Článek
Byl to obyčejný pátek dopoledne. Venku lilo jako z konve a já spěchala do nákupního centra, protože jsem chtěla vrátit svetr, který mi neseděl. Objednala jsem ho v akci, ale když jsem ho doma zkusila, cítila jsem se v něm jako balíček vánoční šunky – těsný, nepohodlný, prostě omyl.
„Jen to vrátím a jdu,“ říkala jsem si, když jsem se prodírala mezi regály. V obchodě bylo prázdno, jen z dálky hrála pomalá hudba a někdo u pokladen rozbaloval krabice s novým zbožím.
Přišla jsem k pultu.
Za ním stála mladá žena, možná kolem třiceti, s unaveným výrazem a kruhy pod očima. Na jmenovce měla napsáno Alena.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem. „Potřebovala bych vrátit tenhle svetr. Mám účtenku.“
Podívala se na mě, pak na svetr, pak zase na mě. „Vrátit?“ zopakovala pomalu, jako by to bylo něco nepochopitelného.
„Ano, nesedí mi velikost. Byla to online objednávka, ale vy tu máte pobočku pro vrácení.“
Přikývla a přitom si povzdechla. „Účtenku máte?“
Podala jsem jí ji. Vzala ji, zkoumala asi půl minuty a pak řekla: „To je e-mailová potvrzenka, ne originální účtenka.“
„Ano, oni posílají elektronické potvrzení. Ale tady je číslo objednávky a kód pro vrácení.“
Zvedla obočí. „No, my s tímhle občas máme problémy. Některé zákaznice si ty e-maily přeposílají navzájem, víte?“
Na okamžik jsem ztuhla.
„Promiňte?“ zeptala jsem se nevěřícně.
„Nic osobního,“ dodala rychle. „Jen že to občas bývá zneužívané.“
Už jsem cítila, jak mi stoupá krevní tlak.
„Ten svetr jsem koupila já,“ řekla jsem klidně, ale důrazně. „Mám účet v jejich e-shopu, potvrzení přišlo na moje jméno. Tady se můžete podívat.“
Ukázala jsem jí mobil, kde svítil e-mail s mým jménem a číslem objednávky.
Chvíli koukala, pak se nadechla, aby něco řekla – ale v tu chvíli se ozval její kolega z vedlejší pokladny:
„Alčo, klid, to je v pohodě, já to znám. Takhle to u online objednávek teď dělají.“
Podívala se na něj, pak zase na mě. Její výraz se změnil.
„Dobře,“ řekla tiše. „Omlouvám se. Měla jsem náročné ráno. Všichni na mě křičí kvůli slevám a já už z toho blbnu.“
Přikývla jsem. Byla jsem ještě podrážděná, ale zároveň jsem cítila, že v jejím hlase je něco… unaveného, ne zlého.
„To chápu,“ řekla jsem nakonec. „Já taky nejsem zrovna plná trpělivosti. Dneska mi všechno padá z ruky.“
Zasmála se. Takovým tím smířeným smíchem člověka, který má za sebou dlouhý den, i když je teprve deset ráno.
Začala vyplňovat formulář.
„Máte děti?“ zeptala se po chvíli.
„Dvě,“ odpověděla jsem. „A vy?“
„Jedno. Kluka. Teď má angínu, tak nespím už tři noci. A přitom musím být tady.“
To řekla úplně obyčejně, bez sebelítosti, jen konstatování.
Podívala jsem se na ni jinak. Viděla jsem, že pod tou uniformou a povinným úsměvem je prostě máma, která má starost o dítě a k tomu práci, kde si na ní lidi vybíjejí vztek, protože něco nestihli nebo se jim nelíbí barva svetru.
„To musí být náročný,“ řekla jsem tiše.
Pokrčila rameny. „Jo. Ale co naděláte. Dítěti je špatně, a účty se mezitím samy nezaplatí.“
Podala mi potvrzení o vrácení a chvíli na mě koukala, jako by přemýšlela, jestli má ještě něco říct. Pak si povzdechla:
„Promiňte, že jsem byla nepříjemná. Někdy prostě zapomenu, že přede mnou stojí lidi, ne jen další problém.“
Usmála jsem se. „To se stává nám všem.“
Zvedla oči a na moment se pousmála taky.
„Děkuju,“ řekla prostě.
„Za co?“
„Že jste na mě nezačala křičet.“
To mě zarazilo.
„To se děje často?“
„Denně,“ odpověděla bez váhání. „Lidi si myslí, že když tu stojím za pultem, můžou si dovolit všechno. A já pak jdu domů a snažím se tvářit, že mě to nebolí. Ale někdy to prostě bolí.“
Nevěděla jsem, co na to říct. Jen jsem přikývla.
Vzala jsem svoje potvrzení a chystala se odejít, ale pak jsem se otočila.
„Aleno?“ řekla jsem.
Zvedla hlavu.
„Držte se. A ať se malý brzy uzdraví.“
Usmála se. Tentokrát upřímně. Tak, že jí to rozsvítilo obličej.
„Děkuju,“ zašeptala.
Vyšla jsem z obchodu a najednou jsem si uvědomila, že mám zvláštní pocit – klid, i když jsem byla celá promočená a svetr jsem už dávno neřešila.
Chtěla jsem jen vrátit zboží, ale odcházela jsem s pocitem, že jsem vrátila sobě samotné trochu víc trpělivosti a empatie, kterou jsem poslední dobou ztrácela.
V metru jsem se dívala na lidi kolem – každý spěchal, každý byl ve svém světě. A já si říkala, že nikdy nevíme, co kdo právě prožívá.
Možná ten, kdo je protivný, má doma nemocné dítě.
Možná ta, která se neusměje, nespala tři noci.
A možná stačí jen trochu porozumění, aby se na chvíli změnil celý den – její i náš.
