Článek
V našem domě jsme nebyly jen sousedky, ale tak trochu i komunita. Scházely jsme se pravidelně, většinou u někoho v kuchyni, střídaly se koláče, víno a hlavně nekonečné rozhovory o životě. Jana řešila manželskou krizi, Lenka pokaždé vyprávěla o novém muži a Mirka působila dojmem, že její život je jeden dlouhý katalog štěstí. A pak jsem tam byla já.
Alena, čtyřicet let, bez partnera.
Dlouho mi to vlastně nevadilo. Měla jsem svůj klid, své rituály a ticho bytu, které jsem si kdysi tak přála. Jenže čím častěji jsme spolu seděly, tím víc jsem si uvědomovala, jak moc mezi nimi vyčnívám. Ne proto, že by mi to někdo dával najevo zle, ale protože ta otázka přicházela pokaždé.
„A co ty, Alčo? Pořád sama?“
Usmívala jsem se a odpovídala lehce, ale pokaždé to ve mně zanechalo malý, nepříjemný pocit, že můj život je proti jejich nějak… prázdný.
Jedno odpoledne jsme seděly u Mirky a řeč se jako obvykle stočila na chlapy. Lenka nadšeně vyprávěla o někom novém a Jana si povzdechla nad tím, že doma už si s manželem skoro nemají co říct. Když se pak všechny podívaly na mě, přišla ta známá otázka.
„A ty? Nic nového?“
Nevím, jestli to byla únava z těch pohledů, nebo jen touha jednou říct něco jiného než obvyklé „ne“. Každopádně jsem se nadechla a klidným hlasem pronesla:
„Vlastně ano. S někým se vídám.“
Ticho, které následovalo, bylo plné překvapení a okamžitého zájmu.
„A ty jsi nic neřekla?“
„Kde jste se seznámili?“
„Jak se jmenuje?“
A tak jsem začala vyprávět. Řekla jsem, že se jmenuje David, že jsme se potkali v knihkupectví a že má vlastní firmu. Detaily jsem vymýšlela za pochodu, ale jejich reakce mě v tom jen utvrzovala. Najednou jsem nebyla ta, které je líto. Najednou jsem byla ta, které se konečně něco hezkého děje.
Ten pocit byl překvapivě silný. A návykový.
Příště jsem přidala historku o společné večeři. O týden později o výletu za město. Když jsem si jednou cestou domů koupila kytku a nechala ji ve váze na stole, Jana ji obdivně pohladila.
„On ti ji přinesl jen tak? To je krásný.“
Jen jsem se usmála a neřekla nic.
David postupně získával jasnější obrysy. Byl pozorný, pracovně úspěšný a přesně takový, jakého by mi ostatní přály. Problém byl, že s každým setkáním jsem musela přemýšlet víc. Co jsem komu řekla, kde jsme údajně byli, kdy se zase uvidíme.
A pak přišla otázka, které jsem se začala bát.
„Tak kdy ho poznáme?“
Nejdřív jsem se vymlouvala na práci, potom na jeho služební cesty. Jenže zvědavost rostla a s ní i moje nervozita. Byla jsem ve střehu pokaždé, když jsme se sešly, a místo radosti jsem si hlídala vlastní příběh.
Definitivní zlom přišel na Mirčiných narozeninách.
Pozvala nás všechny k sobě a už ve dveřích se usmívala nějak tajemně.
„Mám pro tebe překvapení,“ řekla a podívala se přímo na mě.
Nechápala jsem.
„Pro mě?“
„Pro tebe a pro Davida,“ odpověděla nadšeně. „Můj švagr pracuje s jedním Davidem, rozvedeným podnikatelem. Když jsi o něm vyprávěla, říkala jsem si, jaká by to byla náhoda. Tak jsem ho pozvala.“
V tu chvíli se mi stáhl žaludek.
„Mirko, já…“ začala jsem, ale nedořekla jsem to.
Zazvonil zvonek.
Dveře se otevřely a do bytu vstoupil cizí muž s úsměvem a lahví vína v ruce.
„Dobrý den, já jsem David.“
Všechny pohledy se obrátily na mě. V jejich očích bylo nadšení, očekávání a přesvědčení, že se právě potvrzuje krásná náhoda.
A já věděla, že už není kam ustoupit.
„To není on,“ řekla jsem tiše.
V místnosti nastalo naprosté ticho.
„Žádný David neexistuje,“ dodala jsem po chvíli. „Teda… ten můj ne. Vymyslela jsem si ho.“
Slova ze mě padala pomalu, ale už se nedala vzít zpátky. Přiznala jsem všechno – jak to začalo jednou větou, jak jsem nechtěla být pořád ta sama a jak se z malé lži stal příběh, který jsem už nedokázala zastavit.
Čekala jsem trapné ticho, soucit nebo dokonce odsouzení.
Místo toho se Lenka zhluboka nadechla a řekla: „Víš, ten můj poslední přítel. Viděla jsem ho dvakrát. Pak už mi nikdy nezvedl telefon.“
Jana se hořce usmála. „A já doma hraju spokojené manželství jen proto, že se bojím, co by bylo potom.“
Mirka pokrčila rameny. „A polovina toho, co dávám na sociální sítě, je jen hezky naaranžovaná chvíle.“
Cizí David mezitím stál u dveří, zjevně zmatený, a po chvíli se tiše omluvil a odešel.
Když se za ním zavřely dveře, nastalo krátké ticho. A pak jsme se všechny začaly smát – ne mně, ale té zvláštní snaze každé z nás vypadat před ostatními o něco šťastnější, než ve skutečnosti jsme.
Ten večer jsem odcházela domů bez vymyšleného přítele, ale s pocitem, který byl mnohem silnější než dřív.
Poprvé jsem mezi nimi nemusela být hvězda.
Stačilo být jen sama sebou.
