Článek
Nedokážu přesně říct, kdy jsem se rozhodla, že to udělám. Možná když mi ujely už třetí autobusy za jeden den. Možná když jsem viděla spolužačku ze střední, jak mi zamávala z nového SUV a prohlásila: „Víš, nikdy není pozdě začít.“ Nebo možná když jsem se jednou ráno podívala do zrcadla a řekla si, že padesátka není konec pohybu vpřed, ale začátek kuráže.
A tak jsem se přihlásila do autoškoly.
Byla jsem nadšená. Těšila jsem se na pocit svobody, na to, že si zastavím u pekárny, když budu chtít, nebo pojedu na výlet bez toho, abych žebrala o odvoz. Jenže moje nadšení začalo vadnout přesně v momentě, kdy jsem poprvé uviděla jeho, instruktora, který vypadal jako člověk, jenž se směje pouze tehdy, když mu spadne žák do příkopu.
Byl vysoký, plochý výraz, koutky úst věčně dolů. Sedl si vedle mě do auta a první, co řekl, nebylo „Dobrý den“ nebo „Nebojte, zvládneme to.“
Jeho první věta zněla:
„Tady máme další hotovou paní, co si myslí, že se naučí řídit za měsíc.“
Ztuhla jsem. Ještě jsem ani neotočila klíčkem a už jsem cítila, jak se ze mě svévolně vypařuje odvaha. Ale ještě jsem to nevzdala. Úsměv, nádech, výdech.
„Tak… můžeme začít?“ zeptala jsem se. „Jestli si myslíte, že na to máte,“ zamumlal a zaklapl pás.
To byla teprve první rána.
Když jsem poprvé rozjela auto, ruce se mi třásly. Ne proto, že bych byla nervózní z řízení, ale z něj. Každý můj pohyb komentoval tónem, který měl zřejmě působit profesionálně, ale zněl spíš jako pohrdavé štěkání.
„Spojku máte moc nahoře.“
„Proč točíte tím volantem jako těsto na štrúdl?“
„Sledujte cestu, ne svoje ruce, nejste klavíristka.“
„Panebože, brzděte dřív, tohle není film!“
Pokaždé, když otevřel pusu, ucítila jsem, jak se ze mě odlupuje další vrstva sebevědomí, jako když vítr odfoukává písek z dun. Začínala jsem pochybovat o věcech, o kterých jsem si byla jistá celý život, trpělivost, klid, schopnost učit se. Najednou to všechno mizelo jako voda z cedníku.
Ale nejhorší byla třetí jízda.
Byla jsem po pracovním dni unavená, trochu rozklepaná, ale odhodlaná. Sedla jsem si, nastavila si sedačku, upravila zrcátka… a on se na mě podíval způsobem, který by srazil z piedestalu i olympijského vítěze.
„To bude zase trápení,“ řekl si tiše, ale dost nahlas, aby to bolelo.
Ta věta mě zasáhla jako studená sprcha. Snažila jsem se nadechnout, soustředit se, odpoutat se. Jenže jeho hlas v autě zněl jako ozvěna mých nejistot.
Při parkování to celé vyvrcholilo.
Vyjela jsem trochu víc k obrubníku. Nic tragického. Auto přežilo horší věci. Ale on vyprskl:
„Proč to takhle děláte? To nevidíte? To opravdu neVIDÍTE? To vážně chcete řídit, když neodhadnete ani vzdálenost?!“
„Učím se,“ zašeptala jsem. „Někteří na to prostě nemají,“ odsekl.
V tu chvíli se mi udělalo fyzicky špatně. Cítila jsem, jak se mi něco v hrudi zlomilo, ne hlasitě, ale tak naléhavě, že jsem si byla jistá, že to uslyšel i on. Přestala jsem věřit sobě, přestala jsem věřit svým rukám na volantu, dokonce jsem přestala věřit i tomu, že mám právo vůbec sedět v tom autě.
Až doma jsem se rozplakala. Takhle jsem se necítila roky. Nešlo jen o řízen, on ve mně probudil všechny ty staré pochybnosti, které jsem si myslela, že jsem dávno zakopala.
Ale pak jsem si všimla jedné věci.
Na lednici visel malý papírek. Napsala jsem si ho před pár lety:
„Neztrácej odvahu, když někdo ztratil trpělivost.“
A najednou to docvaklo. To, že mě někdo shazuje, neznamená, že já jsem malá. Znamená to, že on neumí učit.
Druhý den jsem zavolala do autoškoly a požádala o změnu instruktora. Neomlouvala jsem se. Nezdůvodňovala. Jen jsem řekla, že chci člověka, který umí učit, ne poroučet.
Dali mi mladšího lektora, klidného, věcného, trpělivého. Mluvili jsme normálně. Když jsem něco pokazila, vysvětlil mi proč a jak to napravit. Ocenil, když jsem udělala pokrok. A hlavně, nikdy mě neshodil.
A pak se stalo něco nečekaného. Začala jsem si věřit víc, než jsem si věřila původně. Jako by všechny ty rány fungovaly jako katalyzátor k tomu, abych vstala a řekla dost.
Udělala jsem řidičák na první dobrou.
Poprvé jsem sedla do auta sama. A když jsem odjížděla z parkoviště, připadalo mi, že mám v ruce volant i vlastní život.
Možná mi ten první instruktor sebevědomí opravdu sebral.
Ale já jsem si ho vzala zpátky. A v mnohem větším balení.
