Článek
Vlak zastavil se stejným zasyčením, jaké jsem slyšela před dvaceti lety, když jsem odsud naposledy odjížděla. Tehdy jsem si říkala, že se jednou vrátím. A že všechno zůstane stejné.
Nevrátilo se nic.
Město mě přivítalo mlhou a zvláštním tichem. Domy, které bývaly oprýskané, měly teď nové fasády. Stromy na náměstí byly vyšší, ulice užší. Cítila jsem se jako návštěvník ve filmu, který kdysi viděl, ale zapomněl děj.
Šla jsem po chodníku směrem k našemu starému domu a v hrudi se mi míchalo všechno dohromady – nervozita, zvědavost i ten zvláštní stesk, co pálí až někde pod žebry. V duchu jsem si přála potkat někoho známého. Jenže zároveň jsem se bála, že opravdu potkám. Protože co bych jim vlastně řekla? Že jsem to pořád já?
Na rohu stála paní Novotná. Stejná postava, stejný šátek, jen trochu pomalejší pohyby. Kdysi mě hlídala, když máma musela do práce. Vzpomínám si, jak mě učila plést copánky.
„Dobrý den,“ zavolala jsem.
Zvedla oči, chvilku mě měřila.
„Dobrý den…?“ zopakovala.
„Já jsem Anička. Od Horových.“
Ticho. Pak se jí oči rozšířily.
„Anča? Ty jsi Anča? No to snad ne!“
Usmála se, ale v jejím pohledu bylo něco nejistého, jako by pořád hledala tu malou holku, co kdysi běhala po ulici s roztřepenou mašlí ve vlasech.
Dům vypadal cize. Naše modré okenice zmizely, zahrada zarostla, růže pryč. Na brance viselo jiné jméno. Až mě zamrazilo, když jsem si uvědomila, že to moje tu už dávno nepatří.
Další den jsem se prošla po městě. Nikdo mě nepoznával. A když ano, tak jen s tím zvláštním překvapením, které v sobě má odstup.
„Ty ses tak změnila!“ říkali.
„No jo, z tebe je úplně jiná paní.“
Usmívala jsem se, ale cítila, že za tím údivem je něco víc. Jako by říkali: Ty už nejsi naše.
Večer jsem seděla v penzionu u řeky, dívala se z okna a přemýšlela, proč mě to tolik bolí. Vždyť je to přirozené – roky plynou, lidé se mění. Ale ten chlad, ta mezera mezi mnou a tímhle místem, byla větší, než jsem čekala. Až tehdy jsem si přiznala, že se možná nezměnili oni. Že jsem to já, kdo odešel tak daleko, že už mě nemůžou dohnat ani vzpomínky.
Ráno jsem šla na hřbitov. Mámin hrob byl udržovaný, čistý, s čerstvými květinami. Sedla jsem si na lavičku a nechala si hlavou běžet všechny ty dny, kdy jsem chtěla utéct – z nudy, z maloměsta, z prachu. Myslela jsem si, že svět venku je větší a že se do něj vejdu. A vešla. Jenže jsem při tom ztratila něco, co se nedá zabalit do kufru.
Když jsem odcházela, potkala jsem ho – Petra. Můj první kluk.
„Petře?“ oslovila jsem ho.
Podíval se na mě, nejistě se usmál.
„Ano?“
„Já jsem Anička. Z osmičky. Pamatuješ?“
Chvíli přemýšlel, pak přikývl. „Jo… možná. Promiň, mám teď trochu naspěch.“
A odešel. Ani se neohlédl.
Ten okamžik mě zasáhl víc než všechno ostatní. Protože já ho poznala hned. V těch vráskách, v pohledu, v pohybu ruky, když si strkal klíče do kapsy. Ale on mě nepoznal. A já pochopila proč.
Nešlo o vrásky nebo účes, o město, které se změnilo. Nešlo ani o to, že uběhlo dvacet let.
Šlo o to, že jsem z toho světa odešla dávno. Nejen fyzicky, ale uvnitř. Učila jsem se jinak mluvit, jinak myslet, jinak se dívat na lidi. A oni to vycítili. Ztratila jsem tu prostotu, kterou měli oni – a kterou jsem kdysi měla taky.
Na nádraží jsem se ohlédla naposledy. Ulice se koupala v ranním slunci, lidé spěchali, psi štěkali. Město žilo – jen beze mě.
Teprve tehdy jsem si přiznala, že se vlastně nedá vrátit domů. Protože domov není dům, ani ulice, ani jména na poštovních schránkách. Domov je chvíle, kdy tě někdo pozná, i když jsi se změnila.
A já už neměla nikoho, kdo by to dokázal.
