Článek
Tentokrát ve vyprávění Čechů z Austrálie zůstaneme v současnosti a podíváme se do míst, kam se ani mnozí Australané nikdy neměli možnost podívat. Bára Drover našla na druhé straně zeměkoule nejen svého životního partnera, ale i velmi zajímavou práci na velmi neobvyklém místě.
Báru (43) jsem poprvé potkala na našem česko-slovenském Babinci. Pokud bychom se vrátili do historie tohoto pravidelného setkání, viděli bychom pár českých a slovenských děvčat, která si pravidelně vyrazila do kina, před filmem si vypila skleničku a v rychlosti si kousla do pizzy. To většině nestačilo, kino se proto odbouralo a vznikla pravidelná posezení u večeře a příjemné procvičení si rodného jazyka. Báru jsem potkala v době, kdy jsem organizaci Babince měla na starost já. Viděla jsem v ní křehkou osmnáctiletou dívku, která si do Austrálie vyrazila za studiem. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že jde o šestadvacetiletou inženýrku chemie, o kterou se zdejší společnosti přetahují. A to jsem netušila, že její vzhled a chování jemné princezny skrývá mnohem více odvahy, než by člověk čekal od statného muže.
Dříve než se dostaneme ke kroku, ke kterému se Bára odhodlala, pojďme si něco povědět o úplně první myšlence, která vedla k její cestě do Austrálie. „To nebyla až tak úplně moje myšlenka. Tehdy jsem pracovala jako konzultant v pražské firmě, jejímž klientem byla jedna globální společnost. Ta má sice své sídlo v Německu, ale svá zastoupení si vybudovala asi ve 40-ti státech světa. A protože byli velice spokojeni s tím, co jsme pro ně v Praze dělali, rozhodli se mě poslat na 3 měsíce do své pobočky v Austrálii, abych je zaučila, poté se vrátila se do Prahy a pokračovala ve své práci.“ Bára byla touto nabídkou nadšena. V Praze neměla žádné závazky, v Austrálii ještě nikdy nebyla a ani nikdy nepřemýšlela, že by se tak daleko někdy podívala. S vědomím, že kdykoliv se jelo za klientem, ten se o ně nejen vzorně postaral, ale také ukázal okolí a všechny zajímavosti města, se na nečekaný výlet velice těšila.
První zážitek, který si z Austrálie Bára vybavuje, byly její první minuty v práci. „Po příletu jsem měla jen pár hodin na vyspání, takže pokud přičtu k únavě z letu ještě jet leg (rozdíl v čase, který je mezi ČR a Austrálií 8–10 hod), cítila jsem se příšerně. Při představování jsem si uvědomila, že většině lidí, které budu zaučovat, je přes 50 let, což mi, tehdy pětadvacetileté holce, na sebevědomí moc nepřidalo.“ Světlý bod toho rána byl ale o 4 roky mladší kolega, který se Báry ujal a věnoval se jí po celou dobu jejího pobytu. Po třech měsících, kdy jí skončilo pracovní vízum, odletěla Bára zpět do Čech, dala ve společnosti výpověď a obratem se vrátila zpět do Austrálie. Důvodem byl David – onen mladík, který se o Báru staral tak dobře, až z toho byla láska. Oba ale věděli, že vztah na dálku by neměl smysl, proto si Bára vzala „zkušební lhůtu“ v podobě šestiměsíčního turistického víza a řekla si, proč tomu nedat šanci. Až když si oba ověřili, že nešlo jen o rychlé a krátkodobé vzplanutí, prodloužila si Bára svůj pobyt o dalších 6 měsíců a po nich už zcela přirozeně přišla nabídka k sňatku.
Jen ten, kdo si něco podobného prožije, pochopí, jak těžké je říct svým rodičům, že se hodláte provdat na druhou stranu světa, tam žít a vychovávat jejich vnoučata. „Rodiče z toho nadšení nebyli, táta se mnou dokonce nějakou dobu nemluvil, protože měl pocit, že mi v Praze nic nechybí. Měla jsem tam dobrou práci, bydlení. Máma ta to celé obrečela, ale věřila, že se za 6 měsíců vrátím. Vlastně nikdo nevěřil, že by to mohlo být vážné. Jedním z důvodů byl bezesporu i fakt, že David je o tolik mladší, mě bylo 26 a jemu 22. Když jsme jim pak přes Skype oznámili, že se za 3 měsíce vdávám, byli z toho tak zoufalí, že odmítli na svatbu přiletět. Těžko se jim vysvětlovalo, že jsem se nezamilovala naschvál a že jsem nic podobného neplánovala.“ První rok byl pro vztah Báry a jejích nejbližších zatěžkávací zkouškou, ale postupně si všichni na nový stav zvykli a jejich vztahy se postupně vylepšily.
