Článek
Ten dům stál na kraji města, tam, kde chodníky přecházejí v hlínu a lidé zpomalují, aniž vědí proč. Nebyl nijak výjimečný. Dvě patra, šedá fasáda, zahrada zarostlá tak akorát, aby působila zanedbaně, ne opuštěně. Když jste kolem prošli, měli jste pocit, že jste tu už někdy byli. A že jste tu něco zapomněli.
První, kdo o domě mluvil nahlas, byla paní Králová z trafiky. Tvrdila, že tam vešla s bolestí kolene a vyšla bez ní. Nepamatovala si den, kdy se to stalo. Jen si najednou všimla, že nebolelo. „Asi se to samo spravilo,“ říkala. Ale pak dodala: „Jenže já mám pocit, že jsem o něco přišla.“ Nevěděla o co. To bylo na tom nejhorší.
Zprávy se šířily pomalu. Nikdo neřekl „zázrak“. Lidé říkali „zvláštní“. Nebo „náhoda“. Ale přesto tam chodili. Ne hned. Ne všichni. Ne ti, kteří byli spokojení. Dům přitahoval hlavně ty, kteří měli pocit, že jim něco chybí, ale neuměli to pojmenovat.
Jedno přání. Tak se to říkalo. Nikde to nebylo napsané. Žádná cedule, žádný návod. Prostě jste vešli, chvíli tam byli, a odešli. Bez vzpomínky na to, co se stalo. Jen s pocitem, že se svět nepatrně posunul.
Petr tam šel kvůli prázdnotě. Ne té dramatické, ale tiché. Měl práci, byt, vztah, který fungoval. A přesto se každé ráno budil s pocitem, že něco zásadního prošvihl. Když vešel do domu, všiml si praskliny ve zdi a starých hodin, které šly špatně. Pak už nic.
O týden později zjistil, že se dokáže smát. Ne zdvořile, ne z nutnosti. Opravdu. Smích mu vybuchoval z hrudi v nečekaných chvílích. Jeho přítelkyně byla zmatená. „Ty jsi nějaký lehčí,“ řekla. Petr nevěděl proč. Jen věděl, že večer už neleží a nedívá se do stropu.
Pan Novotný si přestal psát seznamy léků. Najednou je nepotřeboval. Nevěděl, kdy přestal být nemocný. Jen měl doma krabičky s léky, které už nebral. A pocit viny. Jako by si vzal něco, co mu nepatřilo.
Byla tam i Lenka, která dům opustila s cizím klidem. Dřív se bála všeho. Telefonátů, ticha, budoucnosti. Teď si neuměla vzpomenout, kdy se přestala bát. Jen si všimla, že stojí rovně, dívá se lidem do očí a říká „ne“. To slovo jí chutnalo. Ale někde hluboko cítila, že za to něco zaplatila.
Dům nic nebral viditelně. Lidé nepřicházeli o peníze, paměť ani blízké. Ztráceli něco jemnějšího. Někteří pocit naléhavosti. Jiní schopnost litovat. Někdo ztratil smutek, který ho spojoval s mrtvou matkou. Jiný přišel o vzpomínku na to, proč kdysi chtěl být lepší.
Nejhorší bylo, že to nešlo ověřit. Nikdo si nepamatoval přání. Neexistovalo „před“ a „po“. Jen „jinak“. A pocit, že změna byla definitivní.
Město se rozdělilo. Jedni říkali, že dům pomáhá. Druzí, že bere víc, než dává. Třetí mlčeli. Ti tam většinou byli.
Jednou se objevil nápad dům zbourat. Radnice řešila bezpečnost, statiku, papíry. Lidé podepisovali petice. Pro i proti. Nikdo neřekl to hlavní. Že se bojí, že když dům zmizí, zmizí i to, co jim dal. Nebo vzal. Že by se svět mohl vrátit zpátky. A oni by to neunesli.
Petr šel kolem domu ještě jednou. Nevešel. Jen stál a díval se. Napadlo ho, že si možná přál být šťastný. Nebo že si přál necítit prázdnotu. A že možná zaplatil tím, že už nikdy nebude hledat odpovědi. Ta myšlenka ho zneklidnila. Ale ne otočila.
Dům pořád stojí. Nikdy není fronta. Jen občas někdo zazvoní, i když tam není zvonek. A když odchází, má lehčí krok a těžší ticho v očích.
Jedno přání. A zapomnění jako cena. Někteří říkají, že je to férový obchod. Jiní, že je to krádež. A dům mlčí. Jako všechny věci, které se plní přesně tak, jak jsme chtěli, jen si to už nepamatujeme.
