Článek
Když jsem otevřela dveře, zůstala jsem stát. Před prahem stál někdo, koho jsem oplakala.
Nejdřív jsem si myslela, že mám halucinace. Že to je jen ten trik mozku, který dělá, když je unavený — vytahuje z hlubin obličeje, které dávno nemají co dělat v přítomném čase. Ale on tam byl. Z masa a kostí. A v ruce držel kytici, kterou mi koupil na omluvu.
„Ahoj, Kláro,“ řekl tiše.
Vyschlo mi v krku. Jeho hlas zněl stejně. Stejně klidně, stejně nebezpečně klidně.
„Ty…“ nedořekla jsem.
Usmál se, jako by mě potkal po pár dnech, ne po třech letech. Ne po těch nocích, kdy jsem se budila s pocitem, že mi někdo vyrval kus hrudníku.
Měla jsem tisíc reakcí — smích, pláč, nadávku, ránu do hrudi. Neudělala jsem nic. Jen jsem se trochu opřela o futra, protože se mi zatočila hlava.
„Můžu dál?“ zeptal se, a ta otázka byla směšná. Protože kdysi byl všude dál. V každé části bytu, těla, myšlenky.
„Ne,“ odpověděla jsem, než jsem to stihla rozmyslet.
Zůstal stát.
„Jen pět minut. Nepřišel jsem pro hádku.“
Ta slova mi přeběhla po kůži jako studená voda. On nikdy nepřišel pro hádku. Hádkám se vyhýbal. Nechal mě mluvit, dokud jsem se sama neutopila ve vlastních větách.
Podívala jsem se za sebe. Byt vypadal jinak než tehdy — světlejší, jednodušší, bez jeho věcí. Na stole stála hrnek s kávou, vedle otevřený sešit s poznámkami ke klientům. Byla jsem v práci, vlastně pořád, jen jinak. Psychoterapie má zvláštní dar — člověk se učí chápat jiné, aby se nemusel dívat na sebe.
„Jsi mrtvý,“ vydechla jsem nakonec. „Aspoň pro mě.“
Přikývl. „Vím.“
„Tak proč stojíš tady?“
„Protože jsem to zkazil. A vím, že jsem ti dlužil konec, který nebyl .“
Bylo zvláštní, že to říkal zrovna on. Ticho bylo jeho specialita. Uměl ho používat jako zbraň i jako úkryt. A já se v něm roky ztrácela.
Nechala jsem ho vejít. Jen na těch pět minut. Kytici položil na stůl — obyčejné chryzantémy. „Nevěděl jsem, co jiného přinést,“ řekl.
Usadila jsem se naproti. Pořád jsem cítila tu starou směs vůně — tabák, mýdlo a něco kovového, co jsem kdysi milovala.
„Co chceš slyšet?“ zeptala jsem se.
„Nic,“ řekl. „Jen že jsem to přežil.“
Bylo v tom něco krutého. On přežil. Já taky. Ale něco mezi námi ne. A to, co zůstalo, se teď dívalo z jeho očí.
Vyprávěl, že odešel na sever, že dělal u lidí na statku, že rok mlčel. Že přestal pít. Že se prý změnil.
Kývala jsem. Všechno to znělo… možná. Ale zároveň jsem věděla, že to není důležité.
„Víš, co je na tom nejhorší?“ řekla jsem tiše. „Že jsem tě přestala nenávidět. A tím jsi přestal mít sílu.“
Pousmál se. „To je asi dobře.“
„Je,“ přitakala jsem. „Ale dalo to práci.“
Venku začalo pršet. Z okna jsem viděla, jak kapky kloužou po skle, stejně jako tehdy, když odešel poprvé. Jenže tentokrát jsem necítila ten známý tlak v hrudi. Jen klid.
„Pamatuješ, jak jsi mi říkal, že jednou pochopím?“ zeptala jsem se.
„Jo.“
„Tak jsem pochopila.“
„Co?“
„Že láska nestačí, když člověk neumí zůstat.“
Mlčel. A poprvé to ticho nebylo zbraň, ale uznání.
Pohlédl na mě tak, jako by mi chtěl poděkovat. Možná za to, že jsem ho kdysi milovala. Nebo za to, že teď konečně můžeme skončit.
Když odcházel, neohlédl se. Zavřela jsem za ním dveře, pomalu, s pocitem, že zavírám i něco v sobě.
Zůstala jsem stát. V uších mi zněl tlukot srdce a déšť za oknem.
Na stole zůstaly chryzantémy. Vzala jsem je do ruky. Byly krásné — studené, bílé, čisté.
Vložila jsem je do vázy.
A poprvé po letech jsem si uvařila čaj, ne kávu.