Rok po svatbě se dvojice vydala poprvé do Čech, což bylo také poprvé pro setkání Davida s Bářinými rodiči. „Když ho poznali a měli možnost s ním strávit pár týdnů, začali ho konečně brát se vším všudy. Přestože rodiče nemluví anglicky, viděli, jak se ke mně chová, jak spolu fungujeme. Ujistili se, že je David zodpovědný, že se o mě dokáže postarat a že se nebudu muset celý život starat já o něho. Myslím, že z toho měli asi největší strach.“ Největší radost udělala Báře její maminka 4 roky poté, co se usadila v Austrálii. V té době za ní přijeli rodiče poprvé do Melbourne. Když viděla, jaký způsob života Bára s Davidem vedou, jí maminka řekla: „Myslím si, že jsi udělala dobře“.
Dvojice měla v dalších plánech poměrně jasno. „Bydleli jsme v malém bytě, který nám dvěma vyhovoval. Já sama nechtěla Davida udělat tátou příliš brzy a sama jsem ještě na definitivní usazení, které mateřství přináší, nebyla připravena. A tak jsme se bez problémů shodli na zhruba 4 letech, kdy se budeme snažit něco našetřit, něco procestovat, vybudovat si větší bydlení a pak si pořídit mimino.“
První bod jejich plánu byla tedy práce pro Báru, který se tak nějak splnil sám. Po roce, kdy Bára žila v Austrálii na turistická víza a neměla možnost pracovat, přišla svatba a s ní i víza, která jí pracovat umožňovala. V té době také přišla s pracovní nabídkou firma, kvůli které do Austrálie původně přijela. “Přes Davida se během té doby dozvěděli, že žiji tady, oslovili mě a já nabídku s radostí přijala.
Bára byla ochotna, stejně jako mnohé další Češky, opustit svůj domov, přestože v České republice měla své zázemí, rodinu, bydlení a výborné vyhlídky na dobrou práci. Neuvažovali s Davidem někdy o tom, že by šli bydlet tam? „To je otázka, kterou někteří řešili dost usilovně. Pro nás to bylo prakticky dáno ale od samého začátku. David umí pouze anglicky, nemá vysokoškolské vzdělání, takže by se v Čechách (ale i třeba v anglicky mluvící Anglii) prosazoval velice těžko. Naopak pro mě, člověka specializovaného na chemii, je práce všude na světě. Také si myslím, že žena se přizpůsobí lépe než muž. A určitě důležitým faktorem je i to, že práce v Čechách stále není ohodnocena úměrně tomu, co člověk umí.“ To ovšem Bára stále mluví o své práci v původní společnosti. V té době si ale určitě nemyslela, že se vydá ještě dál, za prací mnohem lépe placenou, ale hlavně pro ženu poměrně dobrodružnou.
Než se tak stalo, Bára pracovala v Austrálii 2 roky a vedle práce se věnovala studiu. „Rozhodla jsem si udělat postgraduál zaměřený na průmyslovou hygienu, abych měla ještě širší možnost pracovních nabídek.“ Toto rozhodnutí se Báře bezesporu vyplatilo. “Před ukončením studia jsem se rozhlížela po nabídkách v těžebním průmyslu, kde jsou platy dvakrát i třikrát tak větší, než co jsem doposud dostávala já. A rozhodla se pro jednu z nich – pro společnost Fortescue Metals Group, která se zabývá těžbou železné rudy, na níž je Austrálie obzvláště bohatá.
Když mi Bára při našem prvním setkání řekla, že právě prochází testy a školením, aby mohla v těžbě pracovat, údiv se ve mně mísil s obdivem. Slyšela jsem příběhy lidí z Melbourne, kteří se odhodlali do Západní Austrálie jít za tímto výdělkem, sbalili si všechny věci, přestěhovali se, a za měsíc byli zpět. Podmínky v těžebním průmyslu zde nejsou vůbec jednoduché. Na to, aby člověk na těchto pustých místech mohl přebývat, musí mít speciální školení. Nejde jen o to zvládat obrovská vedra, ale i o soužití s obrovskou technikou. To vše včetně fyzických testů a mnohého dalšího Bára skutečně absolvovala a při výběru uspěla.
„Obnášelo to jeden týden práce tam, týden volna, kdy jsem odlétala do Melbourne a tak pořád dokola.“ Pro všechny nezasvěcené, dostat se z Cloudbreak, kde Bára trávila onen pracovní týden, obnášelo letět hodinu a půl do Perth (hlavní město Západní Austrálie) a poté čtyři hodiny z Perth do Melbourne.
