Článek
Pokud ale nejsme s naší životní cestou dlouhodobě spokojeni, neměli bychom se poddávat osudu. Možná je ta jiná cesta trnitější, ale pokud by měl být výsledkem spokojenější život, určitě za pokus stojí.
Sabina patřila vždy mezi nejsilnější dívky ve třídě. Komplexy, které se dostavily zejména v době dospívání, řešila po svém. Zatímco kamarádky tancovaly někde v klubu, ona seděla doma při televizi s mísou brambůrků. „Byla období, kdy jsem držela všemožné diety a snažila se i cvičit. Chtěla jsem nosit přiléhavé džíny a trička. Ale chyběla mi silná vůle, nikdy jsem nevydržela hladovět a trápit tělo déle než dva týdny.“
Po státnicích šla Sabina učit. Ve škole potkala Michala, kolegu zeměpisáře. I on měl problémy s nadváhou. „Přestože nebyl mužem, po němž ženy šílí, zaujal mě. A jeho sympatie ke mně byly také viditelné. Po dvouleté známosti přišla svatba a první dítě.“ Po porodu ale přibylo Sabině dalších deset kilogramů nadváhy. Starost o miminko a únava zapříčinily, že na boj s obezitou neměla ani pomyšlení. Po roce přišla opět do jiného stavu. „Místo shazování jsem nabírala další kila. Následné deprese jsem řešila jak jinak než zase jídlem. Najednou jsem vážila přes devadesát kilo, vše, co jsem dělala, mě stalo příšerně sil. Byla jsem nemotorná, na schodech jsem se zadýchala tak, že jsem sotva vyšla. Nosit jsem mohla jen těhotenské oblečení, do obchodů jsem se styděla jít. I procházky s dětmi jsem přenechala manželovi. Jak byl manžel se mnou po celou dobu trpělivý, tohle už mezi námi vyvolávalo hádky.“
Po jedné velké rozepři, kdy už to vypadalo, že je s jejich manželstvím konec, požádala zoufalá Sabina Michala, aby jí pomohl. „Byla jsem překvapená, že nadšeně souhlasil. Připravil plán pro nás oba. Před časem jsme spolu přestali kouřit, tak jsme si řekli, proč společně nezhubnout.“ Shodli se na tom, že musí začít zdravě jíst a snížit přísun kalorií. „Koupila jsem kuchařky s recepty s nízkým obsahem tuku. Z jídelníčku jsme na doporučení dietoložky, kterou jsme navštívili, vyloučili pizzy, hranolky, omáčky, bílé pečivo, smažené a samozřejmě sladké. Časem jsme úplný zákaz poupravili na doporučených 80 % zdravého a o víkendu jsme si po troškách dopřáli něco, co našemu tělu až tak neprospívalo, ale uspokojili jsme hlavu, která naše snažení často bojkotovala.“ Sabina přiznává, že nebýt toho, že to byla jejich společná výzva, vzdala by tuto změnu velmi brzy. „Zpočátku to pro mě bylo opravdu těžké. Připadala jsem si jako závislá. Celé tělo křičelo po kousku dortu, při televizi jsem neustále myslela na brambůrky, sušenky. Často jsem to vzdala a šla si raději lehnout. Byla jsem nevrlá na děti i manžela. Ale časem se tohle všechno změnilo. Objevování jiného stravování se nám nakonec stalo výzvou a my při něm později prožívali hezké chvíle spojenectví. Třeba jsme si koupili pěknou věc na sebe, do které jsme měli za úkol zhubnout.“
Dietoložka jim pochopitelně naordinovala i pohyb, který k podobné změně neodmyslitelně paří. Zpočátku šlo o denní dvacetiminutovou chůzi, kterou postupně navyšovali. Už po několika měsících se dostavily výrazné úspěchy. „Když člověk vidí, že jdou kila dolů, má do všeho větší chuť. Postupně jsme si přidávali sport a přivykali na něj i děti. Začali jsme běhat, hrát tenis, pořídili jsme si in-liny, kola. Po třech letech jsem měla 59 kilogramů a na těch jsem už zůstala. Muž zhubl z 92 na 71. Oba se cítíme být šťastnější a užíváme si života víc, než jsme se poznali,“ tvrdí sedmatřicetiletá Sabina.
