Článek
Stála jsem na pražském letišti, kufr přecpaný oblečením, notebookem a plná očekávání. Dubaj. Město, o kterém jsem snila roky. Slíbili mi práci, která by změnila mou kariéru, slíbili vysoký plat a život plný zkušeností. A já? Já chtěla víc než rutinu doma. Chtěla jsem dokázat, že zvládnu cokoli.
První týdny byly jako sen. Mrakodrapy, blankytně modrá obloha, nákupní centra, kde jsem se mohla ztratit hodiny. Kolegové byli zdvořilí a úsměvy upřímné. Pracovní dny byly dlouhé, ale cítila jsem se vítaná. Večer jsem si dávala koktejl na terase a myslela si, že všechno zvládnu.
Pak sen praskl.
Každá chyba se zdála obrovská. Když jsem něco pokazila, cítila jsem, že jsem selhala úplně. Úspěchy? Braly se jako samozřejmost. Pochvala? Skoro nikdy. Kritika? Neustále přítomná, jako by mě sledovala.
Velký projekt, který měl být hotový za týden, se zadrhl. Kolegové byli nervózní, vedení netrpělivé, a já pobíhala mezi e-maily, hovory a prezentacemi, snažila se zachytit každý detail. V hlavě mi hučelo, večer jsem si jen přála, aby někdo pochopil, že se opravdu snažím.
Každý den byl stejný: práce, spěch, únava, samota. Večer jsem padala do postele s bolavými zády, srdce bušilo, ruce se třásly, mozek přehrával všechny chyby, které jsem udělala během dne. Byla jsem sama. Opravdu sama. Nikdo neviděl, jak moc se snažím, a já někdy nevěděla, jestli zvládnu další den.
Noci byly nejhorší. Budila jsem se zpocená, s pocitem, že mě nikdo nevidí, že nikdo nechápe, jak těžké je udržet se na hladině. Myslela jsem na domov, na teplé večery u kamarádů, na rodinu. Tady jsem byla jen číslem, zdrojem výkonu, cizincem, který se snaží přežít.
Jednoho večera jsem seděla na balkóně a dívala se na město plné světel. Mrakodrapy zářily do tmy, ale já cítila jen tíhu v hrudi. Pod nohama jsem měla pocit, že padám do prázdna, přesto jsem věděla, že musím jít dál. Ale otázka „proč?“ mě doprovázela na každém kroku. Proč jsem sem vůbec přijela? Co jsem si myslela, že zvládnu?
Začala jsem hledat rovnováhu. Pomáhaly mi drobné věci: krátké procházky, čaj na terase, zprávy od domova. Učila jsem se říkat „ne“, bránit sama sebe a nepřetěžovat se. Každý malý úspěch byl vítězstvím – dokázala jsem se postavit stresu, i když jen trochu.
Ale tlak nepolevil. Každý den byl výzvou, a já cítila, že se ztrácím. Byla jsem profesionálně odhodlaná, ale osobně zničená. Moje tělo protestovalo: bolesti hlavy, svalové napětí, únava. Psychika byla na hraně.
Jednoho dne, po týdnech stresu, jsem seděla u stolu s laptopem a cítila, že už nemám sílu. Myslela jsem na domov, na klid, který jsem tam měla. Vzpomněla jsem si, proč jsem vůbec chtěla pracovat v Dubaji – pro sebe, pro kariéru, pro možnost dokázat si, že na to mám. Ale teď? Teď jsem cítila jen vyčerpání a osamělost.
Po několika měsících jsem se rozhodla vrátit domů. Dubaj mi dala hodně – zkušenosti, kontakty, lekce, které bych jinde nezískala. Ale vzala mi klid, energii a pocit bezpečí. Vrátila jsem se zničená, zlomená a s vědomím, že kariéra a peníze nikdy nemohou nahradit podporu, přátelství a domov.
Doma jsem se učila znovu dýchat, nacházet radost a cítit, že život není jen o výkonu a výsledcích. Dubaj mě naučila, že se musím chránit, nastavovat hranice a nechat prostor pro sebe.
Věděla jsem, že nikdy nezapomenu. Ta zkušenost byla bolestivá, ale zároveň mě posílila. Naučila mě, že někdy je odvaha vrátit se domů, ochránit své štěstí a klid, stejně důležitá jako odvaha odjet.
