Článek
Když jsme s manželem oznámili, že začínáme stavět dům, obě rodiny gratulovaly. Dokud nepochopily, že to znamená, že se na jedné stavbě potkají můj táta a můj tchán. Dva světy, dva vesmíry a dva muži, kteří by se nejspíš neshodli ani na tom, jestli je lepší jít ven dveřmi nebo oknem.
Táta byl typ, co všechno umí. A i když neumí, tak umí, protože YouTube, selský rozum a jeho oblíbená věta: „To se nějak udělá.“
Tchán byl naopak člověk papírů, linek, měřidel a tří druhů vodováh. Kdyby mohl, připojil by si laserovou vodováhu i k zubnímu kartáčku.
Začalo to nevinně. Oba ochotní, oba nadšení. A pak přišel první víkend na stavbě.
Táta přijel už v sedm ráno, plný energie, s termohrnkem kávy a s pocitem, že když se začne brzo, do oběda bude hotová půlka domu.
Tchán dorazil v osm. Přivezl plány, detailně vytištěné, podle něho „vylepšené“. Táta o plánech nechtěl ani slyšet, tvrdil, že mu zbytečně zabírají místo v autě.
První konflikt vznikl u pásma.
Táta natáhl provázek, zabodl kolík, postavil se, ruce v bok: „Tady bude roh.“
Tchán k němu přišel, podíval se a bez jediného slova posunul kolík o deset centimetrů.
Táta: „A to sis jako dovolil proč?“
Tchán: „Protože jsi to měl špatně.“
Táta: „Neměl.“
Tchán: „Měl.“
Táta: „NEMĚL!“
Tchán: „Tak si přečti projekt.“
Táta: „To je pro lidi, co neumí používat oči.“
A takhle to pokračovalo. Celý den. A pak celý týden. A pak všechny další týdny.
Já a manžel jsme se snažili být prostředníky. On uklidňoval svého tátu, já svého. Jenže uklidňovat tyhle dva bylo jako uklidňovat dva kohouty v jednom kurníku, když je oddělíte, kokrhají na dálku, když je dáte k sobě, letí peří. Další hádka přišla u základů. Tchán trval na tom, že se musí všechno měřit třikrát, beton míchat přesně na kilogram a hníst v konkrétním rytmu. Táta mezitím běhal kolem míchačky, přidával cement od oka a volal: „To je dobrý! Protože na to pak přijde omítka, ne?!“
Nezapomenu ten okamžik, kdy tchán vzal hladítko a ukázal tátovi, že beton není rovný. Táta na to přimhouřil oči a řekl: „To se srovná.“
Tchán: „Kdy?“
Táta: „Až bude potřeba.“
Tchán: „Teď je potřeba.“
Táta: „Teď potřebuji kafe.“ Od toho dne si tchán vozil termosku jen pro sebe.
Jedním z největších sporů byla střecha. Tchán tvrdil, že krov se musí dělat podle výpočtů. Táta tvrdil, že to viděl ve třech videích a bylo to úplně jednoduché. Když pak táta položil krokve po svém a tchán je druhý den ráno všechny sundal a přeměřil, vypadalo to, že stavba půjde dočasně „k ledu“. Tedy do okamžiku, kdy se oba uklidní, což znamenalo, že jsme na stavbě týden neviděli ani jednoho.
Vesnice mezitím žila vlastním životem. U obchodu se řešilo, kdo má pravdu.
U hospody se probíralo, kdy se ti dva porvou.
A u kadeřnictví kolovala verze, že už spolu nemluví vůbec, což nebyla pravda. Oni spolu mluvili. Jenom výhradně formou připomínek, pokynů a komentářů, které by se na papír nedaly napsat.
Zlom nastal v okamžiku, kdy jsme s manželem přišli na stavbu a zjistili, že oba jsou tam bez domluvy. Táta přivezl nový materiál, tchán si jel „něco přeměřit“. Stáli naproti sobě, opření o auta, mlčeli a tvářili se, že tam je každý z jiného důvodu. A pak, poprvé za celou dobu, se stalo něco, co nikdo nečekal.
Táta řekl: „Máš pravdu v tom, že ta zeď je fakt křivá.“
Tchán: „A ty máš pravdu, že bez tebe bych ji stavěl ještě teď.“Ticho.
Takové to ticho, kdy by slyšeli spadnout i špendlík.
A pak se ti dva začali smát.
Normálně jako lidi.
Ne jako rivalové, kteří si celou dobu dokazují, že jen jeden má pravdu.
Od té doby to šlo lépe. Ne dokonale, ne bez hádek, ale lépe. Táta začal kontrolovat věci dvakrát, ne jednou. Tchán povolil v některých detailech a kupodivu svět nespadl.
A když dům konečně stál, oba seděli na terase, popíjeli pivo a plánovali, jak mi vysadí zahradu. Samozřejmě každý úplně jinak, táta chtěl jezírko, tchán rovné řádky mrkve. Ale hádali se už s lehkostí. Ne s válečnou energií.
A já jsem si tehdy uvědomila, že ten dům stojí hlavně díky tomu, že ti dva, jakkoli jsou rozdílní, nakonec chtěli totéž.
Postavit nám domov.
I když po cestě málem zbourali sebe navzájem.
