Článek
Vlasta Šustková je ženou, která s sebou přinesla do Melbourne kus Čech
Psal se rok 1941, Československo bylo v okupaci a Němci vítězili ve všech směrech. Z vlasteneckého protestu tak dali rodiče své právě narozené dceři jméno Vlasta. Sama říká, že jí toto symbolické jméno provází po celý život a stalo se jejím osobním mottem. Vlasta Šustková (84) se narodila v Praze, kde v té době vznikla Československá církev (reformovaná katolická), do níž se aktivně zapojil i její otec. Právě v jejím duchu pak dceru vychovával – jak po stránce morálních hodnot, tak jako vzor celkového přístupu k životu. Stejně silně ji ale ovlivnil také Sokol, kam ji rodiče od malička vodili. Už v sedmi letech tak cvičila na svém prvním Sletu. Tělovýchova, cvičení a Sokol ostatně paní Vlastu provázejí po celý život. Když se později ocitla na druhé straně zeměkoule, stála u zrodu československého Sokola v Melbourne. Než se tam ale dostaneme, vraťme se zpět do Prahy, kde prožila své dětství.
O svém budoucím povolání příliš neuvažovala. Až poznámka jejího učitele, který jí řekl, že je rozenou učitelkou, výrazně ovlivnila dívčino další směřování a nakonec obor učitelky skutečně vystudovala. V osmnácti letech byla jako učitelka prvního stupně vyslána do jedné ze škol v Podkrkonoší, kde strávila krásných pět let obklopena nádhernou přírodou a milými lidmi. Později se ale kvůli nemoci maminky přesunula blíž k Praze.
Maminka zemřela v roce 1964 a 4 roky nato přišla srpnová okupace 68, po níž Vlasta využila pozvání své tety žijící v Melbourne. Aby komunisté Vlastu za hranice pustili, teta sepsala zvací dopis s tím, že potřebuje pomoc ze zdravotních důvodů, přestože zdravotně na tom byla velmi dobře. Cesta do Austrálie na lodi trvala pět týdnů. Vedla z Janova přes Neapol, sicilskou Messinu, Athény a Malagu, kolem Afriky do Durbanu a odtud přes rozbouřený Indický oceán až do australského Perth, kde Vlasta poprvé díky pozvání místních ochutnala „fish and chips“. Během cestování zažila neuvěřitelnou solidaritu lidí. Například ve Vídni, před nástupem na loď, jí lidé zcela spontánně nabídli ubytování.
A jak na paní Vlastu zapůsobilo Melbourne krátce po přistání? „Přijela jsem v červenci a vůbec si předem neuvědomovala, že jedu do zimy. Ještě v Perth bylo teplo. Teta se strýcem na mě čekali v kožichu a čepici a já byla jen nalehko. A jak jsem se cítila? Měla jsem pocit, že jsem přijela o dvacet let zpátky. Přístavní domy připomínaly skladiště. A potom, co si teta se strýcem zavolali taxi, protože auto nevlastnili, projížděli jsme městem plných starodávných domů s viktoriánskou fasádou nebo úplně neomítnuté.“
Melbourne na ni vůbec působilo velmi nemoderně. Všeho bylo dostatek, ale restaurací bylo jen pár a jejich nabídka se často omezovala na pět jídel. Muži nosili výhradně černé kalhoty a boty, bílé košile, černé kravaty – hlavně nic barevného, jak to bylo tenkrát v Praze. „Prvotní šok ale rychle pominul. Teta pro mě doma nachystala knedlo vepřo zelo, pečovala o mě a vytvořila mi zázemí, díky kterému jsem se tam začala cítit jako doma.“
To ovšem neznamená, že teta nechala svou neteř dlouho zahálet. Po příjezdu jí nechala dva týdny na vydechnutí a poté přišla s návrhem, že by si měla najít práci. „Na místo učitelky můžeš zapomenout,“ prohlásila s tím, že Vlasta nemá maturitu z angličtiny a našla jí uklízení v nemocnici.
