Článek
„Dáš si ještě kafe, nebo už radši ne?“ zeptala se Jana a dolila Marii do hrnku zbytek, co zbyl v konvici.
„Dej, dokud ještě máme,“ usmála se Marie hořce. „Za chvíli budeme počítat i tyhle blbosti.“
Jana si sedla naproti ní ke stolu a chvíli jen mlčky míchala cukr. „Slyšela jsi to ráno v rádiu?“
„Myslíš to, jak zase mluvili o tom, že kvůli té válce na Blízkém východě půjdou ceny nahoru? No jasně. Tomu už se nedá vyhnout, to ti cpou všude.“
„Prý energie, doprava… a s tím všechno ostatní,“ povzdechla si Jana. „Já už fakt nevím, kde na to brát.“
Marie se opřela o opěradlo židle. „Víš, co mě děsí nejvíc? Že už teď jedeme na doraz. Jako že není kde ubrat.“
„Přesně,“ přikývla Jana. „Dřív sis řekla – tak nepojedeme na dovolenou, nebudeme kupovat blbosti. Ale teď? Já už nekupuju nic navíc. Všechno je jen jídlo, složenky a sem tam něco pro vnoučata.“
„No jo, jídlo…“ Marie se podívala směrem k lednici. „Pamatuješ, jak jsme si dřív říkaly, že máslo za padesát korun je drahé?“
Jana se zasmála, ale bez radosti. „Teď jsme rády, když je pod stovku.“
Chvíli bylo ticho.
„A to ještě říkají, že inflace může zase vyskočit,“ pokračovala Marie. „Jako by toho nebylo dost.“
„Já tomu vlastně ani nerozumím,“ přiznala Jana. „Jen vím, že pokaždé, když se něco děje ve světě, tak my tady platíme víc. Benzín, elektřina, plyn… a pak se to nabalí úplně na všechno.“
„Protože všechno se někam vozí, všechno se vyrábí,“ pokrčila rameny Marie. „A když zdraží doprava a energie, tak zdraží úplně všechno. I ten rohlík.“
„Rohlík…“ Jana si povzdechla. „Já už fakt chodím do obchodu s kalkulačkou v hlavě. Vezmu do ruky věc a hned počítám, jestli si to můžu dovolit.“
„Já taky,“ přikývla Marie. „A víš, co je nejhorší? Ten pocit. Že pořád jen přepočítáváš, škrtáš, omezuješ se. Člověk je z toho unavený.“
Jana se na ni podívala. „A bojíš se? Jako… že to bude ještě horší?“
Marie chvíli mlčela. „Jo. Bojím. Ne kvůli sobě tolik. Nějak jsme to vždycky zvládly. Ale děti… ty mají hypotéky, malé děti. Jak to mají utáhnout?“
„Moje dcera říkala, že už teď sotva vyjdou,“ přidala se Jana. „A to oba pracují. Normálně pracující lidi, žádní flákači. A stejně počítají každou korunu.“
„A teď si představ, že jim zvednou energie, jídlo, školky… všechno,“ řekla Marie. „To už není o tom si něco odpustit. To je o tom, že to prostě nevychází.“
„Myslíš, že to bude zase jako předtím? Takové to… utahování opasků?“ zeptala se Jana tiše.
„Vypadá to tak,“ odpověděla Marie. „Možná rok, možná dva. A víš co? Lidi už na to nemají sílu.“
Jana přikývla. „To je přesně ono. Nejde jen o peníze. Jde o tu psychiku. Pořád něco. Nejdřív jedna krize, pak druhá… a člověk si ani neodpočine.“
„Přesně,“ povzdechla si Marie. „Já si někdy říkám, kdy jsme se naposledy cítily v klidu. Jako že je všechno aspoň trochu jisté.“
„Já už si to ani nepamatuju,“ usmála se Jana smutně.
Z vedlejší místnosti se ozval tikot hodin.
„Víš, co mě drží?“ zeptala se Marie po chvíli.
„Co?“
„Že v tom nejsme samy. Že to řeší všichni. Sousedi, kolegové, rodina. Že si o tom můžeme aspoň popovídat.“
Jana se na ni podívala a přikývla. „To máš pravdu. Když to člověk dusí v sobě, je to horší.“
„A taky si říkám, že jsme toho už zažily dost,“ dodala Marie. „Nějak jsme to vždycky přežily. Tak snad i tohle.“
„Snad jo,“ řekla Jana. „Ale víš co? Stejně mě to štve. Že člověk celý život pracuje, snaží se… a pak se bojí, jestli si bude moct koupit normální jídlo.“
„To štve nás všechny,“ přikývla Marie.
Jana vstala a šla ke kuchyňské lince. „Dáš si ještě něco malého? Mám tady chleba a sýr.“
Marie se pousmála. „Dej. Dokud ještě máme.“
Obě se na sebe podívaly a na chvíli se zasmály. Takovým tím smíchem, který spíš zakrývá starosti, než že by je opravdu zahnal.
Venku se začalo stmívat a v kuchyni se rozsvítilo teplé světlo.
„Víš co?“ řekla Jana, když krájela chleba. „Ať je jak chce, hlavně že máme jedna druhou.“
Marie přikývla. „A kafe.“
„A kafe,“ zopakovala Jana.
A na chvíli, aspoň na tu chvíli u kuchyňského stolu, se zdálo, že to možná zase nějak půjde.
