Článek
Tchán byl na ten večer pyšný ještě dřív, než vůbec začal. Neustále připomínal, že byl kuchař. Profík. Člověk, který ví. A právě proto se rozhodl, že letos štědrovečerní večeři připraví sám. Žádné kecání, žádná pomoc, žádné připomínky. Kuchyně byla jeho království a my ostatní jsme byli jen hladoví diváci.
Už dopoledne bylo jasné, že to nebude úplně v klidu. Na lince se kupilo máslo, sádlo, olej a majonéza v množství, které by vystačilo menší restauraci. Brambory se vařily v hrnci tak velkém, že jsme si říkali, jestli nečeká ještě sousedy. Řízky se klepaly s vervou, jako by šlo o osobní vendetu.
Nikdo nic neřekl. Protože „on je kuchař“.
Bramborový salát vznikal pomalu a důsledně. Každá ingredience byla v pořádném množství, ale to hlavní přišlo nakonec. Majonéza. Ne lžíce. Ne dvě. Celá sklenice. A pak druhá. Salát se začal lesknout způsobem, který byl… znepokojivý. Když jsem se opatrně zeptala, jestli to není moc, dostala jsem odpověď, že správný salát musí být „šťavnatý“. Slovo „plavat“ se v tu chvíli ještě nepoužívalo, ale mělo.
Řízky šly na pánev po dávkách. Olej prskal, kuchyně byla cítit tak silně, až se muselo větrat. Každý řízek byl zlatý, obrovský a viditelně nasáklý tukem. Hotové kusy se odkládaly na talíř. Bez ubrousku. Bez slitování. Tuk z nich stékal v tenkých čůrcích.
Večeře začala slavnostně. Stromek, svíčky, talíře. První sousta byla tichá. Ne proto, že by to bylo výjimečné. Ale proto, že jsme se snažili zpracovat, co se nám děje v puse. Salát byl těžký, mazlavý, hutný. Řízek chutnal… jako olej. Po pár minutách začaly první náznaky. Pocit plnosti. Tlak. Ticho se změnilo v nervózní vtipy.
Půlka rodiny talíř nedojedla. Druhá půlka se snažila, protože „je to přece štědrovečerní večeře“. Tchán byl spokojený. Přidával si. Chválil se. Naléval si další pití.
Asi hodinu po večeři se atmosféra změnila. Jeden po druhém jsme začali blednout. Někdo si lehl. Někdo se potil. Někdo si stěžoval na bolest břicha. A pak se chytil za bok tchán. Ne teatrálně. Skutečně. Bolest ho zlomila v pase a výraz v obličeji mu ztvrdl.
Najednou nebyly Vánoce. Najednou šlo o to, jestli zavolat sanitku.
Zatímco ostatní se snažili rozdýchat vlastní nevolnost, tchán seděl na gauči, zpocený, s rukou přitisknutou k břichu. Nadával. Ne na sebe. Na jídlo. Na život. Na osud. Když sanitka přijela, bylo ticho. Takové to těžké, trapné ticho, kdy si všichni myslí to samé, ale nikdo to neřekne.
Diagnóza přišla rychle. Žlučníkový záchvat. Spuštěný mastným jídlem. Lékař se ani moc nedivil, když slyšel, co bylo k večeři. Tchána odvezli a my zůstali doma s prázdným stromkem, těžkým žaludkem a pocitem, že se právě zapsaly nové rodinné Vánoce do historie.
Zbytek večera byl zvláštní. Nikdo už neměl hlad. Dárky se rozdávaly spíš ze setrvačnosti. Salát zůstal na lince. Řízky chladly. Nikdo se jich ani nedotkl.
Tchán se vrátil z nemocnice až po svátcích. O něco pokornější. O hodně tišší. O vaření už nemluvil. Nikdy.
Od té doby máme doma jasné pravidlo. Kuchař nekuchař. Vánoce nejsou soutěž. A máslo, olej a majonéza nejsou známka lásky. Jsou to jen suroviny, se kterými se musí opatrně.
A pokaždé, když ucítím vůni řízků, vzpomenu si na ten Štědrý večer. Na salát, který plaval. Na sanitku před domem. A na to, jak tenká je hranice mezi slavnostní večeří a cestou do nemocnice.
