Článek
V každém setkání se skrývá jiskra romantiky, nádech osudovosti. Ať už jde o zákazníka, který se na první pohled zamiluje do prodavačky nebo o školní lásku, jenž zraje spolu s věkem. Ale i mezi těmito příběhy občas vyčnívají takové, které překvapí svou neobvyklostí. Lásky, jenž začínají tak, jak bychom neočekávali — a právě těm se budeme v tomto článku věnovat.
Osud si pro spojení dvou lidí někdy vybere skutečně nepředvídatelné cesty. Například americký pár Kevin a Bec se seznámili během letu mezi městy Denver a Phoenix. Pokud si říkáte, že na tom není nic podivného, musím přidat pár informací navíc. Zvláštní totiž na jejich seznámení bylo to, že jeden z nich vůbec na palubě letadla nebyl.
V listopadu 2021 si Kevin, pětadvacetiletý mladík, sedl v letadle vedle staršího muže, který se ukázal být na dobu letu velmi dobrým společníkem. Oba se ze zájmem bavili o rodině, životě a jeho hodnotách. Kevin na staršího muže udělal tak dobrý dojem, že v žertu prohlásil, že by ho nejraději seznámil s jeho dcerou.
Krátce po jeho příjezdu domů vyprávěl své dceři o své cestě i o příjemné společnosti, kterou měl během svého letu. Vážnost, s jakou o Kevinovi mluvil, byla neobvyklá a Bec rozhodně zaujala. Zpočátku poznámky svého otce ignorovala, ale později si Kevina vyhledala na sociálních sítích. A to, co viděla - jeho způsob komunikace, hodnoty, energie - jí zaujalo natolik, že se rozhodla udělat první krok a napsala mu zprávu.
To, co následovalo, byl už přirozený a upřímný tok vzájemného poznávání. Psali si, volali a s každým dnem se mezi nimi vytvářelo pouto. Když se poprvé osobně potkali, jejich propojení se jen potvrdilo - bylo to, jako by se znali roky.
Po roce a půl společného života požádal Kevin Bec o ruku. Symbolicky, během koncertu jejich oblíbené kapely Coldplay. Prsten, který jí daroval, nesl vyryté datum a číslo onoho osudového letu. Tedy připomínky chvíle, která je spojila, i když fyzicky ještě nebyli spolu.
Pro druhý příběh se přeneseme do australského městečka Byron Bay, které navštívila 27letá Američanka Maddy v rámci jejího studijního pobytu. Cestovala společně se svou kamarádkou, když u silnice zahlédla dva kluky. Ti se právě chystali zavolat odvoz z pláže přes aplikaci Uber. Maddy spontánně zastavila a nabídla jim odvoz. Všichni čtyři se později ubytovali v Airbnb, kde strávili večer hrou karet a kamarádským povídáním. Pro Maddy a Travise ale bylo jejich setkání něco víc, už tehdy měli pocit, jako by se znali celý život.
I přes vzájemné sympatie si ale nevyměnili kontakt a každý šel tehdy svou cestou. Maddy to ale později nedalo a snažila se Travise vyhledat na Facebooku. Protože neznala jeho příjmení, dlouho se jí to nedařilo. Pamatovala si jen, že jde o elektrikáře ze Sydney, což jí při hledání také moc nepomohlo. Nakonec se jí přeci jen poštěstilo a našla jeho kamaráda, a přes něj poslala Travisovi své číslo. Ten dlouho neváhal, ozval se jí a hned si s Maddy domluvil rande.
V dubnu se Maddy nastěhovala k Travisovi a jeho rodině do Sydney, ale plány jim překazil covid a dívka se musela vrátit do Ameriky. Vztah ovšem pokračoval i nadálku a ve chvíli kdy to bylo možné, si Travis zarezervoval letenku a za svou milou přiletěl. V červnu 2020, tedy 18 měsíců od jejich prvního setkání, požádal Maddy o ruku a v lednu 2021 se ti dva vzali.
