Článek
Kamarádka mě přemluvila na společnou dovolenou už na jaře. Seděly jsme tehdy na její zahradě, popíjely kávu a ona nadšeně vykládala o tom, jak potřebujeme „dámský únik do slunce“, abychom si vyčistily hlavu. A já, unavená z práce a ze svých vlastních starostí, jsem kývla. Tehdy mi to přišlo jako nejlepší nápad na světě.
Plánování probíhalo celkem hladce. Vybraly jsme Španělsko, levné letenky, jeden malý hotýlek kousek od pláže. Říkala jsem si, že to bude jednoduchá dovolená. Pár dnů slunce, trochu moře, večerní procházky a dlouhé povídání. Nic, co by zruinovalo ani mě, ani ji. Jenže to jsem netušila, že už tehdy jsme každá plánovala úplně jiný typ dovolené, jen jsme o tom nemluvily.
Hned po příjezdu se to začalo ukazovat. Sotva jsme si vybalily, kamarádka vytáhla telefon a navrhla, že bychom mohly zajít na večeři do „jedné skvělé restaurace, kterou viděla na Instagramu“. Otevřela fotky, jídla vypadala krásně, místa moderně, jen ten ceník mě trochu zamrazil. Měla jsem v hlavě představu o cestě, kde si občas dáme něco dobrého, ale jinak se budeme držet při zemi. Ona očividně plánovala gastronomické výpravy.
„Co myslíš? Dáme si tam první večeři?“ zeptala se nadšeně.
„Můžeme…“ odpověděla jsem, i když jsem cítila drobné bodnutí v žaludku. Nechtěla jsem kazit první večer.
Restaurace byla krásná, to se musí nechat. Jídlo chutnalo skvěle, obsluha byla příjemná, atmosféra přímo pohádková. Ale když přišel účet, měla jsem chuť si dát studenou sprchu. Za cenu jedné večeře bych doma jedla celý týden. Kamarádka však spokojeně zazvonila skleničkami a vůbec jí nepřišlo divné, že já své peníze v hlavě počítám jak účetní.
Další ráno navrhla výlet lodí. Pak masáž. Pak nákupy. A já začala chápat, že jsme přijely každá s jiným rozpočtem a hlavně s úplně jiným očekáváním. Ona si chtěla užít dovolenou jako odměnu, já jako úlevu. A rozdíl mezi odměnou a úlevou se najednou zdál nekonečně široký.
Po dvou dnech už jsem se necítila odpočatá, ale provinilá. Neustále jsem přemýšlela, jestli mám říct pravdu. Jenže říct kamarádce, že si nemůžu dovolit její tempo, mi připadalo trapné. Byla jsem ta, kdo na dovolenou kývl. Nechtěla jsem působit jako někdo, kdo kazí atmosféru.
A tak jsem se přizpůsobovala. Ale každé „jasně, pojďme tam“ mě uvnitř stálo kousek klidu. Platila jsem účty, které jsem nechtěla platit, a hlouběji a hlouběji hrabala do rezerv, které jsem si šetřila na věci, které opravdu potřebuju.
Zlom přišel čtvrtý den.
Navrhla, že půjdeme na výlet do hor. „Je to jen tisíc euro za průvodce a vybavení,“ řekla lehce, jakoby mluvila o dvaceti. Zůstala jsem stát jako přimražená. Už to nešlo přejít s úsměvem.
„Tohle si nemůžu dovolit,“ řekla jsem tiše.
Na moment se zarazila. „Aha… tak to nevadí, já to zaplatím. Půjdeš se mnou, že jo?“
Z té věty jsem cítila upřímnost, jenže nepochopila. Nešlo o to, že bych chtěla cenu snížit. Já jsem už byla vnitřně unavená z toho, že se celá dovolená nese v rytmu, který není můj.
„Ne, fakt nemůžu,“ zopakovala jsem. A dodala něco, co jsem měla říct už dávno: „Celou dobu se snažím držet s tebou krok, ale tohle je nad moje možnosti. A už pár dní mě to stresuje.“
Kamarádka se najednou zatvářila tak, jak ji neznám. Ne uraženě, ale zvláštně zklamaně. Možná si představovala dovolenou jinak. Možná jí připadalo, že ji brzdím. Možná jsem ji opravdu brzdila.
Sedly jsme si na lavičku u pláže a chvíli mlčely. Vítr nesl slaný vzduch, slunce nás hřálo do zad, ale ve mně se rozprostřel chlad. Cítila jsem, že náš společný rytmus se rozpadl — ne nějak dramaticky, ale přesto citelně.
„Měla jsi mi to říct dřív,“ řekla nakonec.
„Já vím,“ odpověděla jsem. „Ale bála jsem se, že to pokazím.“
„A teď je to pokažené tak jako tak,“ řekla prostě.
Ta věta zabolela víc, než jsem čekala. A možná měla pravdu. Ne proto, že bychom si nerozuměly, ale proto, že jsme se nedomluvily. Protože jsme obě předpokládaly, že ta druhá to má stejně.
Zbytek dovolené byl zvláštní. Už jsme se nesmály tak spontánně jako na začátku. Chodily jsme na pláž, ale každá si tam sedla trochu jinam. Jedly jsme spolu, ale povídání nějak nešlo. Nebyla mezi námi hádka, jen prázdno, které narostlo mezi dvěma stoly.
Po návratu domů jsme si párkrát napsaly. Ale bylo cítit, že se něco posunulo. Ne katastrofa, jen takové to tiché „už to není jako dřív“. A já jsem si uvědomila, že možná nejde jen o peníze. Ale o to, jak moc jsme ochotné být jedna před druhou upřímné.
Dovolená, na kterou jsem se těšila, skončila jinak, než jsem doufala. A pokud mě něco naučila, tak tohle: že společná cesta není o tom, jak krásné je místo, ale jak moc si rozumí tempo dvou lidí. A že někdy ani roky přátelství nezaručí, že budou kráčet stejně dlouhým krokem.