„Z našeho stylu života jsme už neodbočili. Neznamená to, že bychom si nikdy nedopřáli pizzu, smažené nebo lenivý den. Vždy to ale vzápětí vyvážíme něčím, co nám prospěje.“
Jinou životní změnou prošlo manželství Zity (33) a Martina (35). Oba se narodili ve velkém městě, seznámili se tady a zde taky začali žít jako manželé. Martin měl časově náročné zaměstnání v obchodní společnosti, kde vedl oddělení třiceti lidí, a Zita pracovala jako finanční poradce zahraničních společností. „Oba jsme slušně vydělávali. Pořídili jsme si překrásný byt v centru, kde jsme se však potkávali jen o víkendech, a to ne o všech,“ vypráví Zita. Za pět let manželství se jim nepodařilo odjet spolu na dovolenou. „Vždy jsme měli něco v plánu, pak ale přišel nějaký projekt, služební cesta, nabídka - zkrátka práce, kvůli které jsme dovolenou odložili.“
Po pěti letech letech si Zita uvědomila, že se s mužem čím dál více vzdalují. Neměli téměř žádné společné vzpomínky. Ve výjimečných chvílích zůstávali v posteli a sledovali televizi. „Byli jsme po celém týdnu tak unavení, že jsme neměli sílu něco vymýšlet. Došlo mi, že takhle to dál nepůjde, a začala jsem toužit po dítěti. Martin s mým návrhem souhlasil, ale nedařilo se nám ho uskutečnit. Do toho muž onemocněl. Doktoři poukazovali na jeho sníženou imunitu, důsledek stresu a špatného zdravotního stylu. To, že se mi nedařilo přijít do jiného stavu, s tím samozřejmě také souviselo.“ Manželé promýšleli, jak vše změnit k lepšímu. „Zahlédla jsem inzerát na místo správce horské chaty a ukázala ho Martinovi. Byt ve městě jsme mohli pronajmout a na rok odejít od hor. Martinovi se můj nápad líbil, a tak jsme se za měsíc stěhovali. Martin byl sice v té době už v pořádku, ale stále ještě oslabený. Hodně věcí jsem za něj dělala já. Ač jsem na fyzickou práci nebyla zvyklá, bavila mě.“ Převlékala jsem postele, uklízela, pomáhala v kuchyni, topila … „Některé dny jsem byla na konci svých sil, že jsem házela flintu do žita a pomýšlela na návrat do města. Časem se ale Martinovo zdraví utužilo a na mně zůstaly jen ženské práce. Několik měsíců poté, co jsme se do hor přestěhovali, jsem zjistila, že jsem těhotná. Náhle nám rodné město připadalo zbytečně uspěchané, stresující, a přestože jsme měli možnost pokračovat tam ve svých kariérách, rozhodli jsme se dočasně prodloužit si klidnější - i když možná fyzicky mnohem náročnější - život v horách. Alespoň po dobu těhotenství. Ale zůstali jsme mnohem déle.“
V současné době jsou Martin se Zitou správci chaty už devátým rokem a dopřávají svému synovi komfort zdravého vzduchu. „Přiznávám, že oba občas máme chvíle, kdy to tu chceme zabalit a vrátit se zpátky do města. Nemusím nikomu vyprávět, jak rozdílný život tady je. Navíc zodpovídáme za chod celé chaty, takže když nenapadne sníh, máme co dělat, abychom se uživili. A to nechci zmiňovat covidovou dobu. Pro malého Martina je to tady ale to nejlepší, co mu můžeme dát. Na druhé straně každým rokem ztrácíme víc a víc kontakt s obchodem, ve kterém jsme byli opravdu dobří. Proto jsme začali stavět dům, do kterého se chceme příští rok přestěhovat. Martin si najde práci ve městě, já něco na poloviční úvazek. Ale nikdy už nepřistoupíme na stresující podmínky ve kterým jsme žili kdysi.
