Článek
Maruška a její kamarádka Helena byly staré známé, obě vdovy, obě přibližně stejného věku, obě s duchem mladým natolik, že se rozhodly znovu zkusit štěstí v lásce. Helena se po několika měsících samoty odhodlala zveřejnit inzerát, hledala spřízněnou duši a společnost. A brzy se ozval muž, který se představil jako Tomáš. Při prvním setkání působil charismaticky, zdvořile, s humorem, který Helenu pobavil.
„Myslím, že to s ním bude fajn,“ řekla Helena Marušce přes telefon. Ale Maruška byla vždy opatrná. Něco jí nesedělo. Možná to byl jeho způsob, jak se dívá, možná jen pocit – ten instinkt, který ji nikdy neselhal.
„Pozor, Helčo, nechci ti kazit náladu, ale já bych si dala na něj pozor,“ řekla Maruška. Helena se jen zasmála: „Ach, Maruško, zase jsi paranoidní. On je přece takový gentleman.“
Ale Maruška se nenechala odbýt. Začala pátrat. Zkoumala veřejné profily, ptala se známých, sledovala detaily, které by jiní přehlédli. A brzy narazila. Tomáš měl za sebou několik vztahů s vdovami – vždy krátkých, vždy končících jeho odchodem s vysvětlením, že hledá někoho „opravdového“ a nikdy nezůstal.
Maruška se rozhodla jednat. Setkala se s Helenou u kávy a vysypala jí vše, co zjistila. „Helčo, on není takový, jak se tváří. Sleduju ho pár týdnů a zjistila jsem, že všechny ženy, se kterými se setkal, byly vdovy. A všechny na konci vždycky skončily zklamané.“
Helena byla zprvu v šoku. „Co myslíš tím všemi?“ „Proutník. Vždycky si vybírá ženy, které jsou osamělé, zranitelné… a využívá je. Myslím, že bychom měly být opatrné.“
Rozhodly se, že se Tomášovi postaví čelem – ne brutálně, ale chytře. Připravily past. Helena souhlasila s tím, že se s ním setká, ale tentokrát Maruška bude přítomná – jako „nevinný svědek“. Plán byl jednoduchý: nenechat mu ani kousek prostoru pro jeho obvyklé manipulace a přimět ho, aby se cítil odhalený.
Když Tomáš dorazil, vše se zdálo běžné. Helena se usmívala, Maruška seděla vedle a pozorně poslouchala. Tomáš začal vyprávět, jak moc respektuje osamělé ženy a jak je ochotný jim nabídnout společnost a porozumění. Maruška si poznamenávala každé jeho slovo – a každý jeho pokus o lichocení, který by jinak mohl Helenu zmást.
Pak přišel moment, který měl všechno odhalit. Maruška se „náhodou“ zmínila o jeho minulých vztazích – o tom, že si všimla, jak ženy končily vždy zklamané. Tomáš se nejdřív snažil bránit, že je to nespravedlivé, že ho lidé špatně pochopili. Ale Maruška měla připravené důkazy – lehce naznačila, že má kontakty s bývalými partnerkami a že jeho reputace není čistá.
Helena sledovala Tomášovu reakci s napětím. Byl nervózní, začal koktat a jeho sebejistota se rozpadala. Maruška se usmívala a dál přitlačovala: „Myslíš, že můžeš klamat další ženy tak snadno? Myslím, že by bylo fér, kdybys přestal.“
Tomáš konečně pochopil, že jeho taktiky selhaly. Přestal se snažit o lichocení, zbavil se falešného šarmu a jen pokrčil rameny. „Dobře, uznávám… asi jsem to přehnal,“ řekl, a bylo jasné, že tentokrát mu nic nepomůže.
Helena se ulevilo. Byla ráda, že Maruška byla u toho a pomohla jí vidět věci, které sama mohla přehlédnout. „Díky, Maruško. Kdybych byla sama, možná bych ho neodhalila,“ přiznala.
Maruška se jen usmála. „To je práce přátel. My si hlídáme jeden druhého.“
Tomáš se po několika dalších pokusech kontaktovat Helenu stáhl úplně. Nikdy se nedozvěděly, jestli se někde snažil najít další osamělou ženu, ale bylo jasné, že tentokrát jeho plány skončily. Helena se naučila, že i když je někdo kouzelný a charismatický, nemusí být tím, kdo říká, že je. A Maruška? Ta měla radost, že její instinkt nezklamal – a že dokázala ochránit svou kamarádku před možným zklamáním.
Od té doby se Marie a Helena často smály, když si vzpomněly na „past na proutníka“. Byla to kombinace humoru, přátelství a poučení, které obě ženy posílilo – a ukázalo, že někdy je potřeba trochu detektivní práce, aby člověk ochránil ty, na kterých mu záleží.
