Článek
Narodili jsme se do doby, kdy si bez pořádných dovolených nedovedeme svůj život představit. Vlastně i ti, kteří tvrdí, že už léta nebyli na dovolené, upozorňují na tento fakt s nádechem něčeho nepřirozeného. Cestuje se za odpočinkem, za prací, za studiem. Podívejme se na tento fakt z pohledu vztahů. Stejně jako každý z nás v sobě skrývá jinou osobnost a povahu, stejně tak rozdílně na nás působí změna v našem životě, kterou nazýváme dovolenou, služební cestou či jazykovým pobytem. Pojďme se podívat na příběhy lidí, kterým zmiňované cestování přineslo změnu i do jejich vztahů.
Když jednoho dne přišla Magda – tehdy pětadvacetiletá servírka z Prahy - z práce domů, těšila se na teplou koupel a rychlý spánek. Místo toho na ni doma čekal její dlouholetý přítel s novinkou, která převrátila jejich životy vzhůru nohama. „Byla jsem celkem překvapená, že na mě čekal. Bylo něco po půlnoci a bydleli jsme stále odděleně. Nebylo tedy u nás zvykem vídat se, když jsem pracovala dlouho do noci,“ popisuje tu noc Magda. „Náš vztah byl do té doby prazvláštní. Mirek pracoval jako programátor a byl hodně vytížený. Já zase dělala po večerech, takže jsme na sebe měli čas maximálně o víkendech, a to ještě ne pravidelně. Pravdou bylo, že po pěti letech naší známosti nám práce vzala téměř všechno nadšení pro náš vztah a já už několikrát uvažovala, jestli by nebylo lepší náš vztah ukončit.“ Magda byla však v zajetých kolejích jejich vztahu natolik usazená, že po změně popravdě řečeno ani netoužila. „Chyběla mu zkrátka taková ta jiskra, která by nás nutila udělat další krok.“ A ta právě svítila v Mirkových očích, když tehdy Magda vstoupila do svého bytu. „Byl celý nedočkavý mi tu novinku sdělit, tak tam na mě čekal celý večer,“ usmívá se při vzpomínce černovláska a pokračuje ve svém vyprávění dál: „Slavnostně mě usadil do křesla , nalil připravené víno a potom mi řekl, že získal možnost práce v Americe pro velkou společnost. Dostane krásný plat, ubytování i auto. A partnerku, má-li nějakou, může vzít s sebou.“
Magda samozřejmě ráda přijala možnost odletět do Států s Mirkem a věřila, že teprve teď jejich vztah získá to, co oba nedostatkem času postrádali. „Bohužel, nakonec to bylo spíše naopak. Mirek mě nutil, abych zůstala doma, že při jeho platu nepotřebuji chodit do práce, ale já se v bytě k smrti nudila. Vyrážela jsem sice do obchodů, po památkách, ale postrádala jsem kamarádky, rodinu, českou kulturu, ale i pracovní shon, na který jsem byla z Čech zvyklá. Jedinými společníky jí byl Mirek, televize a občas několik spolupracovníků, které přítel zval k nim domů. Magda si ale s nimi neměla co říct, její angličtina nebyla na zrovna nejlepší úrovni a jejich zájmy byly naprosto odlišné. Ani s Mirkem to nevypadalo nejrůžověji. Po pár měsících nadšení nastalo pomalu zklamání a zjištění, že jsou oba naprosto rozdílní. Objevila se partnerská krize, kterou se Magda rozhodla řešit návštěvou rodičů v Čechách. „Řekla jsem si, že když odletím na měsíc do Čech, budeme si alespoň vzácnější a třeba to leccos v našem vztahu vyřeší.“ A opravdu – vyřešilo! Ale ne tak, jak Magda s Mirkem očekávali. Na cestě do Evropy totiž vedle Magdy usedl muž v nejlepších letech, který kupodivu mluvil česky. Šlo o Čecho-Američana, který se jel po dvanácti letech podívat na své rodné město – Prahu. „Jan byl úplně jiný než Mirek. Pravda, je o patnáct let starší než já, ale mně samotné to vůbec nepřijde. Naopak, připadá mi, že se názory, zálibami a způsobem, kterým žijeme, k sobě hodíme mnohem víc než s Mirkem.“ Jak jste pochopili, zmíněná cesta do Prahy byla pro Magdu osudovou. Nejen že jí přinesla jejího současného manžela, s kterým momentálně žije v Chicagu, ale již čtyři roky se raduje z jejich malého kloučka.
Seznamujeme se různými způsoby a na nejrůznějších místech. Lásku lidé nachází na internetu, v práci, na ulici, v tanečních, tak proč ne v dopravních prostředcích či při cestování jako takovém. Dalším důkazem může být dvojice, která si k sobě hledala cestu poměrně dlouho … a posuďte sami, jaký je konec jejich příběhu.