Ačkoliv se to zdá být neuvěřitelné, mladá dvojice na sebe v těchto podmínkách měla mnohem víc času než kdy předtím. „V předešlé práci jsem poměrně často létala do jiných států Austrálie, takže jsem z domu byla pryč už v neděli, abych mohla v pondělí začít pracovat. Zbýval nám tak jeden jediný den v týdnu, kdy jsme mohli být spolu. Tady jsem byla pryč celý týden, který David využil také na práci a všechno, co se v tom dalším nestihlo. A ten další týden jsme strávili spolu velice intenzivně. I když David odjížděl na pracovní cestu, jela jsem s ním a společně si tak užívali každé volné chvilky spojené s cestováním.“
Tento způsob práce, jak sama Bára říká, není pro každého a většinou se to dá vydržet jen určitou dobu. „Je to velmi náročné. Pro mě, která pracovala jeden týden ze dvou to ještě šlo. Ale například většina dělníků létá za svou rodinou na jeden týden v měsíci. To je pak odloučení tak těžké, že se mnozí z nich rozvádí. A to i přesto, že péče od psychologů je na šachtách veliká. Každou chvíli jsme dostávali příručky, jak vylepšit vztah s rodinou, s partnerem. Jak takové situace řešit. Samozřejmě tyto konzultace a rady jsou především pro ty, kteří si tuto práci vybrali jako své celoživotní poslání. Jsou to dělníci, kteří vydělají mnohonásobně víc, než by měli v práci někde doma. Svou rodinu lehce zabezpečí, ale vídají se s ní minimálně.“ Bára dopředu věděla, že do této práce nastupuje na 2 roky, což jim pomůže při stavbě domu, a pak se rozhodnou, co dál.
A jak probíhal klasický Bářin pracovní týden? „Do Západní Austrálie jsem odlétala v pondělí večer, abych mohla v úterý začít pracovat. Pokud bych hledala název své profese, tak v češtině je tomu asi nejbližší průmyslový hygienik. Nejde ale o klasickou kontrolu, což hygienik vlastně dělá, ale spíše o měření chemikálií, které se v šachtě nahromadí, prašnosti, která je v pustinách Západní Austrálie obrovská, o kontrole hladiny hluku. Ten je z některých strojů tak obrovský, že mnohdy přesahuje limity, které je lidský sluch schopný snést. Měla jsem sezení například s řidiči těch obrovských strojů, kde se jejich sedačka třese natolik, že může dojít k poškození páteře nebo krevního oběhu. Profesně to byla skvělá práce. Hodně jsem se naučila a vždycky se tam těšila, protože jsem viděla výsledky, které snad něčemu nebo někomu skutečně pomohly. Zajímavé bylo třeba i hledání, jak vyřešit nestandartní situace, na které nikde nebyla žádná příručka.“ Bára strávila v této společnosti celé dva roky a rozhodně její úloha nebyla jednoduchá. V úterý v 6 hodin ráno začala pracovat, nasadila si uniformu, což obnášelo košili s dlouhým rukávem, neprodyšné kalhoty, těžké boty s ocelovou špičkou. Někdy společně s přilbou a brýlemi byla takto vybavena po celý den v nepřirozených teplotách. Mnohdy se teploměr vyšplhal až k padesáti stupňům. Celý týden pracovala dvanáctky, takže po skončení pracovní doby si zašla jen trochu zaplavat, najedla se a šla spát. A jak vypadá taková těžební vesnice uprostřed pustiny? „Skládá se vlastně především z ubytovacího zařízení pro pracovníky Cloudbreaku. Bydlí se v plechových budovách, kde má každý svou vlastní místnost se sociálním zařízením a internetovým připojením. Pokud bych to srovnala s jinými společnostmi, které jsem měla možnost navštívit, tak to naše vybavení bylo skvělé. Měli jsme k dispozici posilovnu, bazén, procházkové okruhy pro ty, kdo rád běhal (v zimě teploty klesnou na přijatelné teploty, kdy se běhat dá). Dokonce tam najdete hospodu a samozřejmě jídelnu, kde se podávají obrovské snídaně a večeře formou bufetu.“
Obrovskou roli hraje v těžebních oblastech jako je Cloudbreak bezpečnost a starost o pracovníky, na čemž se vlastně Bára podílela. „Tak třeba společnosti, které od nás odebíraly železo, chtěly občas vyslat zástupce, aby se k nám přijeli podívat. Ale vůbec si neuvědomily, že to není jednoduchá záležitost jim zajistit takovou bezpečnost, aby mohli přijet. Člověk tam nesměl například řídit auto bez zvláštního vyškolení, musel vědět, jak se oblékat, kam nechodit. Proto pro společnost není vůbec lukrativní brát na práce studenty jen na pár měsíců.“ Disciplína v bezpečnosti je zde bezpodmínečně nutná. Bára sice naštěstí nemá žádný zážitek se smrtelným zraněním, ale před tím, než na důl přišla, došlo prý ke dvěma smrtelným neštěstím. Shodou okolností se obě staly v období Vánoc. „Je to zvláštní období. Každý přemýšlí nad svými rodinami, blízkými, proč nejsou právě s nimi. Hlava je zaneprázdněna svátky, člověk se přestane soustředit a neštěstí je na cestě.“ To se ale pochopitelně stává i v naprosto běžném životě, ale v dole je to smrtelně nebezpečné. Navíc, na opuštěném místě je k tomu asi člověk náchylnější.”
