinou veřejně známou osobností, asi nemůže zároveň očekávat, že si ho na ulici nikdo nevšimne. Že nikdo nebude komentovat jeho negativní chování.
Jenže já tento článek nepíšu proto, abych přišla na kloub problému chtěné a nechtěné popularity. Ani proto, abych rozhodovala, kde přesně leží hranice mezi oprávněným zájmem fanoušků a právem známého člověka na soukromí.
Spíš jsem se chtěla zastavit u té původní myšlenky. Že se mi vlastně ta 90. léta, s trochou tajemna kolem známých osobností, líbila víc.
Možná právě proto jsme si také mohli část jejich příběhu domyslet. Viděli jsme člověka na pódiu, přečetli si s ním rozhovor, měli doma jeho plakát a věděli o něm to, co nám sám nebo prostřednictvím médií dovolil vědět. Zbytek zůstával někde za zavřenými dveřmi.
Jenže jsme o třicet let dál. Máme sociální sítě, Google, ChatGPT, nekonečné množství fotografií, videí, rozhovorů a článků. A když nás nějaká známá osobnost opravdu zajímá, odpověď na téměř každou otázku máme na dosah několika kliknutí.
A právě tady mě napadlo si s tou myšlenkou trochu pohrát. Co kdybych vzala někoho, o kom Google ve skutečnosti neví vůbec nic, a zkusila si představit pravý opak?Někoho, kdo má jednu velkou výhodu. Jeho minulost, soukromí i všechna jeho tajemství znám totiž jen já.
Tím někým je Romeen, jedna ze dvou hlavních postav mého románu Pro mě jsi hvězda Ty.
Je mu 25 let a v jeho světě patří mezi největší hudební hvězdy. Vyprodává koncerty, jeho písničky znají miliony lidí a média se přirozeně nezajímají jen o jeho hudbu, ale také o něj samotného. Ve skutečném světě má ovšem oproti všem těm zpěvákům, o kterých jsem psala na začátku, jednu zásadní odlišnost.
Romeen je fiktivní.
Co kdybychom si na chvíli představili, že je skutečný? Co všechno by o něm Google věděl?
Některé otázky už mám.
Ale říkala jsem si, že tentokrát by možná bylo mnohem zajímavější nechat část z nich na vás.
Představte si tedy, že Romeen skutečně existuje. Je mu 25 let, jeho písničky zná celý svět, vyprodává koncertní haly a jeho fotografie se objevují v médiích po celém světě.
A vám z nějakého důvodu nedává spát. Otevřete Google a napíšete jeho jméno.
Na co byste se zeptali jako první?
