Článek
Měla jsem se těšit. Kamarádka, se kterou se známe přes deset let, mě pozvala na víkend plný odpočinku. Slíbila, že všechno zařídí – ubytování, procedury, dokonce i cestu. „Jen se uvolni, všechno je na mně,“ říkala do telefonu. Po náročném období v práci jsem na tu představu žila. Balila jsem si plavky, pohodlné oblečení a v hlavě jsem měla jen představy teplých bazénů a klidu.
Cesta začala příjemně. Smály jsme se, probíraly staré historky, jako by mezi námi nikdy nevznikly malé šrámy, které v posledních letech občas vypluly. Říkala jsem si, že to bude šance obnovit blízkost, která se časem trochu vytratila. Wellness hotel nás přivítal krásným prostředím, vůní dřeva a levandule. Užívala jsem si pocit, že mi někdo připravil překvapení z čistého přátelství.
První večer jsme šly na večeři. Kamarádka se tvářila trochu odtažitě, ale přisuzovala jsem to únavě. Měla jsem radost, že tu jsem. Pak ale přišla chvíle, která všechno změnila. Po jídle mi podala složku s papíry. „Tak to podepiš,“ řekla. Nerozuměla jsem. Ukázalo se, že wellness víkend nebyl dárek ani překvapení. Byla to obchodní prezentace. Pořídila si licenci na prodej předražené kosmetiky a celé tohle divadlo připravila proto, aby mě získala jako svou „první klientku a partnerku“.
Nechápala jsem. Byla jsem šokovaná, že mě tahle nabídka čeká tady, v prostředí, kde jsem se chtěla cítit opečováná a v bezpečí. Ona ale začala naléhat. „Víš, kolik bychom spolu mohly vydělat? Je to jen malá investice na začátek, pár tisíc, ale otevře ti to dveře,“ vysvětlovala nadšeně. S každým jejím slovem jsem cítila, jak se mezi námi staví zeď.
Když jsem odmítla, změnil se její tón. Už to nebyla ta kamarádka, se kterou jsem kdysi prožívala radosti i starosti. Byla to obchodnice, která se tvářila zklamaně, skoro až naštvaně, že jsem nepochopila „příležitost“. Zbytek večera jsem seděla v pokoji a přemýšlela, co se vlastně stalo. Wellness se proměnil v past.
Druhý den už nebyl o relaxaci. Atmosféra byla napjatá. Ve vířivce seděla vedle mě, ale každá jsme mlčela. Na masáž jsem šla sama, protože ona odjela telefonovat. Když jsme pak spolu obědvaly, jen mezi řečí podotkla, že jí „zkazím víkend“, jestli budu tak tvrdohlavá. Tehdy jsem pochopila, že tohle není přátelství, ale jen prostředek k jejím cílům.
Nejvíc mě ranilo, že to celé bylo promyšlené. Od pozvánky, přes zdánlivou péči, až po předání smluv. Jako bych nebyla člověk, ale jen položka na seznamu. Měla jsem pocit, že se mi hroutí iluze, že aspoň naše přátelství je opravdové. V noci jsem skoro nespala a přemýšlela, co bude dál.
Když víkend skončil, odjížděly jsme v tichu. Cestou mi řekla jen: „Jednou pochopíš, že jsi udělala chybu.“ Já ale věděla, že ta chyba by byla právě to, kdybych se nechala zatáhnout do něčeho, co nechci. A ještě horší by bylo, kdybych dál předstírala, že naše přátelství je skutečné.
Doma jsem rozbalila kufr a přepadl mě zvláštní smutek. Nejen z toho, že jsem ztratila přítelkyni, ale i z toho, jak snadno se může člověk nechat zmást. Pochopila jsem, že přátelství se nepozná podle let, co spolu strávíte, ale podle toho, jestli vás ten druhý bere jako rovnocenného člověka.
Od té doby se na wellness víkendy dívám jinak. Už to pro mě není jen synonymum odpočinku, ale i připomínka, že někdy se člověk ocitne v situaci, kdy ho zradí někdo nejbližší. Paradoxně mi to ale dalo i určitou svobodu. Uvědomila jsem si, že se nemusím držet vztahů, které mě vysávají, jen proto, že mají dlouhou historii.
Ten víkend mi otevřel oči. A i když to bolelo, dnes vím, že je lepší mít kolem sebe méně lidí, kteří jsou upřímní, než plný pokoj těch, kteří vás využívají.
