Článek
Janě je 47 let a na prvním stupni učí přes dvacet let. Za tu dobu prošly její třídou stovky dětí. Každá generace byla trochu jiná, ale letos poprvé měla pocit, že se něco opravdu změnilo.
„První měsíc jsem chodila domů a měla pocit, že jsem úplně vyčerpaná. A to školní rok teprve začínal,“ přiznává.
Do její první třídy letos nastoupilo 24 dětí. Veselé, chytré, zvídavé. Jenže už během prvních dnů si všimla věcí, které dřív nebývaly problém.
Několik dětí neumělo správně držet tužku. Nezvládly vystřihnout jednoduchý tvar. Když dostaly krátký úkol, po minutě zvedaly ruce.
„Paní učitelko, už jsem hotový.“
Jenže hotové nebyly.
Jiné děti naopak nevydržely pracovat vůbec. Kroutily se na židli, vstávaly, mluvily do toho, rozptylovaly ostatní.
Nejvíc ji zaskočil první diktát jednoduchých čar a oblouků. Dřív to byla rutina. Letos polovina třídy nevydržela ani pět minut soustředění.
„Některé děti se po chvíli rozbrečely, protože to pro ně bylo moc dlouhé,“ říká Jana.
Ale nejde jen o jemnou motoriku nebo soustředění.
Před pár týdny dala dětem jednoduchý úkol: nakreslit postavu a říct, kdo to je.
Chlapeček Matěj nakreslil kolečko a řekl: „To je panáček z mobilu.“
Když se ho zeptala, jak se jmenuje jeho soused nebo kamarád z vedlejšího bytu, nevěděl.
„Děti mají spoustu informací, ale málo zkušeností z reálného světa,“ vysvětluje.
Podobnou zkušenost má i její kolega Petr, který učí druhou třídu.
„Když jsme počítali jednoduché příklady do deseti, několik dětí se zeptalo, jestli si můžou vzít kalkulačku,“ říká. „Myslely to úplně vážně.“
Podle něj se změnil hlavně způsob, jak děti přemýšlejí.
„Jsou zvyklé, že odpověď přijde hned. Když něco nejde, rychle ztrácí trpělivost.“
Ve třídě to vypadá tak, že po pár sekundách zvedají ruce.
„Paní učitelko, já to neumím.“
„Paní učitelko, pomozte mi.“
„Paní učitelko, ukažte mi to.“
Nechtějí zkoušet. Bojí se chyby.
Velkou roli podle učitelů hraje i prostředí doma.
Jana si všímá, že některé děti mají problém i s běžnou samostatností. Neumí si připravit věci na lavici, zapnout si mikinu, uklidit po sobě.
„Neříkám, že za to můžou rodiče. Spíš je dnešní doba rychlá a rodiče dětem často pomáhají víc, než je potřeba,“ říká opatrně.
Když o tom mluvila na třídní schůzce, reakce byly různé.
Jedna maminka přiznala: „Já mu radši všechno nachystám, jinak bychom ráno nestíhali.“
Jiný tatínek se ozval: „Ale oni dnes potřebují hlavně digitální dovednosti, ne?“
Právě technologie jsou téma, které učitelé zmiňují nejčastěji.
Některé děti tráví podle rodičů několik hodin denně u tabletu nebo mobilu. Když pak mají pracovat s papírem a tužkou, rychle je to přestane bavit.
Jana si vzpomíná na situaci z minulého týdne.
Děti měly vybarvit obrázek.
Holčička Anetka po chvíli zvedla hlavu a zeptala se: „Paní učitelko, kde je tlačítko zpátky?“
Myslela to vážně.
Na druhou stranu Jana zdůrazňuje, že dnešní děti nejsou méně chytré.
„Jsou rychlé, technicky zdatné, umí se orientovat v digitálním prostředí. Jen mají problém s věcmi, které vyžadují trpělivost a vytrvalost.“
Jenže právě ty škola potřebuje.
Nejtěžší pro učitele je tempo. Učivo je nastavené tak, jako by všechny děti měly stejné dovednosti jako dříve. Realita je ale jiná.
„Polovinu času doháníme základní věci, které dřív děti uměly už ze školky,“ říká Petr.
To znamená méně času na čtení, psaní i počítání.
A tlak roste.
Rodiče chtějí výsledky. Škola chce výsledky. A děti jsou mezi tím.
Jana přiznává, že někdy odchází ze školy s pocitem bezmoci.
„Nejhorší je, když vidíte, že dítě není líné ani hloupé. Jen není zvyklé vydržet u jedné věci déle než pár minut.“
Přesto se snaží hledat cestu. Více pohybu, kratší úkoly, častější změny činností.
Ale zároveň má obavu, kam se situace posune za pár let.
„Škola se postupně přizpůsobuje dětem. Ale někde je hranice, za kterou už nemůžeme jít.“
Nejvíc ji zasáhl rozhovor s jedním chlapcem po hodině.
„Paní učitelko,“ zeptal se jí vážně, „a když něco nejde, proč to musíme zkoušet znovu? Nemůžete mi to prostě ukázat?“
V tu chvíli si uvědomila, že nejde jen o psaní nebo počítání.
Že dnešní děti se teprve učí něco mnohem důležitějšího.
Jak vydržet.
Jak udělat chybu.
A jak hledat odpověď samy – i když ji nemají na dosah jedním kliknutím.
