Život s vyhýbavou poruchou osobnosti: považují mě za chladného a já zase je

Jsem člověk s vyhýbavou poruchou osobnosti. V dnešní době existuje mnoho poruch a leckdo je považuje za moderní trend nebo výmluvu pro to či ono. Popravdě mě nikdy nenapadlo svůj stav použít jako nějaké zviditelnění nebo jako výmluvu pro cokoliv, protože o něm obvykle ani nejsem schopný s lidmi mluvit, natož pak abych měl potřebu na něj upozorňovat. Jaký může být život s vyhýbavou poruchou osobnosti? Dnes to bude o mé zkušenosti.

Jde o jednu z úzkostných poruch osobnosti, která je spojením mnoha různých symptomů. Společným jmenovatelem bývá obvykle společenská úzkost a zároveň touha po hlubokých vztazích. Člověk s AVPD (avoidant personality disorder) se obvykle necítí příliš dobře mezi lidmi, špatně s nimi navazuje vztahy, necítí se komfortně v jejich blízkosti, zároveň ale po takové blízkosti a hlubokých vztazích touží. Často je spojená s nízkým sebevědomím a extrémní citlivostí na kritiku (a naopak necitlivostí na chválu).

Na samotnou poruchu se leckdy nabalují další problémy: Poruchy pozornosti, depresivní stavy, neustálé napětí i v naprosto běžných situacích, problémy s motivací, přehlcenost běžnými vjemy či ADHD.

V posledních 6 letech jsem vystřídal dvě zaměstnání. V obou si mou práci chválili a platil jsem za spíše tichého, ale spolehlivého zaměstnance, kterého mají všichni rádi. Pokud jde o mou práci v soukromé škole, nikdy jsem neměl problém s komunikací se studenty a vlastně ani spolupracovníky. Za to, jak komunikuji při práci, mě lidé běžně obdivovali. Problém a diskomfort nastává až ve chvíli, kdy se z pracovní roviny dostaneme do té osobní. Smalltalky u kávovaru jsou mi značně nepříjemné. Považuji je za velmi neupřímné a jde mi to proti srsti – nezajímá mě, co kdy kdo kde řekl a kdo kde byl, jaký měl víkend. Přesto je poslouchám a účastním se jich. Chtěl bych, aby se i mě někdo zeptal, jaký jsem měl víkend, ale ne nikdo z nich. Nikomu z nich bych skutečně neřekl, jaký jsem měl víkend. Nikomu z nich tolik nedůvěřuji a vlastně ani nevěřím, že je to skutečně zajímá.

Žiju ve světě, kde tyto smalltalky k ničemu nevedou – nemají žádný účel. Nejde o žádné seznámení, nejde o žádné udržování vztahů, nejde o žádný icebreaker, nejde o žádné základní zjištění toho, jaký člověk je a není. Nic z toho v mém světě tato činnost neplní. Žádnou důvěru nevytváří, a jediné, co ostatním sdělí, je falešná představa o mně a o tom, jaký jsem.

Nemyslím, že by kdokoliv z nich věděl, že můj víkend sestává většinou z přemítání o tom, co bych mohl dělat, ale nedělám; z vymýšlení toho, co bych vlastně chtěl dělat, nebo neustálého chození sem a tam při denním snění. Nemyslím, že ví, jak se v té situaci cítím, že je mi v ní velmi nepříjemně, a že se třikrát pořádně nadechnu, než vejdu do kuchyňky, když v ní někdo je.

Dennímu snění se věnuje téměř každý na světě. Je to ten stav, kdy člověk na chvíli vypne vnímání reality a v hlavě si jen něco představuje – nějakou hypotetickou situaci, přemítá nad minulostí, nebo si v ní zkrátka něco tvoří.

Rozdíl je v tom, jak často tuhle činnost kdo dělá, kdy a kde ji dělá, a co je její náplní. Nejednou se mi na konci týdne stalo, že jsem se ohlédl a zjistil, že jsem každý den po práci nedělal nic jiného. Přišel jsem domů a až do večera jsem chodil v pokoji dokola a v hlavě si vymýšlel situace, které se nikdy nestanou. Obvykle jde o sociální interakce, které bych chtěl, ale v praxi bych se při nich necítil příjemně.

Na rozdíl od situace, kdy má člověk trému třeba před vystoupením, která pak opadne a celé vystoupení je už relativně v pořádku, vyhýbavá porucha funguje jinak. Úzkost z nadcházející sociální situace (třeba ze společného pracovního oběda) nezmizí s reálným příchodem oběda. Trvá až do konce a neopadne. Nejde o to „nějak začít a pak už to bude fajn“. Ono to fajn nebude. Zítřejší oběd taky nebude fajn. Ani za půl roku to nebude fajn.