K nečekané změně, kterou přináší život, se museli postavit i Libor s Janou. Libor potkal Janu v době, kdy se rozešel s dívkou, která ho po pětiletém vztahu podvedla s jeho dobrým přítelem. „Byl na dně, určitě novou partnerku nehledal. Protože se mi ale líbil, snažila jsem se mu být kamarádkou. Nakonec to byl on, kdo mi po půl roce vyznal lásku“. Ani pak oba nikam nespěchali. Libor vinou předchozího zklamání, Jana se bála, aby nebyla jen krátkodobou náhradou. Společnou noc spolu proto prožili až po několika měsících. „Byla něžná, romantická. Jako by to byla má první sexuální zkušenost. Ještě nikdy jsem nic tak krásného nezažila.“
Po roce se Jana k Liborovi nastěhovala. První tři měsíce byly nezapomenutelné, pak se ale Liborovi ozvala jeho bývalá přítelkyně. Pravidelně Liborovi volala, čekávala na něho před domem i před zaměstnáním, posílala mu kytice se vzkazy. „Jednou nás Monika zastihla v restauraci. Vypadala krásně, ale jen do okamžiku, kdy na Libora začala křičet. Z úst jí vycházela slova, která se k dívce nehodí. Vyčítala mu, že ji opustil, že s ní odmítá mluvit, ačkoliv ona se už pokusila o sebevraždu. Oba jsme byli jako opaření. Když odešla, Libor se omlouval za to, že jsem to musela všechno slyšet. Mně bylo líto, že něco takového musí snášet.“
Krátce poté přišla Jana na to, že je v jiném stavu. Partnery zpráva potěšila a chystali svatbu. Jedné noci se opět rozezněl bytem telefon. Libor sloužil noční, proto sluchátko zvedla Jana. „Byla to Monika. Posilněna alkoholem začala hystericky ječet. Řekla jsem jí, ať si nechá své výlevy, že jsem s Liborem těhotná, že se budeme brát. A ať už se konečně smíří s tím, že ho ztratila. Zmlkla a po chvilce mi s hrůzou v hlase řekla: „Jenže já mám AIDS a Libor ho má možná taky.“ Pak zavěsila.
Jana se uklidnila, až když sama sebe ujistila, že to byl další trik Liborovy bývalé přítelkyně. Ale nebyl. Test ukázal, že Libor je skutečně HIV pozitivní. I když v to Jitka ani nedoufala, ona i miminko prošly testem negativně. „Libor zprvu nechtěl připustit, že budeme žít společně, bál se, že nás nakazí. Naštěstí se mi ho podařilo přesvědčit, že by to byla ta největší hloupost, které bychom se dopustili. Nemoc nás vztah nezničila. Nastudovali jsme si vše o této chorobě, radili se s jeho doktorem, Libor docházel na kontroly a užíval léky. Kdykoliv se o něco škrábl, bál se, abychom nebyli nablízku. Přes všechen strach jsme společně prožili krásných osm let. Potom však dostal chřipku, při níž ztratil drasticky na váz a jeho zdravotní stav se zhoršil. Tehdy jsem si kladla otázku, co bude se mnou a naším synem, když ho ztratíme. Naštěstí se Liborovo zdraví zlepšilo a on znovu zesílil. Od té doby si užívám každého okamžiku, kdy můžeme být spolu. Nemluvíme o budoucnosti, žijeme přítomností. To je, myslím, hlavní změna, kterou nás Liborova nemoc naučila.“
