Článek
Když mi bývalý manžel zavolal, že by mi chtěl něco říct, tušila jsem, že to nebude nic příjemného. Po rozvodu jsme spolu komunikovali slušně, hlavně kvůli naší třináctileté dceři Kláře. Krátké zprávy, logistika, předávání. Nic osobního.
„S někým se vídám,“ řekl po chvíli.
„To je v pořádku,“ odpověděla jsem automaticky, i když jsem cítila, jak se mi stáhl žaludek.
Pak dodal: „Je jí dvacet sedm.“ Mně bylo čtyřicet sedm.
Na okamžik jsem nevěděla, co říct. Hlavou mi problesklo všechno najednou, vrásky, únava, šediny, které jsem si přestala barvit. A také náš společný život, hypotéka, nemocná maminka, nekonečné řešení účtů a povinností.
„Aha,“ řekla jsem nakonec. „Chtěl bych, aby se s ní Klára časem seznámila.“
To slovo – časem – mi znělo jako hrozba.
Kláře jsem to řekla o víkendu. „Táta má přítelkyni,“ začala jsem opatrně.
„Jo,“ řekla. Zarazila jsem se. „Ty to víš?“
„Ukazoval mi fotku.“
„A?“ čekala jsem. Pokrčila rameny. „Je hezká.“
To mě píchlo víc, než bych čekala.
„A nevadí ti to?“
Klára se na mě podívala zvláštním pohledem. „Proč by mělo?“
Nevěděla jsem, jak odpovědět. Protože mně to vadilo. Hodně.
Vadilo mi, co představovala. Mladost. Lehkost. Nový začátek. Něco, co já už neměla.
Poprvé ji Klára měla potkat o dva týdny později. Celý den jsem byla nervózní. Představovala jsem si, jak se vrátí nadšená.
Jak řekne: „Ona je skvělá.“ Jak ji bude mít radši než mě.
Když večer přišla domů, snažila jsem se znít klidně.
„Tak co?“ „Dobrý,“ řekla a sundávala si boty.
„Jaká je?“ „Normální.“
Čekala jsem víc. „A líbila se ti?“
Klára se na mě znovu podívala tím dospělým pohledem, který se u ní poslední dobou objevoval čím dál častěji.
„Mami, to není konkurz.“
Zasmála se a odešla do pokoje.
Zůstala jsem stát v předsíni a cítila se trochu hloupě.
O pár dní později jsme seděly u večeře. Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem se zeptala.
„Víš… není to pro tebe divné? Že je tak mladá?“
Klára chvíli přemýšlela.
„Trochu jo,“ řekla. „Ale spíš kvůli tátovi.“
„Jak to myslíš?“ „Že se vedle ní snaží být hrozně cool.“
Nevěděla jsem, jestli se mám smát.
Pak ale Klára dodala: „Ale ona je v pohodě. Snaží se být milá. A víš co je dobrý?“
„Co?“
„Že se nesnaží být moje máma.“
Ta věta mi zůstala v hlavě.
Moje žárlivost ale nezmizela. Naopak.
Když se Klára zmínila, že s nimi byla na výletě, bodlo mě u srdce. Když řekla, že spolu pekly, cítila jsem vztek. Když se jednou zmínila, že „ona dělá výborné palačinky“, měla jsem chuť říct něco jedovatého.
Místo toho jsem mlčela. A pak se to jednou stalo.
„Mami, ty ji nemáš ráda?“ zeptala se Klára.
Zaskočilo mě to.
„Já ji ani neznám,“ odpověděla jsem.
„Ale když o ní mluvím, vždycky se zatváříš divně.“
Chvíli jsem hledala slova.
„Je prostě… hodně mladá,“ řekla jsem.
Klára se opřela o židli a chvíli mě pozorovala.
„Mami,“ řekla nakonec, „ty se bojíš, že ji mám radši než tebe?“
Ta otázka mě zasáhla přímo.
„Ne,“ zalhala jsem.
Klára zavrtěla hlavou. „Víš, jaký je rozdíl mezi vámi?“
Polkla jsem.
„Ona je nová,“ řekla. „A ty jsi moje máma.“
Ten večer jsem dlouho nemohla usnout.
Uvědomila jsem si, že celou dobu nežárlím na ni. Žárlím na představu, že mě někdo může nahradit. Že někdo mladší, hezčí a bez minulosti může být „lepší“.
Jenže vztahy nejsou soutěž.
O pár týdnů později jsem ji potkala osobně. Náhodou, při předávání Kláry.
Byla opravdu mladá. Nervózní. Usmála se na mě tak opatrně, jako by čekala nepřátelství.
„Dobrý den,“ řekla.
A v tu chvíli mi došlo něco zvláštního.
Ona není moje konkurence.
Ona je jen další člověk, který se snaží najít své místo v situaci, kterou si sama nevytvořila.
Dnes už o ní Klára mluví občas. Někdy ji pochválí, někdy si postěžuje. Stejně jako o každém jiném člověku.
A já už necítím ten starý tlak na hrudi.
Protože jsem konečně pochopila, co se mi Klára snažila říct.
Láska dítěte není koláč, který se musí dělit na menší kusy.
A někdy největší žárlivost nevzniká z toho, že bychom o něco přišli.
Ale z toho, že jsme zapomněli, jak pevné místo ve skutečnosti máme.