Protože paní Renata (nyní 27) trpěla odmalička nepříjemným druhem ekzému, na doporučení lékaře s ní jezdila její rodina pravidelně každým rokem do tehdejší Jugoslávie. Snad konzervativnost jejích rodičů či krása onoho místa způsobily, že po dvanáct let pravidelně do jednoho a toho samého místa – do Slana. Když bylo Renatě 12, potkala se zde její rodina s dalšími Čechy a jejich dvěma syny – o dva roky starším Romanem a o pět let starším Jirkou. Bylo tedy pochopitelné, že děti si od té doby hrály spolu a skamarádily se natolik, že si začaly psát i po příjezdu domů. Protože jsou ale kluci na psaní přeci jen o něco lenivější, dopisy po pár měsících ustaly.
Uplynulo osm let, v té době již Renata žila se svým přítelem v jeho bytě, když se rozhodli odjet společně na dovolenou. „Asi jsem konzervativnost či úctu k tradicím zdědila po rodičích, protože jsem Milana přemluvila, abychom jeli na to samé místo, kam jsme jezdili po dlouhá léta s rodiči. Toužila jsem mu to místo ukázat a on souhlasil. Bohužel musím říct, že to byla naše první dovolená a dokonalá zkouška našeho vztahu. Od samého počátku to byla jedna velká hrůza. Pohádali jsme se už na prvních kilometrech, když jsme zjistili, že nám chybí technický průkaz od auta a museli jsme se asi dvacet kilometrů vrátit. Řekla jsem Milanovi, že je štěstí, že jsme na to přišli tak brzy a on na mě vyjel s ne zrovna lichotivými slovy, která mi hučela v hlavě ještě na hranicích. Nevím, co to s námi bylo. V Praze se nás takové věci až tolik nedotýkaly, ale na dovolené jsme byli jako kočka a pes. Milan se neustále bál, aby bylo ubytování podle jeho představ, aby bylo hezké počasí, aby nás neokradli… při řízení byl napjatý a nepříjemný a když jsme do Slana dorazili, bylo to ještě horší. Každý den mi dával jasně najevo, že to není místo, které by ho nadchlo a že jsme měli přeci jen jet do jím vybrané Itálie.“ Jedna z hádek vyvrcholila v odchod Renaty z jejich privátu a procházce městem, kde se zrovna konal festival. „Zapadla jsem do jednoho baru a tam si objednala víno, které jsem pomalu upíjela v jednom rohu. Po chvíli mě zaujal rozhovor několika lidí u vedlejšího stolu, kteří mluvili česky. Dala jsem se s nimi do řeči a s překvapením zjistila, že jedním z nich je právě Jiří, s kterým jsem si v tomto městě před osmi lety hrála na potápěče. Z našeho setkání byl nadšený úplně stejně jako já. Celý večer jsme si povídali a na jeho konci jsem si musela přiznat, že mě zaujal více, než se na ženatého muže sluší. Bohužel – byl tam se ženou a jejich půlročním synem.“ Protože dovolená s Milanem měla ještě několik nepříjemných vyvrcholení, trávila Renata s partou lidí, ke které Jiří a jeho rodila patřili, mnohem více času než se svým přítelem, s kterým se po návratu do Čech Renata definitivně rozešla.
A čas šel dál. Renata si s Jiřím začala – ve vší nevinnosti – dopisovat. Po třech letech se tak dozvěděla i to, že se její přítel rozvádí. V té době byla ale bohužel už zase zadaná ona. „Věřte nebo ne, ale rozhodla opět další cesta mimo Čechy. Tentokrát šlo ale z Renatiny strany o cestu služební, která vedla do Berlína. Do vlaku však ten den vůbec nenastoupila, protože na pražském nádraží narazila do svého osudového muže - Jiřího, který se vracel ze své dovolené v Tatrách. Ačkoliv už dva roky od rozvodu, byl stále sám a Renatin vztah se opět otřásal v základech. „Po tolika letech jsme si konečně řekli, co k sobě od našeho druhého setkání ve Slanu cítíme. Do Berlína jsem odjela až na druhý den a krátce po návratu ze služebky jsem se nastěhovala k Jirkovi,“ o kterém Renata tvrdí, že se s ní nikdy na dovolené nehádá. „Jednou mi řekl, že dovolené jsou natolik drahé a náročné na čas, že je hřích se na nich hádat. A to mi víc než imponuje, takže se tomu zkouším přizpůsobit,“ směje se Renata, která se za svého osudového muže co nevidět provdá. Už nyní svítí na její ruce překrásný zásnubní prsten!