Existuje mnoho různých terapeutických přístupů, jak zmírnit symptomy vyhýbavé poruchy. Necítím se dostatečně povolaný na to, abych o nich mluvil obecně, ale nemám pocit, že by kterákoliv z nich řešila poruchu, jako takovou, jako spíš zmírnění symptomů. Místo odstranění jakéhosi „zdroje“ jde spíše o to, naučit se žít s jeho následky.

Vím, že existují lidé, kterým v tomto pomohla kognitivně-behaviorální terapie (KBT). Jde o dlouhodobou terapii, kdy se člověk postupně vystavuje náročnějším situacím a vnímá, co a proč se při nich děje. Takto se postupně zbavuje svých domnělých myšlenek a nefunkčních mechanismů. Trochu to připomíná situaci, kdy se malé dítě učí tím, že něco zkouší a interpretuje výsledek.

Osobně mě KBT spíše zmátla. Vystavoval jsem se situacím, které byly nepříjemné. A když jsem se za nimi ohlédl, nechápal jsem, proč do nich vstupuju. Mé jednání mi nedávalo smysl. Proč jsem vedl smalltalk s někým druhým? Abych zmírnil bariéru mluvit s lidmi. Bylo mi to příjemné? Ne. Chci se takto seznamovat s lidmi? Ne. Chci s lidmi vést smalltalky? Ne. Chci se s lidmi seznamovat při smalltalcích? Ne. Jsem tohle opravdu já, nebo se snažím stát někým, kým nejsem a být nechci?

Život s kamarády je někdy tím nejhorším. Lidé, kteří jsou mi dost blízko na to, abych se jim otevřel, ale nejsou dost blízko, abych byl skutečně upřímný. Některé věci jim zkrátka říct nedokážu. To, že strávím den chozením dokola, jsem zatím neřekl nikomu (ani na žádné terapii, ani na psychiatrii). Častým problémem pak jsou i odpovědi na obyčejné otázky. Jak se mám? Co jsem celý týden dělal? V tu chvíli jim lžu a vím to. Mám pocit, že ať jim řeknu cokoliv, jenom se vzdalujeme, a tak si nakonec přeji, aby se mě radši vůbec neptali.

Když se ale nezeptají, začnu si říkat, že je vůbec nezajímám, a chci, aby se zeptali. Řekl bych, že tento věčný konflikt je pro vyhýbavou poruchu osobnosti typický.

Člověk po něčem touží, ale když to nastane, není to příjemné. A tak vynakládá úsilí, aby se tomu vyhnul. A když se to nestane, mrzí ho, že se to nestalo.

I přes všechny zmíněné problémy umím navázat intimní vztah. Problém, se kterým se pak potýkám, spočívá v tom, že vztah partnerky ke mně nevnímám jako příliš hluboký. Vnímám, že na mě má něco ráda, ale přijde mi, že mě skutečně nevnímá a nezná. Pravda – nijak jí to neulehčuju. Přesto ale náš vztah vnímám disproporčně. Není se čemu divit – zatímco pro mě bude tvořit v podstatě většinu blízkých vztahů ona, opačně to platit nebude. Někteří lidé s vyhýbavou poruchou osobnosti se potýkají i s nutkavými obavami, že je partner či partnerka opustí. Toto se mi překvapivě nikdy nedělo, pouze takový vztah vnímám jako poněkud prázdný, a city protistrany nevnímám jako příliš silné. Je paradoxní, že partnerka toto vnímá stejně na mě – necítí ze mě příliš mé emoce.

O různých problémech jsem mluvil s mnoha různými lidmi. Jejich představy obvykle vycházejí z toho, jak většina lidí běžně funguje (někdy jde dokonce o praktiky, které fungují pouze na většinu Američanů, a nejsou moc přenositelné ani na Čechy, natož pak na specifické Čechy). Nedokážu jim vysvětlit, proč jejich návrhy nefungují, protože jejich základní představa o lidech a o tom, jak fungují, se liší od toho, jak fungují vyhýbaví lidé.

Možná teď z mého textu cítíte potřebu vymezit se od ostatních – a skutečně je to tak. Tahle metoda mi na jednu stranu dodala trochu klidu, když jsem přijal, že zkrátka budu jiný, na druhou stranu mě dovádí do nepříjemných stavů, kdy už nejsem ochotný zkoušet různé věci, protože v nich ihned vidím problém, že fungují pouze pro ostatní.

Pokud jste člověk, trpící vyhýbavou poruchou osobnosti, asi vám tento článek nepřinesl mnoho nového. Můžete ale své poznatky třeba napsat níže. A pokud jste člověk, který touto poruchou netrpí – možná teď budete schopni trochu lépe porozumět tomu, co se děje některým lidem kolem vás.

Úvodní snímek obsahuje prvky z Freepik.com.