Článek
Když se babička Marie přestěhovala do domova důchodců, všichni jsme se snažili brát to jako nové začátky. „Tady vám bude dobře, uvidíte,“ ujišťovala ji mamka, i když i jí se třásl hlas. Babička se jen usmála tím svým tichým způsobem, jako kdyby uklidňovala spíš nás než sebe. V posledních letech jí už síly nestačily – kolena bolela, dech se krátil a dům, kde prožila víc než půlku života, byl najednou plný schodů, těžkých tašek a příliš velkého ticha.
Domov důchodců vypadal hezky. Čisté chodby, květiny v keramických květináčích, dechovka tiše hrající z reproduktorů. Všechno působilo mile – a přesto trochu cize. Babička se ale nevyptávala, nestěžovala si. Jen pomalu odkládala život, na který byla zvyklá, jako když někdo skládá starý ručník, i když ví, že ho už nikdo nepověsí.
První týdny jsme za ní jezdili každý víkend. Přivezli jsme jí bábovku, noviny a čerstvé fotky vnuček. Všichni jsme se snažili být veselí. Babička se vždycky usmívala, ale někde v koutku očí měla něco, co jsme tehdy neuměli pojmenovat.
Jednou odpoledne jsme seděli v zahradě domova, listí zlátlo a vzduch voněl podzimem. Když jsme se zvedali k odjezdu, chytla mě babička jemně za ruku.
„Já bych měla jedno přání,“ řekla tiše.
„Jaké?“ usmála se mamka. „Chceš delší návštěvu? Dovezeme ti ty koláčky z pekárny?“
Babička zavrtěla hlavou.
„Já bych chtěla… na jeden den domů.“
Ta věta visela ve vzduchu dlouho. Snad všichni tři jsme ztuhli. Domů? Tam, kde už sotva vyšla schody? Kde mohla zakopnout o koberec, kde je zima od oken a kde není kdo by ji pohlídal?
Maminka se nadechla: „Mami, ale… tady je ti přece dobře. Máš tu vše, co potřebuješ.“
Babička se jen slabě usmála, spíš smutně než vyčítavě.
„Já vím. Ale domů bych chtěla. Jen na chvilku.“
Odjeli jsme s pocitem, že bychom jí chtěli vyhovět, ale zároveň jsme si lámali hlavu proč. Babička nikdy nebyla sentimentální. A teď najednou trvala na návratu, jako kdyby na tom záviselo něco důležitého.
Další týden jsem za ní přijel sám. Seděli jsme v jejím pokoji, na stole hrnek bylinkového čaje, za oknem mlha. Chvilku jsme si povídali o obyčejných věcech, a pak jsem se nenápadně zeptal:
„Babi, proč tam vlastně chceš jet? Opravdu je to tak důležité?“
Podívala se na mě dlouze, jako by zvažovala, jestli to vůbec říct.
„Je tam něco, co jsem nestihla dokončit,“ šeptla.
„Co?“
„Dopis,“ odpověděla po chvíli. „Tvému dědovi.“
Byl to okamžik, kdy se ve mně všechno sevřelo. Děda zemřel před šestnácti lety. Tehdy babička nikdy nemluvila o tom, jak to prožívala. Vždycky působila statečně, možná až moc.
„Nenapsala jsem mu rozloučení,“ pokračovala. „Chtěla jsem. Měla jsem papír i pero na stole… jenže tehdy jsi byl ještě malý, mamka se zhroutila a já jsem musela držet rodinu. Řekla jsem si, že dopis napíšu později. A pak už jsem neměla odvahu. Teď… cítím, že bych to měla udělat, dokud můžu.“
V tu chvíli jsem pochopil. Nešlo o dům. Nešlo o koberec, o okna ani o zahradu. Šlo o kus života, který zůstal nedopsaný.
Domluvili jsme se. O dva týdny později jsme babičku odvezli domů – opatrně, pomalu, s dekami a termoskou čaje. Když vešla do předsíně, zastavila se a pohladila starý věšák. Vypadala maličká, ale oči jí zářily.
Šla rovnou do ložnice. Na dubovém sekretáři otevřela horní zásuvku a vytáhla zaprášený blok papírů. Sedla si ke stolu, vzala pero a začala psát. Nikdo ji nerušil. Jen tikot hodin a šustění papíru.
Trvalo to skoro hodinu. Když skončila, dopis složila, položila vedle dózičky s dědovými věcmi a dlouho mlčela.
Pak řekla: „Teď už můžu být klidná.“
Cestou zpět do domova důchodců seděla v autě tiše, ale jinak. Jakoby z ní spadl neviditelný tíživý kabát.
Od té doby se babička změnila. Byla lehčí, usměvavější. A já jsem pochopil ještě něco: někdy přání starých lidí nejsou vrtochy ani sentiment. Jsou to poslední uzly, které potřebují rozvázat, aby mohli dýchat.
Když dnes přijdu na návštěvu, přinesu jí květiny a ze zvyku se zeptám: „Babi, nepotřebuješ něco?“
Ona odpovídá: „Ne, já už mám všechno.“
A tentokrát jí věřím.
