Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že jsem zrovna typ, co vidí nebezpečí i tam, kde není. Jen jsem prostě potřebovala věci promýšlet. A pak přišla Klára, rychlá, spontánní, věčně rozlítaná jako papírový drak v průvanu. Milovala život na plné pecky a moje opatrnost ji vlastně trochu dráždila.
„Ty to strašně řešíš,“ opakovala mi pořád.
„Ty to strašně neřešíš,“ říkala jsem já.
A tak jsme tvořily zvláštní duo. Ona mě táhla na akce, do kterých bych dobrovolně nešla, já ji držela při zemi, aby si nerozbila nos. Fungovalo to. Až do chvíle, kdy začala věřit, že moje opatrnost je slabost.
Začalo to nenápadně. U pracovních věcí, kdy mi vyčítala, že jsem odmítla zakázku s podezřele nízkým budgetem. U vztahů, když jsem po dvou rande přestala vidět jednoho muže, protože měl zvláštní sklony mluvit jen o sobě. U běžných rozhodnutí, která jsem si dělala podle sebe, ne podle momentálního rozmaru.
„Někdy prostě musíš skočit,“ říkala s úsměvem.
„Někdy prostě musíš vědět, kam dopadneš,“ odpovídala jsem.
A pak přišel ten večer. Seděly jsme na terase kavárny, horký letní vzduch voněl po malinových limonádách a rozpálené dlažbě. Klára mi vyprávěla o novém podnikatelském nápadu, jako by držela v ruce mapu pokladu. A já v té mapě viděla jen červeně označené pasti.
„Všechno už mám promyšlené,“ chlubila se.
„Ale proč ti ti investoři dávají smlouvu jen ústně? A proč chtějí doplatek předem?“ zeptala jsem se.
„Neboj se pořád! Oni prostě fungují jinak.“
„Ano, neprofesionálně,“ řekla jsem.
Zamračila se na mě: „Když budeš takhle váhat, nikam se v životě nepohneš.“
V tu chvíli jsem mlčela. Ne proto, že bych neměla co říct, ale protože jsem věděla, že už mě neslyší. Klářina spontánnost byla jako vítr, když foukal správným směrem, letěla vysoko. Když se otočil, zahučela střemhlav dolů.
O týden později mi zazvonil telefon.
Klářin hlas byl najednou malý, přidušený.
„Můžu za tebou přijet?“
„Samozřejmě. Co se děje?“
„Jen… prosím, buď doma.“
Přijela v takovém stavu, že by se nedivila ani její vlastní matka, kdyby ji našla brečet pod stolem. Oči nateklé, ramena zhrbená, prsty křečovitě sevřené kolem kabelky.
Sedla si na gauč a já jen čekala. Některé příběhy se musí říct samy, bez tlačení.
„Měla jsi pravdu,“ vydechla nakonec.
Ukázalo se, že investoři nebyli investoři, ale levná dvojice podvodníků, kteří uměli vzbuzovat důvěru líp než někteří terapeuti. Vytáhli z ní třicet tisíc na údajné „zřízení licence“, slíbili jí smlouvu k podpisu, a pak zmizeli jako pára. Telefon vypnutý. E-maily neexistující. Adresa falešná.
„Já… já myslela, že když do toho dám tu odvahu, tak se to prostě musí podařit,“ řekla a hlas se jí zlomil.
„Odvaha není to, že skočíš,“ odpověděla jsem. „Odvaha je to, že víš, kdy neskočit.“
Zavrtěla hlavou: „Ty sis vždycky dávala pozor. Já se tomu smála. Říkala jsem, že žiješ moc opatrně. A teď… teď tu sedím a připadám si jako blbec.“
Přisunula jsem se k ní blíž a položila jí ruku na rameno.
„Tohle může napálit kohokoli. Věř mi. Opatrnost není ostuda. Ostuda je nedat si příště pozor.“
Klára pomalu přikyvovala, ale v očích měla pořád světskou bolest člověka, který poprvé narazil na hranici, o níž netušil, jak tvrdá je.
„Víš, proč jsem na tebe tlačila?“ zeptala se najednou.
„Proč?“
„Protože jsem se bála, že když budu opatrná jako ty, už nebudu sama sebou. A teď… teď bych si přála, aby mi aspoň trochu tvé opatrnosti přeteklo.“
Usmála jsem se. Ne posměšně, ale s porozuměním.
„A já se zase někdy přála být jako ty, spontánní, odvážná, bez zábran. Možná právě proto jsme kamarádky.“
Dlouho mlčela. Pak si otřela oči hřbetem ruky a zhluboka se nadechla, jako by poprvé po týdnu dostala kyslík.
„Můžeš mi pomoct to vyřešit?“
„Samozřejmě,“ řekla jsem.
Daly jsme dohromady všechny dokumenty, e-maily, jména, i jedinou opravdu existující věc potvrzení o převodu peněz. Poradila jsem jí kroky, kde to nahlásit, s kým mluvit, na co si dát pozor. A i když z toho možná nevytříská ani korunu zpět, znovu získala něco mnohem cennějšího, úsudek.
Když odcházela domů, zastavila se ve dveřích.
„Já tě neposlouchala,“ řekla tiše. „A příště… příště se zastavím dřív, než skočím.“
Objala jsem ji.
„A já ti slíbím, že ti někdy dovolím mě trochu popohnat. Ale jen tam, kde je dno aspoň trochu vidět.“
Usmála se poprvé ten den.
A já si uvědomila, že opatrnost a odvaha nejsou protivníci, jsou to dvě ruce, které se mají držet, aby člověk neupadl úplně.
A že někdy musí přijít chyba, aby druhý konečně pochopil, proč se některé kroky opravdu nevyplatí brát bezhlavě.
