Článek
Byl to obyčejný čtvrteční den. Vrátila jsem se z nákupu a našla jsem za dveřmi balík. Položila jsem tašky na stůl a šla pro něj . Žádný známý odesílatel, nějaké nečitelné úřední razítko, moje jméno a adresa, napsané tím trochu neposedným rukopisem.
Tím rukopisem, kterým kdysi psal pohledy z prázdnin. Tím rukopisem, kterým si podepisoval dětské kresby.
Tomáš.
Zastavilo se mi srdce. Vzduch v kuchyni zhoustl, jako bych se ocitla pod vodou. Balík nebyl velký, jen pečlivě přelepený hnědou páskou. Dlouho jsem se na něj dívala, ruce se mi třásly. Věděla jsem, že něco není v pořádku.
Syn mi už měsíc nezavolal. Nepsal. Ani jeho žena, Petra, která jinak vždycky poslala zprávu – krátkou, strohou, ale přece jen. „Všechno v pořádku, mámo.“ Nebo aspoň fotku malé Aničky. Ale teď nic.
Jen ten balík.
Sedla jsem si ke stolu, nůžky v ruce, a chvíli jsem se modlila, aby to byl jen omyl. Aby uvnitř byly nějaké zapomenuté věci, které mi posílají zpátky, protože se stěhují, nebo kdoví co. Ale hluboko v duši jsem už tušila, že ne.
První, co jsem vytáhla, byla Tomášova stará mikina. Ta šedá s potrhanými rukávy, kterou nosil pořád, i když už se dávno nehodila. Vůně jeho kolínské se z ní ztrácela, ale pořád tam někde byla. Zavřela jsem oči a přitiskla ji k obličeji.
Zavoněla mi vzpomínka.
Pak jsem našla jeho hodinky – staré, se škrábnutým sklíčkem. Další vrstva papíru a mezi ní složený dopis. Jen pár řádků, cizí rukou. Krátké, úřední, necitlivé:
„Věci zesnulého Tomáše Nováka vám byly zaslány na základě dohody s jeho manželkou Petrou. Policie uzavřela případ. Děkujeme za pochopení.“
Zbytek se ve mně rozlomil.
Nadechla jsem se, ale vzduch nikde. Žádné „je mi to líto“, žádné vysvětlení, žádný telefonát.
Jen papír.
A pár jeho věcí v krabici.
Seděla jsem u stolu a všechno se přede mnou rozpadalo jako sklo. Hlava mi hučela, ale zároveň jsem slyšela všechno – tikot hodin, šum ledničky, vítr za oknem. Zvedla jsem oči a najednou viděla jeho, jak tu kdysi seděl, nohama houpal pod židlí a smál se:
„Mámo, uděláš mi palačinky?“
Tehdy byl malý kluk, který se bál tmy a schovával se pod peřinu. Teď byl muž, otec, někde daleko. A já jsem ani nevěděla, že už tam není.
Nikdo mi nezavolal.
Nikdo mi neřekl, kdy a jak.
Jen balík.
Další den jsem volala Petřiným rodičům. Ti mi řekli, že nehoda se stala před třemi týdny. Že prý jel z práce pozdě v noci, pršelo, auto dostalo smyk. Na místě byl mrtvý. Petra to nezvládala – a prý nechtěla nikoho kontaktovat, „dokud se trochu nevzpamatuje“.
Srdce se mi sevřelo. Vzpomněla jsem si, jak mi kdysi Tomáš říkal:
„Mámo, Petra tě nemá moc v lásce. Ale to je v pohodě, já tě mám rád i za ni.“
Teď mi to znělo jako rozloučení.
O víkendu jsem jela do jejich města. Osm hodin vlakem, s mikinou složenou na klíně. Když jsem vystoupila, byla zima a vítr, co pálí do tváří. Petra mi otevřela dveře s prázdným pohledem. Vedle ní stála malá Anička, držela plyšového medvěda a mlčela.
„Chtěla jsem ti napsat,“ řekla tiše. „Ale já… já prostě nevěděla jak.“
Neřekla jsem nic. Jen jsem ji objala.
Tělo měla křehké, ztuhlé, jako by se bála, že se rozpadne.
V obýváku ještě stála jeho kytara. Na stole ležel hrnek s nápisem Nejlepší táta na světě.
A já si uvědomila, že ten balík nebyl pro mě trest ani neúcta.
Byl to výkřik tichého zoufalství.
Její způsob, jak se zbavit bolesti.
A možná i prosba o odpuštění, kterou nedokázala vyslovit.
Když jsem odcházela, dala mi Anička do ruky malý sešit. „Děda, tady,“ řekla omylem.
Byl to Tomášův deník z posledních měsíců. Na první stránce stálo:
„Jestli se mi něco stane, řekněte mámě, že jsem byl šťastný. A že ji mám pořád rád.“
Doma jsem ten sešit položila na stolek vedle svíčky. Dlouho jsem seděla v tichu.
Už nebrečela. Jen jsem dýchala a poslouchala, jak vítr naráží do oken.
A poprvé po dlouhé době jsem se usmála.
Protože jsem věděla, že někde mezi řádky, mezi těmi všedními slovy a věcmi v krabici, zůstalo všechno, co bylo opravdu důležité.
Láska.
A rukopis, který nikdy nezmizí.