Postupně jí směřovala k tomu, co by měla dělat. Po nějakém čase opět zasáhla. Nechtěla, aby celý život uklízela, a našla inzerát na pozici laboratorní asistentky v mlékárně. „To zvládneš, ve škole jsi měla chemii,“ rozhodla. A skutečně, Vlasta se laboratorní práci naučila během jediného dne, nastoupila do zaměstnání a během roku začala studovat večerní školu na laboratorního manažera. Na dráhu učitelky už dávno nepomýšlela. Přesto si jednoho dne všimla inzerátu, kde hledali učitelku tělocviku. Angličtinu ještě neovládala dokonale, ale při cvičení není řeč tak důležitá jako například při výuce dějepisu. Byla přijata na zkušební dobu a nemohla si vést lépe. V Austrálii tehdy moderní gymnastiku – švihadla, stuhy, míče - vůbec neznali To vše sem přinesla dívka z Čech, která tuto disciplínu nejen trénovala, ale působila i jako mezinárodní rozhodčí. Plného úvazku se však nedočkala, protože v té době - už jako vdaná žena - čekala své první dítě.
Do Austrálie původně odjížděla jen na rok. A byla to opět její teta, kdo rozhodl, že zůstane. „Teta byla vizionářka.“ Přestože byla přísná, zásadně ovlivnila životní cestu své neteře, a to nejen po pracovní stránce. Sama přišla do Austrálie poté, co se během pracovní cesty v Belgii, kterou podnikla se svým manželem, dozvěděla, že v Československu proběhl komunistický puč. Psal se rok 1948 a komunisté tehdy převzali absolutní moc.
Sama paní Vlasta svou budoucnost příliš neřešila. Jejím původním cílem bylo utéct chaosu, který po okupaci Československa sovětskými vojsky nastal, naučit se anglicky a trochu vypomoci tetě, i když ta její pomoc vlastně ani nepotřebovala. Tatínek zůstal žít v Praze společně s Vlastiným bratrem. „Ten už měl svou rodinu, která potřebovala víc místa. O tatínka se postaral, takže jsem v tomto směru nestrádala a ničeho nelitovala.“
Její velká láska, tělocvik, jí nepřímo přivedl i k jejímu manželovi, rodákovi z Brna, kterého poznala prostřednictvím společné známé, také učitelky tělocviku. „Manžel byl vdovec a měl nemocného syna. Když bylo Jirkovi sedmnáct let, postihl jeho míchu nádor a zůstal ochrnutý. Manželova žena to neunesla a zemřela žalem. Když jsme se potkali, oba jsme se cítili osaměle. Spojoval nás stejný pohled na život, manželství i hodnoty.“ A tak přirozeně následovala svatba a krátce po ní se narodila dcera Mariánka a syn Pavel. Přestože se paní Vlasta do práce hned nevrátila, svou milovanou gymnastiku neopustila. Už necelý rok po porodu začala znovu trénovat. Její přirozená schopnost organizovat a vést lidi vyústila v to, že se v září 1975 stala spoluzakladatelkou Sokola v Melbourne, který funguje pro českou komunitu dodnes.
Dnešní mládež, a často ani lidé, kteří celý život žijí ve své rodné zemi, si jen těžko dokáží představit, co znamená mít v cizině místo, kde se můžete setkávat s krajany sdílející podobné zájmy. Pro mnohé z nich bylo tímto místem právě cvičení v Sokole, ale také zázemí, kde se dalo mluvit rodným jazykem o věcech, kterým by Australan jen těžko porozuměl. Pravidelně se zde scházelo na cvičení kolem 120 lidí. Zpočátku v pronajatých prostorách, ale nadšení členové se postupně rozhodli vybudovat vlastní zázemí. Tak vznikl Sokolský dům, který od té doby prošel třemi rekonstrukcemi. Po dlouhá léta nabízel knihovnu, výuku češtiny a především pravidelná setkání – obědy, zábavy, Mikuláše či výuku češtiny pro děti. A všech těchto aktivit byla paní Vlasta organizátorkou či se na nich aktivně podílela. V letních měsících vedla jí navíc přibyly tábory pro české děti, které organizuje dodnes. Jako zdejší učitelka češtiny vedla k rodnému jazyku pochopitelně i své děti a stejně tak i později svá čtyři vnoučata. Většina z nich dnes pomáhá také na letním táboře, který se pravidelně koná v lednu v lesích Mt. Dandenong, přezdívaných melbournská Šumava.
Tři roky po Vlastině svatbě se podařilo jejímu otci přijet do Austrálie, kde se po letech setkal se svou dcerou a její rodinou. Procestoval s nimi část země a jako duchovní Československé církve pokřtil obě svá vnoučata. Osud jim dopřál další setkání, když po čtyřech letech svou cestu zopakoval. Protože paní Vlasta tehdy do Československa jakožto emigrant nesměla, naplánovali další setkání během jejich dovolené v Evropě. Konkrétně v Maďarsku u Balatonu, kam za nimi přijela celá rodina. V roce 1986, kdy už bylo možné zajistit paní Vlastě vstup do Československa, se pokusila navštívit svého otce přímo v Praze. Když však během cesty zavolala z Amsterodamu svému bratrovi, že už jsou jen kousek, dozvěděla se, že jejich otec právě zemřel. Malou útěchou v té nejsmutnější chvíli bylo alespoň to, že se mohla zúčastnit tatínkova pohřbu, na který se sjelo více než sedmdesát příbuzných. Přineslo jí to mnoho silných setkání a nových zážitků.
