Článek
Všechno začalo klidným nedělním odpolednem. Kuchyně voněla vanilkou a čerstvě nasekanými oříšky. Těsto na cukroví jsem vyválela s pečlivostí sobě vlastní, každý kousek vážila, krájela a zdobila podle receptu z mé babiččiny sešitu. Okno nad pracovní deskou bylo otevřené jen na větrání, přeci jen, trochu čerstvého vzduchu neuškodí, myslela jsem si.
Když jsem hotové cukroví naskládala na talíř a odnesla je k oknu, abych je nechala trochu vychladnout, ještě mě nenapadlo, že se stanou terčem něčeho mnohem menšího, rychlejšího a mnohem odvážnějšího než já. Posadila jsem se u stolu, šálek horkého čaje v ruce, a chtěla si na pár minut odpočinout.
První pohyb za oknem byl tak nenápadný, že jsem si ho skoro nevšimla. Malá, hnědá hlavička s černýma očima, která zvedla oříšek z talíře, a pak rychle zmizela v koruně stromu. Zasmála jsem se sama sobě, myslela jsem, že si to jen představuji. O pár vteřin později se objevily další dvě hlavičky. Byly rychlé a obratné, poskakovaly po větvích a s naprostou jistotou si vybíraly nejlepší kousky mého pečiva.
„To snad není možné,“ zamumlala jsem, když se třetí veverka pustila přímo na talíř. Skákala, popadla kousek oříškového cukroví a v okamžiku zmizela mezi stromy. Moje cukroví, pečlivě připravené, mizelo rychleji, než jsem dokázala zareagovat.
Snažila jsem se být rychlá. Vyskočila jsem a chtěla talíř zachytit, ale byla jsem pomalejší než oni. Poslední kousek, ten nejhezčí, ozdobený čokoládovou polevou, zmizel přímo z mého dohledu. Stála jsem u okna s prázdnou rukou a pocitem naprostého šoku. Malí chlupatí bandité, jak jsem jim začala říkat, právě vyhráli první kolo.
Sedla jsem si zpět ke stolu, šálek čaje chladl a já sledovala jejich rychlé pohyby mezi stromy. Byli tak soustředění, jako by to bylo jejich vánoční mise. A přitom byli roztomilí, malá oříšková tornáda s ocásky vztyčenými jako vlajky vítězů. Nemohla jsem se zlobit, přestože mi sebrali mé vánoční cukroví.
Rozhodla jsem se jednat. Přinesla jsem talíř s další várkou cukroví a položila ho na jinou část parapetu, trochu dál od okna, přičemž jsem držela ostražitý pohled. Doufala jsem, že když se soustředím, dokážu alespoň část cukroví zachránit. Místo toho se objevila nová taktika. Veverky začaly spolupracovat. Jedna hlídala, zatímco druhá popadla kousek cukroví a odnesla ho pryč. Byla to taková malá koordinační operace, že jsem se musela smát a zároveň kroutila hlavou nad jejich odvahou.
Moje kuchyň se proměnila v tiché vánoční bojiště. Každý kousek cukroví, který jsem tam nechala, se stal terčem těchto malých, neohrožených zlodějů. Musela jsem přiznat porážku, jejich rychlost a šikovnost byla prostě mimo mé možnosti.
Večer jsem talíř s poslední várkou cukroví přesunula dál od okna a zakryla ho utěrkou. Stála jsem a sledovala, zda se někdo odváží ještě jednou. Malí chlupatí bandité nakonec odešli do ticha stromů, a já si uvědomila, že se z toho stala neplánovaná tradice. Každé Vánoce teď budu mít své „okénko pro veverky“, kde budu sledovat, jak si příroda užívá mé cukroví.
Sedla jsem si ke stolu a vzala si šálek čaje. Bylo to zvláštní spojení smutku a radosti, cukroví mizelo, ale místo zklamání přišel smích a překvapení. Přišlo mi neuvěřitelné, že tito malí tvorové dokázali tak dokonale zorganizovat malou loupež přímo přede mnou. Vánoce se tak rázem staly mnohem živějšími a zábavnějšími, než jsem čekala.
Nakonec jsem se usmála. Bylo mi jasné, že příště připravím dvě várky, jednu pro lidi a jednu pro malé chlupaté bandity.
A možná, jen možná, si nechám několik kousků schovaných, abych měla vlastní vítězství nad těmi nejodvážnějšími oříškovými zloději za oknem.
