Článek
Poprvé jsem si toho všimla v restauraci U Tří lip, kam chodívám na klidné večeře. Nebyl to podnik pro snoby, ale místo, kde si člověk mohl dát teplé jídlo a slyšet vlastního slova. To odpoledne jsem tam seděla s kamarádkou Martinou, těšily jsme se na hodinu klidu po náročném týdnu.
Jenže klid skončil ve chvíli, kdy dovnitř vešla čtyřčlenná rodina.
Otec, matka a dva chlapci, odhadem pět a sedm let. Už u dveří bylo jasné, že to nebude tichý večer. Jeden z kluků kopl do stojanu s menu, druhý se rozběhl mezi stoly tak prudce, že málem srazil číšníka s tácem.
Rodiče se jen pousmáli.
„Klukům se nechce sedět doma,“ poznamenal otec pobaveně.
Usadili se o dva stoly dál. Než si stačili objednat, mladší chlapec začal bušit příborem do sklenice. Ten zvuk se rozléhal po celé místnosti. Starší mezitím lezl pod stůl a pak se rozhodl, že bude obíhat restauraci dokola jako závodní dráhu.
Jednou, dvakrát, potřetí.
Hosté se otáčeli. Někteří podrážděně, jiní bezmocně.
Matka vytáhla telefon.
„Nech je, ať se vyřádí,“ řekla tiše manželovi, aniž by zvedla oči od displeje.
Když přišlo jídlo, chaos nabral na obrátkách. Jeden z chlapců odmítl polévku a s teatrálním gestem ji odstrčil tak prudce, že talíř sklouzl a obsah se rozlil po ubrusu. Číšník přiběhl s omluvou – rodičům.
„To nic,“ mávla rukou matka. „To jsou děti.“
Nikdo z nich se nezvedl, aby pomohl. Nikdo se neomluvil ostatním hostům, kterým stříkance dopadly na oblečení.
Když mladší chlapec začal sahat na cizí stůl a brát si hranolky z talíře staršího páru, už jsem viděla, jak se pán nadechuje k protestu. Jenže žena ho chytila za ruku a zavrtěla hlavou. Mlčeli.
Rodiče se dál bavili, jako by se jich to netýkalo.
Odcházela jsem z restaurace s pocitem, že jsem byla svědkem něčeho víc než jen nevychovanosti. Byla to demonstrace lhostejnosti. Jako by hranice mezi „moje dítě“ a „veřejný prostor“ přestala existovat.
O pár dní později jsem tu rodinu potkala znovu. Tentokrát v supermarketu.
Poznala jsem je okamžitě.
Starší kluk jel na vozíku jako na koloběžce, odrážel se nohama a narážel do regálů. Mladší běhal mezi uličkami a z polic bral zboží, které pak házel zpět – nebo na zem. Sklenice s okurkami se roztříštila o dlažbu a zelený nálev se rozlil mezi jogurty.
„To jste nemohl dávat tak blízko kraje!“ obořil se otec na prodavače, který přispěchal s hadrem.
Prodavač jen sklopil oči.
Matka mezitím stála u pokladny a bez zájmu sledovala displej telefonu.
V jednu chvíli mladší chlapec přiběhl k cizí ženě a bez varování jí sáhl do kabelky.
„Mami, ona tam má bonbony!“
Žena zbledla a kabelku si přitáhla k tělu.
„To nic není,“ zasmála se matka. „On je zvědavý.“
Zvědavý.
To slovo mi znělo v hlavě ještě dlouho.
Když starší kluk schválně zmáčkl tlačítko nouzového alarmu u pokladny, rozezněl se ostrý zvuk, který na několik vteřin ochromil celý obchod. Lidé se lekli, někdo vykřikl. A otec? Jen protočil oči.
„Kluci, nedělejte blbosti,“ utrousil bez skutečného zájmu.
Žádné následky. Žádné vysvětlení. Žádná hranice.
Stála jsem tam a sledovala to s rostoucím pocitem, že tohle není o dětech. Děti zkoušejí. Testují. Posouvají hranice. Ale někdo jim je musí ukázat.
Tady žádné nebyly.
Když rodina konečně odcházela, zůstaly za nimi střepy, rozházené zboží a podráždění lidé. A dvě děti, které se smály, protože svět kolem nich byl jen hřiště bez pravidel.
Venku na parkovišti jsem ještě zahlédla, jak jeden z chlapců kopl do dveří cizího auta. Kov zaduněl.
„Nech toho,“ řekl otec – tentokrát o něco důrazněji.
Ale bylo pozdě. Dítě už vědělo, že se mu nic nestane.
Cestou domů jsem přemýšlela, kam to může vést. Dnes rozlitá polévka a rozbité okurky. Zítra rozbitá okna, pozítří možná něco horšího. Děti, které nikdy neuslyší jasné „ne“, jednou narazí na svět, který jim ho řekne mnohem tvrději.
A možná už bez shovívavého úsměvu.
Začalo to v restauracích, kde ostatní mlčeli, aby si nekazili večer. Pokračovalo to v marketech, kde personál raději uklidil škody, než aby riskoval konflikt.
A skončí to kde?
V soudní síni? Na policejní stanici? Nebo jen v další generaci rodičů, kteří budou sedět s telefonem v ruce a říkat: „To nic, to jsou děti.“
Ne, nejsou to jen děti.
Jsou to budoucí dospělí, kteří se právě učí, že svět nemá hranice, pokud jim je nikdo nenastaví.
