Článek
Ranní nadšení
Byl srpen, vedro k padnutí. Do obchodu jsem přišla už v půl osmé, i když jsem měla být až na devátou. Chtěla jsem udělat dobrý dojem. Oblékla jsem si černé kalhoty, čisté tričko, vlasy do culíku. Byla jsem nervózní, ale těšila jsem se. Líbila se mi myšlenka, že budu pracovat s oblečením, že budu mezi pěknými věcmi a lidmi, kteří milují módu stejně jako já.
Vedoucí mě přivítala stroze. Rychle mi ukázala, kde jsou kabinky, pokladna a zázemí. Byla rázná, ale profesionální. Dala mi odznak s logem značky a řekla, že dnes budu pomáhat s doplňováním zboží. „Jestli chceš vydržet, musíš být rychlá,“ dodala a zmizela mezi regály.
Chaos mezi věšáky
Zpočátku jsem byla nadšená. Přece to není tak těžké vzít z krabice nové zboží a pověsit ho. Jenže jakmile se otevřely dveře a dovnitř vtrhly první zákaznice, všechno se změnilo. V kabinkách chaos, na pultě hromady oblečení, lidi se ptali, jestli mají jinou velikost, a já jsem se snažila najít odpověď v systému, který jsem viděla poprvé.
Zpocená, zadýchaná, s neustálým úsměvem jsem běhala mezi skladem a prodejnou. Přitom jsem si všimla, že ostatní prodavačky jsou dokonale sehrané. Jedna rovná věšáky, druhá skládá džíny podle velikostí, třetí si s klidem povídá se zákaznicí. A já jsem se cítila jako malý článek, který spíš překáží, než pomáhá.
Všechno špatně
Po první hodině jsem měla pocit, že mám za sebou celý den. Pot mi stékal po zádech, vlasy se mi lepily na čelo a ruce se mi třásly, když jsem se snažila narovnat věšák s deseti tričky. Zákaznice se na mě dívala, jako bych byla úplně neschopná. Chtěla stejný top v jiné barvě, já jsem ho nemohla najít. Nakonec mi ho ukázala sama. Visel o dva metry dál.
Když jsem se vrátila do zázemí, vedoucí se mě zeptala, proč mi to tak dlouho trvalo. Odpověděla jsem něco o tom, že se snažím zorientovat. Jen se na mě podívala a řekla, že tady není čas „učit se za pochodu“. Že zákazník čekat nebude.
Tři hodiny a dost
Kolem poledne jsem cítila, že už nemůžu. Hlava mi třeštila, břicho se ozývalo hlady a nohy mě bolely, jako bych běžela maraton. Zákazníci byli čím dál netrpělivější, vedoucí přísnější. Všechno se ve mně začalo lámat.
Ve chvíli, kdy mi jedna paní vynadala, že jsem jí dala „špatně složené“ tričko, jsem měla co dělat, abych se nerozbrečela. Odešla jsem na toaletu, zamkla se a sedla si na víko od záchodu. Dýchala jsem, pomalu, zhluboka. Po třech hodinách práce jsem měla chuť utéct. A tak jsem to udělala.
Odchod bez slz
Nevydržela jsem. Vrátila jsem se na prodejnu, odevzdala odznak a řekla, že mi není dobře. Vedoucí jen kývla, ani se nezeptala proč. Cestou domů jsem cítila obrovskou úlevu. Ale taky stud. Připadala jsem si slabě. Jak to, že ostatní to zvládnou, a já ne?
Doma jsem si sundala boty a zjistila, že mám na nohou puchýře. To mi přišlo jako symbol celého dopoledne. Možná jsem čekala, že brigáda v obchodě bude o módě, o stylu, o radosti z pěkných věcí. Jenže ve skutečnosti to byla tvrdá práce, která vám vezme sílu i úsměv.
Jiná realita
Když jsem o pár dní později procházela kolem toho obchodu, zahlédla jsem skrz výlohu ty stejné prodavačky. Usmívaly se, běhaly, skládaly. Vypadalo to jednoduše. Ale já už věděla, co je za tím. Bolest nohou, tlak na výkon, žádná pauza. Zákazníci vidí jen hezky osvětlený prostor a vůni nového oblečení, ale málokdo tuší, jak náročné to je.
Možná jsem měla vydržet déle, říkala jsem si. Jenže v tu chvíli jsem to prostě nezvládla. Ne fyzicky, ne psychicky. A vlastně jsem ráda, že jsem odešla. Protože mi ten den ukázal, že některé práce vypadají z dálky lákavě, ale nejsou pro každého.
Co mi ta zkušenost dala
Dneska už se na to dívám jinak. Možná to byla moje nejkratší brigáda v životě, ale dala mi víc, než bych čekala. Pochopila jsem, že není ostuda odejít, když cítíte, že to není ono. Že člověk nemusí všechno vydržet, jen aby si dokázal, že na to má.
A taky jsem si začala víc vážit lidí, kteří tu práci dělají každý den. Tiše, bez stížností, s úsměvem. Protože teď vím, že to není samozřejmost.
