Článek
Když tchyně zemřela, byl to pro všechny těžký čas. Nejen kvůli smutku, ale i kvůli tomu, co přijde potom. Tchán, pan Josef, zůstal najednou sám ve velkém bytě. Nikdy se moc nestaral o domácnost, všechno za něj celý život řešila jeho žena. Bylo jasné, že sám to dlouhodobě nezvládne.
Sešli jsme se tehdy všichni u nás v obýváku, já, manžel Petr a jeho sestra Alena. Tchán seděl tiše v křesle a působil ztraceně.
„Ten byt je pro tátu zbytečně velký,“ začala Alena opatrně. „A hlavně tam bude sám.“
Padlo několik návrhů, ale nakonec to skončilo u nás. Bydleli jsme v menším domku na okraji města. Starší, ale s velkou zahradou a možností přestavby podkroví.
„Kdyby se udělalo nahoře bydlení, mohl by mít klid a soukromí,“ navrhl Petr.
Tchán přikývl. A pak řekl větu, která tehdy zněla jako fér dohoda.
„Byt prodám a většinu peněz vám dám na rekonstrukci. Ať vás to moc nestojí.“
Byla to logika. My bychom investovali práci a prostor, on peníze. Rodinná pomoc.
Nikdo nic nepsal na papír. Byla to přece rodina.
Prodej bytu šel rychle. Byla dobrá doba, ceny vysoko. Když tchán jednou večer oznámil, za kolik se prodalo, jen jsme si s Petrem vyměnili pohled. Byla to částka, která mohla pokrýt celou přestavbu.
„Tak se do toho pustíme,“ řekl Petr nadšeně.
A my se pustili.
Vyřizování povolení, řemeslníci, materiál, půjčka v bance, protože jsme nechtěli čekat, než tchán peníze „převede“. Věřili jsme, že to přijde. Mezitím se tchán nastěhoval k nám do přízemí.
První týdny byly klidné. Trochu si zvykal, hodně vzpomínal na manželku, my se snažili být ohleduplní.
Pak jednou u večeře jen tak mezi řečí řekl:
„Objednal jsem si lázně. Doktor říkal, že by mi to prospělo.“
„To je dobře,“ přikývla jsem.
Jen mě tehdy napadlo – z čeho to platí?
Odpověď přišla brzy. Lázně nebyly jednorázové. Po nich následoval pobyt u moře. Pak zájezd do Itálie s partou seniorů.
„Celý život jsme nikam nejezdili,“ říkával spokojeně. „Teď si to aspoň užiju.“
Jednou večer jsem sebrala odvahu.
„Tati, a ty peníze z bytu… kdy bychom se mohli domluvit na té rekonstrukci?“
Podíval se na mě překvapeně.
„Jaké peníze?“
„No… říkal jsi, že většinu dáš na přestavbu.“
Mávnul rukou.
„Já jsem řekl, že pomůžu. Ale taky si chci něco nechat. Nemůžu vám dát všechno.“
„My jsme si na to vzali půjčku,“ ozval se Petr.
Tchán pokrčil rameny.
„To jste si vzali sami.“
Ten večer jsme seděli v kuchyni dlouho do noci. Poprvé mezi námi zaznělo to, co jsme si do té doby nechtěli připustit.
On nám nic dát nehodlá.
Rekonstrukce pokračovala, ale už jinak. Každá faktura bolela. Každá splátka připomínala slib, který se rozplynul.
A tchán?
Ten si žil překvapivě dobře.
Lázně dvakrát ročně. Moře každé léto. Nový telefon, nové oblečení, výlety s cestovkou. Když jsme večer počítali rozpočet, on nám z obýváku nadšeně vyprávěl o výletu lodí nebo o tom, jak „se musí v důchodu žít“.
Nejhorší ale nebyly peníze.
Nejhorší byl jeho přístup.
Postupně začal brát náš dům jako hotel. Kritizoval jídlo, teplotu v místnostech, hluk dětí. Elektřinu, vodu, topení neřešil.
„Vždyť tu bydlím taky,“ říkával, když jsme se snažili mluvit o nákladech.
Jednou přišla poslední kapka.
Banka nám zvýšila splátku kvůli úrokům. Seděli jsme s Petrem nad papíry a bylo jasné, že to začíná být na hraně.
Petr si tehdy sedl k tchánovi.
„Tati, potřebujeme pomoct. Aspoň část z těch peněz. Jinak to neutáhneme.“
Tchán chvíli mlčel.
Pak řekl:
„Peníze už nemám. A nechci se omezovat. Celý život jsem pracoval, teď si chci užít.“
V tu chvíli se něco zlomilo.
Nešlo už o rekonstrukci. Ani o peníze. Šlo o to, že zatímco my jsme otevřeli dům, vzali si dluhy a přizpůsobili život, on si z nás udělal zázemí, aby mohl utrácet.
Rodinná dohoda se změnila v jednostranný obchod.
Dnes je podkroví hotové. Stálo nás víc, než jsme kdy plánovali. Splácet ho budeme ještě dlouho.
Tchán pořád bydlí dole.
A občas nám z cest přiveze magnet na lednici.
Pokaždé když ho tam připevní, si uvědomím jednu věc.
V rodině se často věří na slovo.
Ale některá slova mají menší hodnotu než papír, na kterém nikdy nebyla napsaná.
