Článek
Už asi měsíc jsem si lámala hlavu nad tím, co se děje se Sofií. Moje dvanáctiletá dcera, obvykle chodící sluníčko, se změnila v tichého, zádumčivého ducha. To nejvíc patrné bylo na jejích očích. Po příchodu ze školy byly často mokré, jako by se snažila zadržet pláč. Vždycky, když jsem se zeptala, jestli je všechno v pořádku, odpověděla jen strohé: „Jo, mami, jsem jen unavená,“ nebo „Asi mám alergii.“ Nechtěla jsem na ni tlačit, věřila jsem, že mi to řekne, až bude připravená.
Ale ty mokré oči neustupovaly. A k tomu přibyl další znepokojivý detail: začala si vybírat, co si oblékne. Sofie nikdy nebyla příliš posedlá módou, ale najednou trvala na širokých, volných mikinách a vyhýbala se všemu, co by jen vzdáleně rýsovalo postavu. A večeře? Snědla sotva polovinu toho, co dřív. Začala jsem mít skutečně špatný pocit. Snažila jsem se mluvit s jejím třídním učitelem, panem Novákem, ale ten jen konstatoval, že ve třídě se nic zvláštního neděje, a že Sofie je tichá, ale studijně v pořádku.
Jedno úterní odpoledne jsem ji přistihla. Vrátila se domů, odhodila tašku do kouta a rozběhla se do koupelny. Věděla jsem to. Šla jsem za ní a zaklepala. Slyšela jsem jen rychlé, dusivé vzlyky. „Sofinko, otevři mi, prosím. Chci s tebou mluvit,“ řekla jsem klidně, i když mi srdce bušilo jako zvon. Neodpovídala. Po chvíli jsem to vzdala a šla do kuchyně, kde jsem si sedla ke stolu a začala bezcílně listovat v časopise. Věděla jsem, že musí přijít sama.
Asi po deseti minutách vyšla. Oči měla oteklé a její tvář byla celá rudá. Vykoukla zpoza futer a tichým hlasem se zeptala: „Mami, můžu si dát čaj?“ To bylo znamení, že mluvit bude. Udělala jsem jí čaj a přinesla ho do obýváku. Sedla jsem si vedle ní na gauč. Neobjímala jsem ji, jen jsem ji nechala, aby si urovnala myšlenky.
„Co se děje, broučku? Je to něco ve škole?“ zeptala jsem se jemně. Sofie vzala hrnek oběma rukama, i když byl sotva teplý. Dlouho se dívala do čaje. A pak to konečně přišlo.
„Oni se mi smějí, mami. Smějí se mi kluci, ale i holky. Říkají, že jsem tlustá,“ špitla a s těmi slovy se jí oči znovu zalily slzami. „Že vypadám jako hroch, když si vezmu ty šaty, co jsi mi koupila na narozeniny. Dneska jsem měla v tělocviku šortky, a jeden kluk, Tomáš, mi řekl, že mám ‚želatinový stehna‘. A holky v šatně se na mě koukaly a šeptaly si. Proto nosím ty mikiny, mami. Aby to nebylo vidět. Já vím, že jsem tlustá, ale snažím se. Jím míň. Vážně jím míň,“ vzlykala.
V tu chvíli jsem měla pocit, jako by mi někdo vytrhl srdce z hrudi. Moje malá Sofie, která je jen trochu baculatá – nikoli tlustá – a přitom tak něžná a citlivá, trpěla šikanou kvůli svému tělu. Ty mokré oči nebyly z únavy, ale z pláče, který se snažila skrývat. Byla jsem v šoku z krutosti dětí a ze své vlastní slepoty, že jsem to nepoznala dřív. Seděla jsem na gauči a nebyla jsem schopná říct ani slovo, jen jsem ji objala, pevně, s pláčem, který jsem už nemohla zadržet.
Držela jsem ji a konečně pochopila její chování. Hubnutí, volné oblečení. Nechtěla mě zatěžovat, nechtěla přiznat, jak moc ji bolí ta slova. To ráno jsem ji viděla v zrcadle, když si zkoušela jednu z těch volných mikin, a v jejích očích byla jen smutná prázdnota. Cítila jsem se jako nejhorší matka na světě. Jak jsem mohla být tak lhostejná k jejímu utrpení?
Ten večer jsem věděla, že musím jednat. To není jen o jídle nebo oblečení. To je o jejím sebevědomí a bezpečí. Okamžitě jsem napsala panu Novákovi email s tím, že se chci ráno sejít a řešit šikanu. Byla jsem odhodlaná to nevzdát. Seděla jsem do noci a hledala, jak nejlépe mluvit s dcerou o těle, jak posílit její sebevědomí.
Když jsem se na ni podívala, jak spí, s jednou rukou pod bradou, uvědomila jsem si, že to nejhorší, co se stalo, nebylo to, co jí řekli, ale to, že uvěřila, že to je její vina. Ráno jsem ji probudila. „Miláčku,“ řekla jsem, „jsi krásná. Jsi chytrá a jsi vtipná. Tvůj zadek je tvůj zadek, a ti, co se ti smějí, mají jen prázdno v hlavě. Zítra si vezmeš ty nejkrásnější šaty, co máš. A já jdu s tebou do školy.“ A tak jsme ten boj začaly spolu. Byl to teprve začátek dlouhé cesty, ale už nikdy nebude plakat sama.
