Článek
Když jsem vstoupila do bazaru, zpočátku mě vítr běžného dne unášel jen povrchně. Obchody s použitými věcmi mají vždycky zvláštní atmosféru. Směs dřevěného nábytku, starých knih, porcelánu a plastu se mísí s tichem, jen občas přerušeným cinknutím kovového zvonku nad dveřmi. Na první pohled tam nic moc nevynikalo, jen obyčejné věci, které kdysi někomu něco znamenaly a pak skončily v krabici někde na půdě.
Měla jsem připravené staré lampy, pár hrnečků, kterými jsme nikdy nepili, a knihu, kterou jsem přečetla snad stokrát a už mi jen zabírala místo. Prodavač za pultem byl muž kolem padesátky, s vlasy nakrátko, v zelené zástěře. Usmíval se, ale v očích měl něco, co připomínalo zkušenost, kterou člověk získá, jen když vidí mnoho příběhů života.
„Tak co tu máme dneska?“ zeptal se, aniž by se pohnul z místa. Já jsem začala vykládat krabice. Každou věc jsem mu podávala, on ji obracel, poklepával, občas přimhouřil oči. Bylo to, jako by měl malou laboratoř mezi prsty a já byla jeho chemikálií.
Pak se dostal ke staré lampě. Byla to mosazná stolní lampa s prasklým stínidlem. „Hm,“ řekl a dlouho se díval, pak něco pro sebe zamumlal. „Víš,“ začal, „tahle lampa… ta lampa měla být kdysi součástí domova, kde se narodilo dítě, které dnes možná sedí v nějaké kanceláři a říká si, že svět je jen práce a účty.“ Zastavil se, a já jen otevřela oči. Taková hláška se mi ještě nikdy nestala, zvlášť od prodavače v bazaru.
„Tohle je lampička z knihovny jednoho starého pána,“ pokračoval a jeho hlas se ztišil. „On měl knihovnu plnou knih, které nikdy nepůjčil, nikdy neprodával. Vždycky říkal, že věci mají duši, a že každý, kdo je vezme do ruky, může cítit ten okamžik, kdy se vlastně rozhodlo, že daná věc bude jeho svědkem.“
Sedla jsem si na židli. Najednou jsem cítila, že ty věci, které jsem považovala za staré, za nepotřebné, mají pořád nějaký příběh. Příběh, který jsem nikdy neslyšela. Prodavač mě sledoval, ale nevypadalo to, že by čekal komentář. Jen klidně pokračoval:
„Vidíš tu knihu?“ položil ruku na tvrdou vazbu a lehce ji pohnul. „Byla vlastně cestovní deník jednoho muže, který cestoval po světě. Nepoznala bych ho podle obálky, jen podle vůně papíru a požitku, který zanechal v rukou. Každá stránka, co někdo přečetl, každý záhyb, každá skvrna po čaji – to všechno je důkaz života. Není to jen papír. Je to něco, co někdo žil, a teď ty to držíš.“
Cítila jsem, jak mi v hrudi roste zvláštní směs emocí. Smích, úžas, možná i lítost, že jsem si toho nikdy nevážila. Prodavač měl pravdu – ty věci nebyly jen staré krámy, byly to stopy života.
A pak přišel okamžik, který mě úplně dostal. Zvedl jeden z hrnečků, který jsem přinesla, a podíval se na mě: „Víš, tohle… tohle je hrneček, který kdysi ráno držela žena, když čekala na svého manžela, než vyrazil do práce. Seděla u stolu a dělala plány. Ty teď možná vidíš jen keramiku, ale on viděl někoho, kdo tam seděl a snil. A ty ho teď můžeš doprovodit dál.“
To byla chvíle, kdy jsem chvíli mlčela. To, co mi řekl, mi otevřelo oči. Najednou mi připadalo nesmírně důležité, aby věci pokračovaly, aby měly další příběhy. Už to nebyly jen haraburdí, byly to malé fragmenty lidských životů, které čekají na další kapitolu.
Když jsem odcházela, pocítila jsem něco, co se blížilo štěstí. Každý krám, který jsem tam nechala, nebyl jen odložený – byl připravený být svědkem něčeho nového. A já jsem věděla, že se k nim někdy vrátím, a možná už nebudu jen „sběratelem starého“, ale někým, kdo vidí v každém drobném předmětu životní příběh.
Prodavač stál u pultu, kýval a usmíval se. „Pamatuj,“ řekl, „věci mají paměť. A někdy jsou paměťmi lepší než lidé.“
A já jsem šla domů, krabice lehčí, srdce těžší, a s pocitem, že i obyčejná lampa nebo hrneček může být něčím víc než jen věcí.