Jako má každá věc své klady a zápory, přináší cestování nejen šťastná zakončení, ale i zklamání, hádky a rozchody. Vždyť i předcházející příběhy všechno toto přes šťastný konec obsahují. Ten třetí proto nebude jiný, i když obsah i jeho aktéři se v lecčems liší.
Devětadvacetiletá Alena, původně sekretářka menší stavební společnosti, se ve svých dvaadvaceti rozhodla změnit svůj život. V té době bez stálého partnera, s touhou po lepší znalosti angličtiny se velice ráda chytila nabídky jednoho ze svých spolupracovníků a přihlásila se na au-pair pobyt do Velké Británie. Dva roky tak strávila u jedné rodiny v poměrně harmonickém prostředí a shodě s rodinou. Pobyt jí přinesl nejen vylepšení angličtiny, nové přátele a pocit samostatnosti, ale také nového přítele. Ve škole, kam docházela, se totiž seznámila s Marcem, původem ze Španělska. „Marco byl vlastně důvodem, proč jsem si pobyt protáhla z půl roku na celé dva roky. Pracoval v Londýně jako číšník v jedné španělské restauraci a na první pohled mě zaujal vzhledem i chováním. Byl to dokonalý gentleman s uhrančivým pohledem a vysportovanou postavou. Něco ho na mně muselo taky zaujmout, protože se se mnou začal hned bavit a po pár dnech mě pozval na rande.“ Přestože Alena jejich vztahu nedávala příliš velkou šanci, postupně se stával silnějším a když po téměř roce jel Marco s Alenou za její rodinou strávit společně Vánoce, věřila, že je to láska jejího života. V létě odjel pár naopak na dva týdny do Madridu, odkud Marco pocházel a vše se zdálo být ideální.
Když Alena zjistila krátce před koncem svého pobytu v Anglii, že je těhotná, nedělali z toho ani jeden příliš velkou vědu. Tak jako tak plánovali společnou budoucnost ve Španělsku, takže tato skutečnost vše jen uspíšila. Alena se v Čechách příliš neohřála a už se stěhovala do Madridu, kde žili po svatbě s manželovou maminkou. Ta jim také hlídala jejich holčičku, když dva roky po jejím narození vyrazili na opožděné líbánky. „Už to ale bohužel nebyly líbánky v pravém slova smyslu. Člověk už byl oproštěný od zamilovanosti, takže jsme si na ostrově, kam jsme odjeli, užívali spíše relaxace u bazénu a občasných výletu po okolí. Moc dobře jsem věděla o Marcově slabosti pro druhé pohlaví a také o tom, jak se ke každé ženě uměl vybraně chovat. Do té doby jsem mu ale věřila, že jde jen o koketování, že je mi věrný. Když se v hotelu objevila skupina dívek, které vypadaly jako modelky, nijak mě to nevyvedlo z míry. Marco se ke mně choval jako vzorný manžel, který se zkrátka rád podívá po ženské a občas se s nimi dá i do řeči.“ Alena věřila svému manželovi i jeho úpal, kvůli kterému se vzdal jednoho z předplacených zájezdů. Na ten nakonec odjela Alena sama. Protože jí to ale v ráji papoušků příliš nebavilo, vrátila se s jedním párem autem do města o něco dřív. „Já hlupák – měla výčitky kvůli Marcovi, že jsem ho nechala v hotelu samotného a on…“ Klasická situace, do které by se nechtěl dostat naprosto nikdo. „Kdyby si ten bídák zalezl alespoň s tou „holčičkou“ do jejich pokoje. On jí ale musel vzít do toho našeho.“
Tím skončila jejich dovolená a de facto i celé manželství. „Zkoušela jsem Marcovi jeho nevěru odpustit, ale stále to bylo mezi námi. Ani po dalších dvou letech jsem se nedokázala přes to všechno přenést, zapomenout a začít opět Marcovi věřit.“ Alena po všem cestování světem nakonec skončila zpět v České republice. „Na cestování a dovolené jsem ale nezanevřela, jestli myslíte tohle“, směje se. „Cestování přeci za nic nemůže, takové případy se stávají všude. S Marcem nakonec vycházíme moc hezky. On jezdí za malou a já občas jedu do Španělska, ovšem každý si žijeme svůj vlastní život,“ popisuje Alena všeobecně současnost. Konkrétněji to znamená, že je podruhé šťastně vdaná, tentokrát za Čecha a dodává: „Přiznávám ale, že španělským ostrovům se ze zásady při výběru dovolené vyhýbám.“
A co vy a cestování ve spojení s láskou? Podělte se s námi v krátkosti o svůj příběh…
