Článek
Petr nikdy moc neřešil, co si kdo myslí o jeho věcech. Jeho máma říkala, že telefony budou vždycky jen telefony, a ne měřítko toho, jací jsme lidé. A on tomu věřil. Ale jakmile se na konci přestávky objevil Matěj se svým novým modelem a začal ho ukazovat spolužákům, bylo jasné, že dnešní den nebude úplně pohodový.
Matěj byl přesně ten typ kluka, který si na nových věcech zakládal. Všechno muselo být top, od bot po sluchátka. Jakmile zpozoroval Petra, jak vytahuje svůj drobný, oťukaný mobil, který už na první pohled pamatuje minimálně tři roky zpátky, ihned vycítil příležitost.
„Hej, Petře, tohle ještě funguje?“ ukázal na jeho telefon s typickým úšklebkem.
Kolem se ozval smích. Takový ten rychlý, dychtivý, jaký se ve třídách rodí snadno. Petr sevřel telefon v ruce. Ne proto, že by se za něj styděl, ale protože ho to zaskočilo. Nečekal, že se kvůli takové hlouposti strhne lavina.
„Funguje,“ odpověděl klidně.
„A dělá to vůbec fotky, nebo je to jen krabička na SIMku?“ přihodil někdo další. Smích zesílil. Petr si všiml, že jedna holka z jeho lavice se ani nesměje, jen se na něj dívá, jako by nevěděla, co říct.
Rozhlédl se po tvářích kolem sebe. Všichni čekali, jak zareaguje. Jenže v něm nebyla zlost ani stud. Jen jakýsi zvláštní klid. Jako by měl v rukávu něco, co nikdo jiný nemá.
Odblokoval displej. Byl trochu poškrábaný, ne úplně rychlý. Ale fungoval. Otevřel galerii a chvíli hledal. Všichni zvědavě sledovali, jestli jim chce ukázat nějaký vtipný obrázek nebo starou selfie. Matěj si dokonce dal ruce v bok, připravený dál se posmívat.
„Chcete vidět, proč mám tenhle telefon pořád u sebe?“ řekl Petr tiše.
Nikdo neodpověděl, ale napjaté ticho samo znamenalo souhlas.
Ukázal jim fotku. Byla trochu zrnitá a snímek nebyl technicky dokonalý. Ale na ní seděl Petr, mnohem menší, asi osmiletý, vedle své mámy na lavičce u rybníka. Držela ho kolem ramen, oba se smáli. On měl v ruce kus chleba a snažil se nalákat kachnu, která stála pár kroků od nich. Jeho máma vypadala zdravě, krásně a šťastně tak, jak si ji posledních pár let nepamatoval.
„Tohle je poslední fotka, kterou jsem s ní vyfotil,“ řekl Petr. „Udělala ji ona. Na tenhle telefon. Den předtím, než… než už nemohla ven.“
Poslední slovo takřka zašeptal. Nemusel nic víc vysvětlovat. Všichni věděli, co se stalo. Někteří se o tom doslechli od rodičů, jiní si to před časem přečetli ve školní skupině. Ale nikdo o tom nemluvil nahlas, jako by jim to nepříslušelo.
Levná plastová lavice pod okny učebny zaskřípala, jak se Matěj trochu napřímil. Ještě před chvílí vypadal, že se královsky baví, teď ale jeho oči těkaly po fotce, pak po Petrovi a nemohl říct jediné slovo.
„Proto si ten telefon nechávám,“ dodal Petr. „Na jiném mobilu tu fotku prostě nechci mít. Je tady. Takhle to má být.“
Několik spolužáků se podívalo do země. Ten smích, co předtím naplnil místnost, jako by byl úplně cizí. Kdyby měli příležitost vrátit čas o pět minut zpět, nejspíš by neřekli ani jedinou poznámku.
„Promiň,“ řekl nakonec Matěj. Nebyl to promyšlený, vrstevnatý projev lítosti. Ale bylo to upřímné. Možná poprvé za dlouhou dobu.
Petr pokrčil rameny. „Je to v pohodě,“ odpověděl a opravdu to tak myslel. Nechtěl nikoho zahanbit. Ani nestál o to, aby někomu něco dokazoval. Jen se nechtěl schovávat.
Když zazvonilo, třída se začala postupně rozcházet. Tentokrát se k němu nikdo nepřiblížil s dalším posměškem. Někteří na něj jen krátce kývli, jiní mu položili ruku na rameno, jako by chtěli říct: Drž se. Bez dalších slov.
Cestou do další hodiny ho dohnala ta dívka z lavice. „Máš hezkou mámu,“ řekla tiše.
Petr se usmál. „Jo. Měla fajn smích.“
„Taky vypadáš, že sis s ní hodně rozuměl.“
„Rozuměl,“ odpověděl a sám byl překvapený, jak dobře se mu ta jednoduchá věta říká.
Šli spolu chodbou, aniž by spěchali. A Petr si uvědomil, že se vlastně cítí lehčeji. Ne protože by někomu vytřel zrak, ale protože sdílel něco, co pro něj mělo skutečnou hodnotu.
A starý telefon mu v kapse najednou nepřipadal jako slabost. Byl spíš jako malá schránka, kterou si člověk nosí u srdce. A ta nepotřebuje nejnovější procesor, aby byla důležitá.
