Článek
Představa společně stráveného týdne v chatě u rybníka mi přišla jako test nervové soustavy. Přesto jsem kývla. Kvůli manželovi. A taky proto, že jsem si říkala, že to třeba nebude tak hrozné.
První dny: pohodové, až moc hlučné noci
Začalo to vlastně docela nevinně. Tchán se ukázal jako veselý společník. Přes den si povídal, vtipkoval, občas zmizel k vodě a dal nám trochu prostoru. Jenže jakmile padla tma, přišla noc a s ní jeho chrápání. Nešlo o obyčejné zachrápání, na které si člověk po chvíli zvykne. To byl regulérní lesní orchestr. V jednu chvíli jsem si vážně myslela, že do chaty vletěl medvěd a dusí se spacákem. Ani špunty do uší nepomáhaly. Po třech nocích, kdy jsem spala maximálně dvě hodiny, jsem začala ztrácet nervy. A pak přišel večer, který všechno změnil.
Pojď s náma na ryby, holka
Manžel a tchán se rozhodli vyrazit na noční ryby. Já si plánovala, že si konečně v tichu odpočinu. Ale těsně před odchodem mi tchán mrknul a pronesl něco ve stylu: „Pojď s námi na ryby, holka, aspoň zažiješ trochu romantiky.“ A tak jsem šla. Možná i ze zvědavosti. Možná jsem doufala, že až se vrátíme, padnu únavou a konečně usnu.
Vzala jsem si bundu, termosku s čajem a vyrazili jsme k rybníku. Byla tma, ticho a zvláštní klid. Tchán rozložil pruty, vytáhl deku a nalil panáka na zahřátí. Seděli jsme tam asi hodinu, když najednou začal vyprávět. O tom, jak rybařil s dědou, jak jednou spadl i s prutem do vody, jak za mlada zůstal pod stanem celou bouřku. Mluvil jinak než jindy. Klidně, bez humoru, opravdově. A já si najednou uvědomila, že ho vlastně vůbec neznám.
Nevídané ticho a zvláštní klid
V jednu chvíli jsme jen tak seděli, koukali na hladinu a nic neříkali. Bylo to poprvé, co jsem si přála, aby ten moment trval déle. Chrápání a všechno ostatní se najednou zdálo jako malichernost. Ten večer jsem poprvé pochopila, proč se na tyhle rybářské výpravy tolik těší. Nešlo o ryby. Šlo o klid. O ticho, ve kterém se člověk slyší.
Když jsme se po týdnu vraceli, už jsem se na něj nedívala jako na hlučného starého pána, který mi ničí noci. Byl to muž s vlastním světem. Možná občas hlučný, možná trochu staromódní, ale o to opravdovější. A když se mě manžel doma zeptal, jestli bych příště jela zase s tátou, překvapila jsem sama sebe: „Jo. Ale jen když mě vezmete na ryby.“
