Článek
Když jsem požádala o volno k lékaři, neznělo to jako prosba, spíš jako běžná věc, kterou člověk občas potřebuje. Všichni jsme jen lidi, aspoň jsem si to myslela. Ale šéf se na mě podíval tím svým pohledem, přes který se dalo poznat, že počítá každou sekundu, kterou pro něj nejsem užitečná.
„Firma potřebuje lidi bez komplikací,“ pronesl a ještě se přitom opřel do židle, jako by tím dával najevo, že to je vlastně ta nejrozumnější věta na světě.
Na chvíli jsem ztratila řeč. Jen jsem tam stála, s papírkem v ruce, kde byl jasně napsaný čas vyšetření. Nic dramatického. Jen kontrola. Ale v jeho očích jsem byla najednou někým, kdo přináší problémy.
Když jsem se vzpamatovala, snažila jsem se zlehčit situaci. „Je to jen půlhodina,“ řekla jsem.
Jenže on se usmál tím způsobem, který není úsměvem, ale upozorněním. „Každá půlhodina se počítá.“
Šla jsem zpátky ke stolu a cítila, jak se mi v hrdle usazuje něco těžkého, co nejde spolknout. Moji kolegové dělali, že pracují, ale koutkem oka viděli všechno. Někteří sklopili hlavu, jiní jen lehce pozvedli obočí. Věděli, jak to chodí. Dělali jsme v prostředí, kde se lidé učí skrývat i kašel, aby nevypadali slabě.
Pracovala jsem ještě několik hodin, ale pořád jsem měla v hlavě jeho větu. Lidi bez komplikací. Co to vůbec znamená? Bez rodiny? Bez nemocí? Bez emocí? Nebo úplně bez života?
V poslední době se věci měnily. Malé detaily, které jsem dřív přehlížela. Šéf začal posílat e-maily pozdě v noci a očekával odpověď do pěti minut. Když někdo odmítl zůstat po pracovní době, už na ten člověk nemohl spoléhat „v důležitých projektech“. Kdo si vzal nemocenskou, jako by se automaticky zapisoval na seznam rizikových zaměstnanců. Nikdo nic neříkal nahlas, ale všichni to cítili.
Celé to prostředí postupně utahovalo šrouby, jen jsme si zvykali tak pomalu a nenápadně, že jsme si ani nevšimli, kdy přesně přestalo být normální dojít si v klidu k lékaři nebo odpočinout si o víkendu.
Odpoledne si mě šéf znovu zavolal. Tentokrát měl tón, který měl znít přátelsky.
„Jde o to, že když ti dovolím volno, budou to chtít všichni,“ řekl a poklepal na stůl, jako by tím chtěl dodat důraz.
„Ale vždyť většina lidí chodí k doktorovi,“ namítla jsem jemně.
„Ano, ale ne uprostřed důležitého období.“
„Máme důležité období každý týden.“
„Proto potřebujeme lidi, kteří to zvládnou.“
Ta věta byla poslední kapka. Nebylo v ní ani trochu pochopení, žádná ochota, ani snaha chovat se lidsky. Jen tlak. Tichý, neustávající tlak, který se tvářil jako profesionalita.
Cestou domů jsem seděla v tramvaji a dívala se z okna na lidi, kteří pospíchali, zastavovali se, smáli se nebo telefonovali. Uvědomila jsem si, že všichni ti lidé mají svoje starosti, svoje těla, svoje nemoci, svoje rodiny. A nikdo z nich není bez komplikací.
Tak proč jsem já měla předstírat, že jsem?
Další den jsem přišla do práce dřív. Chvíli jsem seděla u stolu a dívala se na monitor, který mi roky diktoval rytmus dne. Na obrazovce blikaly termíny, úkoly, projekty, které nikdy neubývaly. Ale v mé hlavě tentokrát blikalo něco jiného, otázka, kterou jsem si dlouho zakazovala položit.
Kolik stojí moje zdraví? Kolik stojí můj život, když o něm rozhoduje někdo, kdo mě vidí jen jako položku v tabulce?
Šéf přišel asi o dvacet minut později. Stihl mi jen kývnout na pozdrav, než jsem se zvedla.
„Potřebuji s vámi mluvit,“ řekla jsem. Neměl rád tyhle věty, a já to věděla. Možná i proto jsem je vyslovila s takovým klidem.
Vzala jsem si papír z tašky. Nebyla to žádost. Nebyla to prosba. Nebyla to omluva. Byla to věta napsaná v jediné větě, jednostránková, stručná.
Položila jsem ji na stůl před něj.
Začal něco říkat. Narážky. Otázky. Snažil se působit překvapeně, i když jsme oba věděli, že tohle bylo nevyhnutelné.
„Je to kvůli včerejšku?“ zeptal se nakonec.
„Ne,“ odpověděla jsem. „Je to kvůli všemu.“
Nepodala jsem mu žádné vysvětlení. Nevyčítala jsem mu nic. Nepotřebovala jsem se obhajovat. Jen jsem věděla, že tohle nebyla práce – tohle byla pomalá ztráta sebe sama.
Když jsem odcházela, všimla jsem si, že se mi dýchá nějak lehčeji. Ne proto, že jsem měla volno. Ale proto, že jsem konečně udělala rozhodnutí, které jsem měla udělat už dávno.
Vzala jsem si bundu, kabelku a naposledy se rozhlédla po kanceláři, kde jsem nechala tolik času a energie.
A pak jsem jednoduše odešla.
Dala jsem výpověď.