A co k jejich tehdejšímu setkání Maddy dodává? „To, jak jsme se potkali, je samo o sobě šílené… Hned jsem věděla, že to je kluk, s kterým bych chtěla prožít svůj život…Manželství s ním je moje největší životní štěstí. Kdyby si Travis dal ještě jedno pivo, nebo kdybych já jela jinou cestou, nikdy bychom se nepotkali.“
Krásný příběh, který má sice zajímavý začátek, ale především nádherné vyvrcholení, může vyprávět americká dvojice z malého města North Muskegon. Když se ve 40. letech posadila o dva roky starší Joanne vedle čerstvého prvňáčka Billiho, netušila, jak dlouho jejich vzájemná náklonnost přetrvá. Jak šel čas a od společných procházek chodbou školy, držení se za ruce, psaní tajných lístečků se postupně dostali až k prvnímu polibku, díky kterému dokonce skončili na koberečku u ředitele školy. Protančili spolu i svůj maturitní ples, ale maturita byla zlomový bod, kdy se jejich životní cesty rozešly.
Joanne odjela studovat na Michigan State School, zatímco Bill zůstal v North Muskegon. Netrvalo dlouho, oženil se a krátce nato byl povolán do korejské války. Po ní sloužil ve státní policii, kde si vybudoval slušnou kariéru a s manželkou vychoval 3 děti.
Také Joanne se provdala za jiného partnera, měla 3 děti a pracovala v administrativě v nemocnici. Poté, co její manžel v roce 1989 ve věku 59 let zemřel, se věnovala práci a svým dětem. Potom ale přišel důchod a děti měly své rodině. Její dceru ale trápilo, že se Joanne cítí osaměle a snažila se jí spojit s jejími starými přáteli Při hledání jednou narazili právě na Billa, její dávnou středoškolskou lásku, který už byl v té době také sám. Dcera jí pomohla napsat Billovi dopis, ve kterém jednoduše navrhla, že by si mohli zavzpomínat na staré časy. Tento nevinný kontakt vedl k jejich opětnému setkání po 73 letech. Joanne bylo v té době 93 a Billovi 91.
Od té doby, co spolu strávili víkend, jsou společně téměř každý den. Jejich dny jsou naplněny jednoduchými, ale krásnými činnostmi jako je hraní karet, skládání puzzlů, pravidelně chodí na procházky, často si vyjdou na večeři nebo si přečtou knihu. Společně také cestují. Projeli například celý stát Michigan, v minulém roce vyrazili pro změnu na Havaj. „V našem věku nevíme, kolik času nám ještě zbývá… ale teď si to užíváme,“ řekla Joanne „Je to moc krásný život“, říká Joanne. Na Štědrý den roku 2023 se dokonce zasnoubili a oba zdůraznili, že na svatbu nespěchají. Pokud se prý stane, bude velmi malá. Důležitější pro ně je společnost toho druhého a fakt, že se po tak dlouhém čase znovu našli.
Za zajímavých začátkem vztahu ale nemusíme chodit jen do zahraničí. Osmadvacetiletá Renata, tehdy jednadvacetiletá studentka medicíny si krátila svou každodenní cestu v pražském metru četbou svých poznámek, když jí oslovil mladík stojící nad ní. „Velmi slušně se mě zeptal, kde by měl přestoupit, aby se dostal na Hlavní nádraží, ale já viděla jenom jeho nádherný sametový oči a jeho krásný úsměv. Do té doby jsem přečetla spoustu knížek, ve kterých se psalo o zamilování na první pohled a já se takovým frázím posmívala. Bum, a teď mi ten kluk musel svojí otázku zopakovat. Když jsem se nad tím později zamýšlela, ztratila jsem tím zíráním spoustu času, takže když jsem ze sebe vykoktala, že už na příští stanici, stačil mi tak akorát poděkovat, hezky se na mě usmát, popřát mi hezký den a vyběhl z vagónu.