Když už jsme zmínili Vánoce, Evropané jsou obyčejně nadšeni tím, když v rámci svých dovolených slaví tyto svátky v opačném ročním období. To je ale většinou lákadlo na jedno vyzkoušení. Jak Vánoce v Austrálii prožívá Bára? „Ve vedrech, které tady v prosinci vládnou, se do vánoční nálady dostáváte těžko. Péct cukroví nebo pak večeřet bramborový salát s rybou, když je venku ke čtyřicítce, je prostě divné. Je proto asi pochopitelné, že Australané slaví Vánoce v šortkách a berou to jako jednu velkou party. U nás se ale chodilo k večeři v šatech, muži v obleku. Vánoce se u nás prožívaly mnohem víc a jenom s jejich přípravou jsme začínali minimálně měsíc dopředu. Davidova rodina to tak neměla. Zřejmě i to, že jsou v ní tři chlapi, dělá své a Vánoce u nich znamená jedno velké grilování. Kdysi jsem se rozhodla pozvat celou rodinu, napekla jsem a připravila všechny chody, co děláme v Čechách, což mělo velký úspěch. Teď to máme podělené tak, že 24. slavíme Vánoce jen my čtyři - v šatech a oblecích. Po večeři nám Elf zanechá asi 12 dopisů, které musí děti najít a dovedou je k dárkům. Ty jsou obyčejně velmi malé, zbytek je pak čeká ráno 25., kdy slavíme Vánoce s celou rodinou. Jsme teď celkem 4 rodiny, tak se pravidelně střídáme. To už jsou ale ryze australské Vánoce v tričku a šortkách,“ usmívá se Bára.
Proč mluvím o Báře a její práci v dolech Západní Austrálii v minulém čase? Protože náš původní rozhovor proběhl před mnoha lety a u Báry se mezitím ledacos změnilo. Do rodiny od té doby přibyla holčička Autumn (13) a později malý Liam (8). Ale ani o mateřské dovolené Bára nezahálela a pracovala v průmyslové hygieně, což je velmi žádaná práce.
Dnes, již 18 let od doby, kdy se přestěhovala do Austrálie, pracuje na pozici Principal Consultant – Occupational Hygiene a OHSE Team Lead. Znamená to, že vzdělává mladší generaci, pomáhá zákazníkům s právními požadavky, měřením, inovacemi, řeší inženýrské problémy a sama se při tom stále vzdělává. Je to jen pár týdnů, kdy po náročném studiu složila 5hodinovou zkoušku a dosáhla světovou certifikaci Certified Industrial Hygienist. Vybudovala si tak skvělou kariéru, kterou by pravděpodobně v Čechách nikdy neměla. Publikuje články, přednáší na mezinárodních konferencích a bojuje za lepší pracovní podmínky pro dělníky, aby neplatili za svou práci svým zdravím a mohli si užít důchodu.
O tom, že je ve své práci úspěšná, svědčí i fakt, že práci si nikdy nemusela hledat. Společnosti jí volají samy. A na otázku, zda by se někdy vrátila k práci v outbacku, odpoví, že je to momentálně její největší přání. Nechává si dveře otevřené a v případě, že by se rozhodla kladně, asi by se nebránila stěhování na západní pobřeží, odkud by přesuny do pustin nebyly tak zdlouhavé.
Ať již to bude jakkoliv, mým hlavním motivem vyprávět vám tento příběh byl můj obdiv k člověku na pohled tak křehkému, ale uvnitř silnému a šikovnému, že stojí o tom pár řádků sepsat. Sama jsem pustinou kolem města Tom Price kdysi projížděla. Podotýkám, že jako turista. Jde o překrásnou krajinu plnou červených hor, ale zároveň zrádnou svou pustotou, velkým žárem a samozřejmě i divokou zvěří. Vydat se sem pracovat, mít autoritu u tvrdých chlapů, kteří zde léta pracují, to bezesporu vyžaduje víc než kapku odvahy.
