Článek
Slunce, slaná voda, trochu písku v ponožkách a to příjemné pomalé nicnedělání, které se rozlévá do každého dne. Myslel jsem si, že je to konečně ono. Že jsme po těch letech vyčerpání, povinností a nedorozumění zase našli něco, co se podobá klidu. Něco, co se dalo – kdyby člověk chtěl být patetický – nazvat štěstím.
Pak se ale na pláži objevil muž. Vysoký, trochu zarostlý, v bílé košili a tmavých brýlích. Prošel kolem, zastavil se u kiosku, objednal si ledovou kávu, a já bych ho nejspíš ani nezaregistroval. Ale ona ztuhla. Seděla vedle mě, opřená o ručník, v jedné ruce knížku, v druhé zbytek broskve, a najednou úplně zmlkla. Oči upřené k vodě, ale ne k dětem. K němu. Trvalo mi pár vteřin, než jsem pochopil, že se nedívá jen tak. Že ho zná.
Když se jejich pohledy setkaly, usmála se. Nepatrně, skoro neznatelně, ale jinak, než jak se člověk usmívá na cizího. Byl to úsměv člověka, který někoho vítá. Ne pozdrav, ale návrat. On se pousmál taky. Zvedl ledovou kávu, jako že „čau“, a šel dál. A mně se v tu chvíli cosi sevřelo. Víc než žárlivost. Víc než nejistota. Byl to ten tíživý pocit, že právě sledujete něco, co vás přerůstá. Něco, co se děje bez vás. A co je možná o vás.
Neřekl jsem nic. Počkal jsem, až děti doběhnou zpátky, až se začneme balit, až zabalíme deku a nafukovačku a vypneme slunce krémem s padesátkou. A když jsme šli zpátky k apartmánu, zeptal jsem se: „Kdo to byl?“ Udělala ten výraz, který znám. Malé trhnutí rameny, jako že neví. „Nevím, asi někdo známý, připadal mi povědomý.“ Věta, která má znít nenápadně, ale ve skutečnosti je předem připravená. Ta věta už čekala v zásobě. Možná i několik dní.
Večer jsem to nemohl dostat z hlavy. Seděla naproti mně, pila víno a mluvila o tom, jak by se jí líbilo zůstat o pár dní déle. Já ale neposlouchal. Pořád jsem měl před očima ten úsměv. Ne její – ten jeho. To tiché „ahoj“ mezi dvěma lidmi, kteří toho mají za sebou víc než jen společnou kávičku. A tak jsem si otevřel telefon, začal hledat. Nebyl jsem žádný detektiv, ale kombinace pár indicií – profil, pár označení, místo pobytu – a měl jsem ho. Jméno. Obličej. A pak i staré zprávy. Protože samozřejmě jsem si vzpomněl, že o něm kdysi mluvila. Kamarád ze školy. Kdysi prý spolu chodili. Krátce. Prý nic vážného.
Najednou se všechno začalo skládat. Jako když zapadnou kostky puzzle, které dlouho nedávaly smysl. Tahle dovolená nebyla náhodná. Ten hotel, ta pláž, dokonce i to městečko – všechno do sebe začalo zapadat až moc dokonale. A mně došlo, že to nebyla náhoda. Že to nebylo „coincidence“, jak říkají v amerických filmech. Byl to plán. Nebo minimálně záměr. Že věděla. Že čekala. Možná doufala. A on dorazil.
Neřekl jsem jí to hned. Pozoroval jsem ji další dva dny. Byla veselejší než obvykle. Mluvila víc. Smála se. Hrála si s dětmi, chodila běhat, byla najednou plná energie. A já si připadal jako kulisa. Jako zvuk pozadí. Jako něco, co k dovolené patří, ale není to to hlavní. Každý večer jsem přemýšlel, jestli se s ním potkala. Jestli s ním mluvila. Jestli si dali zmrzlinu, prošli se po promenádě, vzpomínali na to, co bylo. A jestli plánuje, co bude.
Třetí den jsem to nevydržel. Položil jsem jí telefon před oči. Otevřený profil. Fotka, kde byl na pláži, přesně té naší. Čas nahrání odpovídal. A já se zeptal: „Takže náhoda, jo?“ Ztuhla. Přestala dýchat. A pak udělala něco, co jsem nečekal. Nepopřela to. Nesnažila se zatlouct. Jen řekla: „Byl tu. Chtěl mě vidět. Neplánovala jsem nic. Jen… jsem to chtěla uzavřít.“
Uzavřít. Krásné slovo. Elegantní. Kulaté. Jako kdyby všechno, co se mezi nimi kdysi stalo – a co já nikdy pořádně nepochopil – čekalo na tuhle pláž, na tohle setkání, na tenhle okamžik. Jenže já u toho nebyl. Já byl ten, kdo stál stranou. Kdo mazal dětem záda opalovacím krémem, zatímco ona možná říkala věci, které nikdy neslyším. A možná je to právě to, co bolí nejvíc – ne samotné setkání, ale to, že se to dělo mimo mě. Že jsem byl vynechán.
Dál jsem se neptal. Dovolenou jsme dojeli v klidu. Děti nic nepoznaly. Možná ani ona nepoznala, co se změnilo. Ale mně se posunulo něco uvnitř. Jakási hranice. Jakési vědomí, že nic není samozřejmé. Ani láska. Ani věrnost. Ani minulost, která se údajně dávno uzavřela. A když jsme se vrátili domů, už jsem nebyl ten samý. Nebyl jsem ten muž, který věří, že když si člověk postaví dům a rodinu, má vyhráno. Protože někdy stačí jeden úsměv na pláži a všechno se začne rozpadat.
Nevím, jestli mezi nimi něco bylo. Asi ano. Asi ne. Možná šli jen vedle sebe po pobřeží a mlčeli. Možná si jen sedli na kámen, dívali se na západ slunce a každý si v hlavě řekl sbohem. A možná taky ne. Možná si něco řekli, co je spojilo víc, než by mělo. Neptal jsem se. Nechci to vědět. Protože pravda je někdy horší než ticho. A když už jednou tuhle krabičku otevřete, už ji nikdy nezavřete.
Uteklo pár měsíců. Děti kreslí moře do sešitu a říkají, jak by se tam chtěly vrátit. A ona říká, že to bylo krásné. A že by se jí líbilo jet zase. Jenže já vím, že už to nebude stejné. Že na té pláži zůstalo něco, co se už nedá vzít zpátky. Možná jen pohled. Možná kus důvěry. A možná jen tichý pocit, že vedle sebe žijí dva lidé, kteří se mají rádi – ale každý trochu jinak.