“ Renata sice litovala, že neměla víc času, ale pak si sama sobě musela přiznat, že i kdyby ho měla, pravděpodobně by asi stejně nic nepodnikla. „Ještě pár týdnů po tom náhodném setkání jsem si v hlavě představovala scénáře, jak bych mu navrhla, aby si ke mě přisednul a pak ho pozvala na rande. To by se určitě nestalo, ale alespoň bych se o něm něco dozvěděla.. a třeba… No, v každém případě v mých snech bylo těch konců opravdu hodně, a všechny byly pozitivní,“ směje se Renata. Nakonec si ale Renata musela přiznat, že mladík nebyl z Prahy, takže šance ho znovu potkat byla opravdu minimální. Pomalu ho pouštěla z hlavy a začala se scházet se svým spolužákem ze studií, který o ní už nějakou dobu usiloval. „Petr byl jeden z nejhezčích kluků v ročníku, byl chytrý, ale občas mi vadila jeho arogance a nadřazenost, s jakou někdy mluvil s lidmi. Ke mě se ale choval hezky a občas si ode mě i nechal říct, že to přehnal. A tak jsem se jeho občasné arogantní chování snažila přehlížet.“
Až do osudného víkendu, kdy Petr pozval Renatu ke svým rodičům do Brna. “Petrova maminka byla moc milá, ale jeho otec byl … jak bych to popsala … no, v tu chvíli jsem viděla, po kom Petr zdědil tu aroganci, která mě tak rozčilovala. Zajímavé bylo, že se jeho chování nelíbilo ani samotnému Petrovi. Večer už byl jako na jehlách, proto jsem navrhla, že bychom se mohli projít do města a zajít někam na drink. Ten nadšeně souhlasil, zavolal pár kamarádům a pak to začalo. V restauraci, kde jsme se po kratší procházce s jeho přáteli sešli, se začal předvádět a jednoho z kamarádů si dobíral víc, než snesl. Výsledkem bylo, že Petra napadl. Oba se začali prát, někdo se snažil přivolat policii, ale pak se našla part kluků, kteří ty dva od sebe nakonec odtrhli. A světe zboř se, v jednom z nich jsem poznala „mého“ mladíka z metra. Nastala chvíle, kdy se naše pohledy setkaly a i když se až do té chvíle tvářil dost odtažitě, po tváři se mu rozlil úsměv. Ztuhla jsem, protože i přes všechny moje sny o tom, co bych udělala, kdybych ho znovu potkala, byla jsem teď v situaci, kdy jsem patřila k tomu výtržníkovi, co se tu ještě před chvílí válel po stolech. Renata byla zoufalá a málem nechala svou další šanci proklouznout mezi prsty. “Sledovala jsem, jak platí a společně se svými přáteli odchází z restaurace. Když se ale objekt mého zájmu ještě otočil a mile se na mě usmál, na nic jsem nečekala. V tu chvíli jsem věděla, že s Petrem rozhodně nezůstanu. Ten večer byl jen potvrzením toho, co jsem už dávno tušila. Náš vztah neměl šanci. Rychle jsem vyběhla před restauraci a nemusela běžet příliš daleko. Stál jen kousek ode dveří, jako by nechtěl opravdu odejít. Normálně jsem ho poprosila o číslo a on mi ho s úsměvem dal. Když jsem se obracela, ještě na mě křikl: „Budu se těšit“. “
Renata se už do restaurace nevrátila. Ještě než Petr dorazil zpět do domu svých rodičů, vyzvedla si tam svou tašku a ubytovala se v prvním hotelu, který jí přišel do cesty. Když se z nepříjemného začátku prodlouženého víkendu vyspala, nedalo jí to a vytočila mladíkovo číslo. S radostí zjistila, že na její volání čekal a ještě víc jí potěšilo, když jí svěřil, že na ní nepřestal od jejich prvního setkání v metru myslet. Pozval jí na snídani a společně si užili krásný víkend. „Bylo to úplně fascinující, jak moc jsme si rozuměli, doplňovali se. Vážně jsem měla pocit, že to někdo nahoře chtěl, aby jsme se dali dohromady. A když to v tom metru tenkrát nevyšlo, našel si jinou cestu, jak nám ukázat, že jsme stvořeni jeden pro druhého,“ směje se Renata. Za těch pět let, co jsou spolu toho společně stihli skutečně mnoho. „Já dostudovala, Marek se odstěhoval za mnou do Prahy, vzali jsme se, cestovali a užívali si jeden druhého. Teď se nám svět trochu změní, protože za dva měsíce budeme tři. A my dva se už nemůžeme té nové kapitoly našeho společného života dočkat.“