Paní Vlasta žila ve spokojeném manželství dvaadvacet let. Zatímco ona se starala o tři děti, domácnost a Sokol, manžel se mohl naplno věnovat podnikání. Začínal jako cukrář, řemeslo se naučil krátce po příchodu do Austrálie od příbuzných, ale brzy zjistil, že to není jeho cesta. Osud mu však do cesty přivedl jinou příležitost. Vedle jeho obchodu otevřel maďarský podnikatel prodejnu barev a laků a nabídl mu spolupráci. Manžel se rychle zaučil a brzy majitele zastupoval i během jeho dovolené. Po návratu mu Maďar navrhl, zda by si obchod nechtěl koupit. Protože neměl dostatek financí, našel si partnera a společně podnik odkoupili. Tento krok se ukázal jako zásadní. Podnikání v tomto oboru mu šlo, dluh rychle splatili, obchod rozšířili, inovovali a po čase prodali se ziskem. Když se po čase objevila další příležitost koupit a rozjet další obchod ve stejném oboru, neváhal a nakonec jich bylo celkem 14 s proslulou značkou Paint Spot. Rodina tak byla zajištěna natolik, že si mohla dovolit cestování, lyžování i kvalitní studium dětí.
Poté ale přišla událost, která navždy změnila život celé rodiny. „Krátce po dvacátém výročí svatby se manžel dozvěděl, že jeho dlouho nezvěstný bratr žije v Jižní Americe, a rozhodl se ho navštívit. Bohužel během letu dostal těžkou mrtvici. Odvezli ho do nemocnice v Buenos Aires a já za ním okamžitě vyrazila. Čtrnáct dní jsem tam vyřizovala vše potřebné – deset míst na lůžko, doktora, sestru, respirátor… bylo to nesmírně náročné. Se svým bratrem se už bohužel nikdy nesetkal.“
Po návratu do Melbourne měla paní Vlasta na starost nehybného manžela, dvě dospívající děti, manželova nemocného syna i obchod. „V té době jsem přibrala dvacet kilo. Jedla jsem, abych měla sílu všechno zvládnout.“ Přestože manžel nemohl mluvit, našli společný způsob komunikace. Pomocí tabulky s abecedou a mrkáním očí dokázal s manželkou komunikovat a zanechal jí tak tři sešity plné vzkazů, jmen a telefonních čísel. Manžel paní Vlasty zemřel ve věku 65 let, dva a půl roku po nešťastné události.
Navzdory této zkušenosti paní Vlasta stále ráda cestuje. Ovšem v roce 2017 se s kamarádkou vydala na cestu po Americe, Kanadě a Aljašce, během níž prodělala silný srdeční záchvat. Jejím dětem se tak znovu připomněla tragická zkušenost s otcem. Syn Pavel musel pro maminku přijet až na Aljašku a odvézt si ji domů. Naštěstí tentokrát vše dobře dopadlo a paní Vlasta se díky rychlému zásahu doktorů plně zotavila.
Uvažovala někdy o návratu do České republiky? „Jsem člověk, který když se pro něco rozhodne, tak u toho setrvá. Mám tady nejbližší rodinu a tu bych nikdy neopustila. Samozřejmě v Čechách mám také rodinu a přátele, které ráda navštěvuji. Pobavíme se, pocestuji, ale doma jsem už v Austrálii.“
Životní elán paní Vlasty je nepřehlédnutelný. Ve svém věku je stále velmi energická, cestuje, organizuje. Věří ale, že energie, elán a dlouhověkost nepřichází sama od sebe. Snaží se proto nenechávat se starostmi zbytečně zatěžovat a jejím receptem je samozřejmě také pohyb. Každé ráno si alespoň deset minut zacvičí, zazpívá si a několikrát týdně chodí tříkilometrovou trasu kolem jezera. Její elán jí bezesporu přináší i její žáčci češtiny nebo děti z letního tábora, kde právě teď v lednu tráví svůj čas.
Zdroj: osobní rozhovor s paní Šustkovou z prosince 2025
