Článek
Byl to obyčejný pracovní den. Tak obyčejný, že by se dal smazat a nikdo by si toho nevšiml. Jana seděla u počítače už od rána, tabulky, maily, jeden nudný report za druhým. Když se na monitoru konečně objevilo kouzelné slovo „oběd“, zvedla se s výrazem člověka, který přežil bitvu a teď jde oslavit vítězství.
Firemní jídelna byla malá, trochu sterilní, ale měla jednu výhodu — polévky tam vařili výborné. Ten den na tabuli stálo: „Domácí slepičí vývar s nudlemi.“ Jana si spokojeně vzala tác, misku a s pocitem, že si to po ránu opravdu zaslouží, se postavila do fronty.
„Dneska to voní skvěle,“ poznamenala její kolegyně Zuzka, která stála za ní. „Jo,“ usmála se Jana. „Po včerejším rizotu s pěticentimetrovou vrstvou sýra by mě potěšil i suchý rohlík.“
Přisunula se k výdejnímu okénku, kde stála kuchařka v síťce na vlasy a s pohledem, který se za ta léta naučil číst v duších strávníků. „Polívčičku?“ zeptala se tónem, který nepřipouštěl zápornou odpověď.
„Prosím,“ kývla Jana, přidržela si misku a sledovala, jak naběračka ponořila do hrnce a vynořila se s krásně zlatavou tekutinou. Nudle, mrkev, petržel… prostě klasika. Vzala tác, zamířila ke stolu, usedla a zamíchala lžící.
A pak si toho všimla.
Něco malého, tmavého, plavalo mezi nudlemi. Nejspíš kus bylinky, napadlo ji. Ale pak se to pohnulo. Zvedla lžíci, přiblížila misku k očím — a v tu chvíli vyjekla tak, že se otočil celý sál.
„To je… ŽÁBA!“
Lžíce jí spadla do misky, polévka cákla na ubrus a Zuzka, která seděla naproti, zůstala s otevřenou pusou. „Děláš si srandu?!“ „Ne! Podívej!“
A opravdu — uprostřed vývaru, mezi kousky mrkve, ležela malá, poněkud smutně vyhlížející žabička.
Kuchařka, která zaslechla výkřik, přiběhla s hadrem v ruce. „Co se děje?“ „Plave mi tam žába!“ vyhrkla Jana.
„Ale prosím vás,“ mávla rukou žena v síťce, „to bude kousek masa!“ „Maso má nohy?“ zeptala se Jana, naklonila misku, a tam — malé žabí nožky.
Ticho. Pak se ozval tlumený smích od vedlejšího stolu. „Tak to je extra bílkovina!“ zašeptal někdo. „Nebyla dneska náhodou na jídelníčku žabí stehýnka?“ přidal se další.
A pak se jídelna rozesmála. Všichni. Včetně kuchařky, která nejprve zrudla, ale nakonec vyprskla taky. „Tak tohle se nám ještě nestalo,“ smála se, ta musela přicestovat do vývaru někde po cestě!“
Jana, i když jí zpočátku bylo nevolno, se nakonec smála taky. Celá situace byla tak absurdní, že se to jinak ani nedalo. Žába se stala okamžitě celebritou dne. Kuchařky ji vynesly ven v malé misce a kolegové jí začali říkat František.
„Měli byste ji adoptovat,“ poznamenal kolega Petr od účetnictví, který si všechno fotil. „Založte jí Instagram. Žába z vývaru — behind the soup.“
Zuzka se nemohla přestat smát: „To budeš vyprávět vnoučatům, Jani. Jak jsi zachránila život obědové žábě.“
Zatímco se smích uklidňoval, kuchařka přinesla Janě novou porci vývaru — tentokrát čerstvě přecezenou a pečlivě zkontrolovanou. „Tady, záruka bezobratlých,“ žertovala.
Odpoledne už o tom věděla celá firma. Někdo poslal e-mail s předmětem „Dnešní menu: Žabí překvapení“, a než Jana stihla reagovat, někdo přilepil na dveře jídelny papír s nápisem „Pozor, skáče!“
Druhý den se to dostalo i k vedení. Ředitel, jinak vážný muž, si ji pozval do kanceláře. Jana šla s pocitem, že ji snad čeká napomenutí. „Paní Jano,“ začal vážně, „můžete mi vysvětlit, jak se k nám dostala… ta žába?“ „Kdybych to věděla, pane řediteli, asi bych si otevřela detektivní kancelář,“ odpověděla bez zaváhání. Ředitel chvíli mlčel, pak se rozesmál. „Dobrá, beru. Ale slibuju, že zítra budete mít oběd bez překvapení.“
A skutečně. Druhý den dostala Jana osobně naservírovaný talíř s cedulkou „Žába-free verze“.
Příběh se stal firemní legendou. Na každé vánoční besídce ho někdo připomněl a Jana pokaždé jen mávla rukou. Ale když se někdo zeptal, jestli to byla pravda, vždycky s úsměvem odpověděla: „Jo. A ten den jsem se stala vegetariánkou.“
Od té doby si Jana vždycky kontrolovala jídlo dřív, než si ho nabrala. Ale zároveň přiznávala, že ten den jí něco dal – schopnost brát trapasy s humorem. Protože kdyby tenkrát nezačala smát ona, nikdy by se nesmála celá jídelna.
A tak, kdykoli si v práci někdo nabíral polévku, ozvalo se od stolu: „Nezapomeň zkontrolovat Františka!“
Jana se vždycky zasmála, přikývla a řekla: „Jojo, jeden vývar, co skočil do historie.“
