Článek
Věra a Eva se znaly od střední školy. Byly jiné, ale právě proto si rozuměly. Eva byla živelná, rychlá, vždycky obklopená lidmi. Věra klidná, rozvážná a spolehlivá. Když se po letech jejich cesty znovu protnuly ve stejném městě, bylo to, jako by mezi nimi žádná pauza nikdy nebyla.
Eva už tehdy byla vdaná a měla malého syna. Dvouletého Péťu s velkýma očima a neustálým úsměvem.
„Tak pojď k tetě Věrce,“ říkávala, když k nim Věra přišla na návštěvu.
A Věra přinášela hračky, knížky, plyšáky a malé autíčko při každé příležitosti. Děti nikdy neměla a dlouho věřila, že jednou mít bude. Jenže život se vyvíjel jinak. Manželství, které začalo s velkými plány, skončilo po osmi letech rozvodem a s ním postupně zmizela i naděje na vlastní rodinu.
Eva jí tehdy byla oporou. A malý Péťa, který se jí věšel kolem krku a nadšeně volal „teto!“, byl pro Věru malým světlem v jinak prázdném období.
Roky plynuly.
Péťa rostl, chodil do školy, pak na gymnázium. Věra zůstávala součástí jejich života, i když už nechodila tak často. Už to nebyl malý kluk, který si chtěl hrát s autíčky. Byl z něj tichý, trochu uzavřený dospívající, který většinu času trávil ve svém pokoji.
Eva mezitím řešila vlastní starosti. Manželství se jí rozpadlo a zůstala s Péťou sama. Věra jí znovu pomáhala, jak mohla, občas nákup, občas hlídání, později spíš jen dlouhé rozhovory u kávy.
Pro Věru byl jejich byt stále místem, kde se necítila sama.
Když bylo Petrovi osmnáct, odstěhoval se na vysokou školu do jiného města. Najednou zůstala Eva v bytě sama a jejich setkání s Věrou byla ještě častější.
„Je to zvláštní,“ říkávala Eva. „Celý život kolem něj a najednou ticho.“
Věra jen přikyvovala. Ticho dobře znala.
Změna přišla nenápadně, o několik let později.
Petr po škole nenašel práci v oboru a vrátil se domů. Už to nebyl kluk. Byl to vysoký, klidný muž s jistým pohledem a dospělým vystupováním. Věra ho viděla poprvé po delší době, když přišla k Evě na večeři.
„Dobrý den, teto Věro,“ usmál se.
To oslovení ji tehdy zvláštně bodlo. Uvědomila si, že už to vlastně není „malý Péťa“. A že ona už dávno není mladá žena, která mu nosila hračky.
Od té doby se začali vídat častěji. Někdy při společných návštěvách u Evy, jindy náhodou ve městě. Petr byl zdvořilý, pozorný a překvapivě rád si s Věrou povídal. O knihách, o filmech, o životě. Mluvili spolu jinak než s ostatními – otevřeněji, klidněji.
Zpočátku to Věra brala jako příjemné zpestření. Mladý člověk, který ji bere jako rovnocennou partnerku v rozhovoru. Nic víc.
Jenže jednoho dne jí Petr napsal.
Ne kvůli Evě. Ne kvůli něčemu praktickému. Jen jestli by s ním nezašla na kávu.
Věra dlouho váhala. Připadalo jí to zvláštní. Nevhodné. Ale nakonec souhlasila.
Ta káva trvala tři hodiny.
A pak přišla další.
A další.
Věra si začala uvědomovat něco, co ji děsilo. Těšila se na něj. Na jeho zprávy, na jeho pozornost, na způsob, jakým ji poslouchal. Vedle něj se necítila jako osamělá rozvedená žena. Cítila se živá.
První, kdo to vyslovil nahlas, byl Petr.
„Věro, já s tebou nechci být jen jako s kamarádkou.“
Zůstala na něj zírat.
„To nejde,“ vydechla. „Vždyť jsem tě znala jako dítě.“
„Já už dávno nejsem dítě,“ odpověděl klidně.
Následující týdny byly pro Věru plné vnitřního boje. Snažila se vztah ukončit, omezit kontakt, přesvědčit sama sebe, že je to nesmysl. Jenže pokaždé, když se neozvala, napsal on. A pokaždé, když ho viděla, její rozhodnutí sláblo.
Nejtěžší byl rozhovor s Evou.
Seděly u kuchyňského stolu jako tolikrát předtím, ale tentokrát Věra nedokázala zvednout oči.
„Já ti musím něco říct,“ začala tiše.
Když to vyslovila, nastalo dlouhé ticho.
Eva se na ni dívala, jako by ji viděla poprvé.
„Ty… a Petr?“ zopakovala pomalu.
„Nic jsem neplánovala,“ bránila se Věra. „Já sama s tím dlouho bojovala.“
Eva vstala a odešla do vedlejší místnosti. Vrátila se až po několika minutách.
„Je to můj syn,“ řekla nakonec.
„Já vím.“
„A ty jsi moje nejlepší kamarádka.“
Ten den se rozešly bez objetí.
Následující měsíce byly napjaté. Eva s Věrou téměř nemluvila. Petr ale zůstal pevný ve svém rozhodnutí a jejich vztah pokračoval. Nebyl to rozmar ani vzdor. Byl klidný, stabilní a překvapivě jistý.
Po roce přišel s návrhem na svatbu.
Věra dlouho váhala, ale nakonec souhlasila.
Na svatbě seděla Eva v první řadě. Neusmívala se, ale při obřadu měla slzy v očích. Když pak Věru objala, zašeptala jen:
„Jestli ho někdo má chránit, tak ty.“
Dnes, když se někdo ptá, jak se s Petrem seznámili, Věra se jen usměje.
Neříká, že mu kdysi nosila plyšáky a četla pohádky. Nevypráví, jak dlouhá a složitá cesta k jejich vztahu vedla.
Jen ví, že život někdy píše příběhy, které by si člověk sám nikdy nevymyslel.
A že z malého Péti, který jí kdysi říkal teto, se stal muž, vedle kterého už se nikdy necítí sama.
