Článek
Jmenuji se Lenka, je mi 39 let a patnáct let pracuji jako učitelka v mateřské škole. Vždycky jsem tu práci milovala. Děti, jejich smích, první pokroky, objetí bez důvodu. Myslela jsem si, že dělám něco, co má smysl.
Dnes ráno jsem seděla v autě před školkou a brečela. Deset minut jsem nebyla schopná vystoupit.
V naší třídě je 28 dětí. Na papíře jsme dvě učitelky. Ve skutečnosti jsem většinu dne sama. Kolegyňka Jana je často nemocná – a upřímně, už se jí nedivím. Když přijde, vypadá stejně vyčerpaně jako já.
Děti jsou jiné než dřív. Ne horší. Jen náročnější. Pět z nich má odklad. Tři mají doporučení z poradny. Jeden chlapeček, Matyáš, téměř nemluví a při každé změně programu dostane záchvat. Adélka nevydrží sedět ani dvě minuty. Filip bije ostatní děti, když něco není po jeho.
A pak je tu zbytek třídy, který potřebuje pozornost úplně stejně.
Když se snažím pracovat individuálně, ostatní se začnou nudit. Když pracuji se skupinou, ti „náročnější“ se rozjedou. Po obědě mi hučí v hlavě a někdy mám pocit, že už ani nevnímám, co kdo říká.
Ale nejtěžší nejsou děti.
Nejtěžší jsou rodiče.
Minulý týden si mě po vyzvednutí zastavila maminka jedné holčičky. „Proč nemá Klárka v pracovním listu všechno správně? Doma jí to jde,“ řekla ostře. Snažila jsem se vysvětlit, že ve třídě je hodně dětí a pracujeme tempem celé skupiny. Odcházela s výrazem, jako bych byla neschopná.
Jiný tatínek si stěžoval, že jeho syn přišel domů špinavý. Ano, byl špinavý. Hráli jsme si venku. V blátě. Protože jsou to děti.
Před měsícem si na mě jedna maminka podala stížnost u ředitelky Novotné. Prý jsem na jejího syna zvýšila hlas. Ano. Zvýšila. Když strčil jiné dítě ze skluzavky.
Od té doby mám pocit, že si musím dávat pozor na každé slovo. Jako bych chodila po tenkém ledě.
Domů chodím kolem půl čtvrté. Papírově mám hotovo. Ve skutečnosti si beru práci domů. Přípravy, plány, tabulky, záznamy. „Lenko, potřebujeme ještě doplnit individuální plány,“ napsala mi minulý týden ředitelka.
Večer sedím u počítače, zatímco moje vlastní dcera Eliška se mě ptá: „Mami, budeš si se mnou hrát?“
A já odpovím: „Za chvilku.“
Ta chvilka někdy nepřijde.
Manžel Petr mi říká, že jsem se změnila. Že jsem podrážděná. Že se doma usmívám míň než na cizí děti. Má pravdu. Jen už nemám energii.
Nejhorší moment přišel před dvěma týdny.
Bylo pondělí. Jana byla nemocná. Byla jsem sama na všech 28 dětí. Matyáš měl záchvat, protože jsme šli jinou cestou na zahradu. Filip mezitím praštil jiného chlapce lopatkou. Dvě děti plakaly. Tři se hádaly o odrážedlo.
Stála jsem uprostřed hřiště a najednou jsem měla pocit, že nemůžu dýchat.
Srdce mi bušilo, třásly se mi ruce. Měla jsem strach, že omdlím. A hlavou mi problesklo něco, za co se dodnes stydím:
Já už to nechci dělat. Já už ty děti nechci ani slyšet.
Večer jsem doma seděla v kuchyni a brečela. Petr si přisedl a řekl: „Ty jsi úplně na dně.“
Druhý den jsem šla k lékařce. Řekla mi, že jde o silné vyčerpání a začínající úzkostný stav. Nabídla mi neschopenku.
Víte, co mě napadlo jako první?
Kdo bude u dětí?
I když už nemůžu, pořád mám pocit, že nesmím odejít.
Ale poslední kapka přišla minulý pátek.
Maminka jedné holčičky mi ráno řekla: „Klárka říká, že jste včera byla nepříjemná. Doufám, že vás ta práce ještě baví.“
Usmála jsem se. Jako vždycky.
Když odešla, šla jsem na záchod. Zamkla jsem se a rozbrečela se tak, že jsem nemohla mluvit.
V tu chvíli jsem si uvědomila jednu věc.
Já už tu práci nemiluju.
Já ji jen přežívám.
Teď sedím doma a přemýšlím, co dál. Jestli si vezmu neschopenku. Jestli dám výpověď. Jestli vydržím ještě rok. Nebo měsíc.
Po patnácti letech.
Po tisících dětí.
Po stovkách obrázků, které jsem si schovávala.
Jsem unavená tak, jak jsem nikdy v životě nebyla.
A nejvíc mě děsí jedna myšlenka.
Ne že jsem selhala.
Ale že pokud budu takhle pokračovat, ztratím nejen práci, kterou jsem milovala. Ztratím sama sebe.
