Článek
Nina měla tehdy osm let. Seděly spolu v kuchyni, pily kakao a lepily samolepky do alba. „Mami, jsi šťastná?“ Hana se usmála, aby neznejistěla dceru.
„No jasně, proč?“
„Jen tak,“ odpověděla malá a zase se vrátila ke svým samolepkám.
Ale v Haně se něco pohnulo. Tak tichounce, skoro neznatelně jako když praskne vlákno v pavučině.
Celý den pak měla tu otázku v hlavě. Jsem šťastná? Ne, nebyla nešťastná. Měla zdravé dítě, dům, manžela, práci. Všechno, co se má. A přesto v ní bylo ticho. Takové to ticho, které není klidné, ale prázdné.
Její manžel Petr byl spolehlivý, ale odtažitý. Roky se jejich vztah smrskl na rutinu – kdo vyzvedne dceru, kdo koupí chleba, kdy se jede k rodičům. Už dávno spolu nemluvili o ničem skutečném.
Když se někdy pokusila o rozhovor, odpověděl: „Zase to moc řešíš.“
Tak přestala.
Přestala řešit, přestala chtít. Začala jen fungovat.
Tu sobotu večer, když Nina usnula, sedla si Hana na gauč, otevřela víno a pustila si staré písničky z mládí. Ty, co poslouchala, když věřila, že svět bude jiný. Vzpomněla si, že kdysi chtěla být floristkou. Místo toho seděla už desátým rokem v kanceláři, vyplňovala tabulky a čekala na výplatu.
A najednou si pomyslela: Kdy jsem se toho vlastně vzdala?
Další dny šly jako obvykle, ale něco v ní pracovalo. Začala si víc všímat lidí kolem sebe – jak se smějí, jak se hádají, jak žijí. A čím víc pozorovala, tím víc si uvědomovala, že sama jen přežívá.
Jednoho dne, cestou z práce, vešla do malé květinářství. Vůně růží a eukalyptu ji praštila do nosu tak silně, že se musela usmát. Za pultem stála mladá žena, ruce od hlíny, a vypadala přesně tak, jak se Hana kdysi chtěla cítit – živě.
„Máte krásné kytky,“ řekla.
„Děkuju. Miluju tu práci,“ odpověděla prodavačka bez váhání.
Ten večer se Hana přihlásila do kurzu vázání květin. Jen tak, bez plánu. Každé úterý večer, po práci, chodila do malé dílny, kde se učila tvořit. Bylo to směšné – ona, žena v saku, mezi dvacítkami s duhovými vlasy a jiskrou v očích. Ale cítila se tam nečekaně doma.
Po několika týdnech si všimla, že se změnila. Měla jinou energii. Začala se víc smát, líčit, chodit na procházky s Ninou, vařit nová jídla. Petr si toho všiml taky.
„Co se děje?“ zeptal se jednou.
„Nic,“ odpověděla. „Jen jsem si vzpomněla, kdo jsem.“
V práci si všimli, že je jiná – klidnější, ale pevnější. Když jí nabídli povýšení, odmítla. „Nechci víc tabulek,“ řekla šéfové. „Chci dělat něco, co má vůni.“
O pár měsíců později si pronajala malý koutek v tom samém květinářství, kde tehdy zastavila. O víkendech tam vázala kytice, zatímco Nina seděla v rohu a kreslila. Lidé si ji oblíbili.
Každá kytice, kterou udělala, byla jiná – osobní. Měla v sobě kousek ní samotné.
Petr její proměnu nechápal. „To je jen přechodná fáze,“ říkal. „Zase tě to přejde.“
Nepřešlo.
Jednoho večera, po osmi letech manželství, si spolu sedli do kuchyně.
„Přestali jsme spolu žít,“ řekla tiše.
„To přece není pravda, žijeme pořád tady.“
„Ano, ale ne spolu. Jen vedle sebe.“
Petr mlčel. Pak vstal a odešel do ložnice.
Hana věděla, že je konec. Nebylo v tom drama ani zloba. Jen klidné vědomí, že některé příběhy prostě skončí, aby mohly začít jiné.
O půl roku později otevřela s kamarádkou malý obchod – Ateliér vůní a květin. Bylo to místo, kde se lidé zastavovali, aby si oddechli, popovídali, nadechli. Na dveřích měla nápis: Štěstí se nedá koupit, ale může vonět po pivoňkách.
Nina teď chodí do školy o pár ulic dál. Každý den se zastaví, objímá mámu a ptá se, jaký měla den.
„Skvělý,“ odpovídá Hana pokaždé. A tentokrát nelže.
Občas, když večer zamyká obchod a cítí na rukách vůni růží, vzpomene si na ten den v kuchyni. Na tu malou holčičku s otázkou, která změnila všechno.
A vždycky si v duchu odpoví:
„Ano, Nino. Teď jsem opravdu šťastná.“
