Článek
Odpolední loučení ve školce, pro někoho rutinní záležitost, pro mě učitelku ten den začalo jako normální konec pracovního dne. Děti pobíhaly, hledaly své batůžky, rodiče se scházeli u dveří. Já stála poblíž, připravena doprovodit děti, pomoci s batůžky, ujistit se, že žádný drobek nezůstane stát.
Vybrala jsem si místo u poslední řady laviček, myslela jsem si, že z té pozice budu mít přehled a nikomu nebudu překážet. A pak se to stalo. Nikdo si ke mně nestoupl. Ani jeden rodič.
„Tati, ahoj!“ slyšela jsem dětský výkřik a sledovala, jak se malé ručky vznášejí k náručím dospělých. Moje školkové děti běžely k rodičům, objímaly je, smály se, a já stála stranou. Nikdo mě nepozdravil, nikdo nepoděkoval, nikdo neřekl ani slovo. Všichni doslova přešli kolem mě, jako bych byla vzduch.
„Proč paní učitelka stojí sama?“ ozval se hlas malé Aničky, mé svěřenkyně. Její nevinný dotaz mi připomněl, že trapas není jen pocit, ale realita. Najednou jsem cítila, jak se mi krev hrne do tváře.
Snažila jsem se zasáhnout: „Martine, počkej, nezapomeň…“ ale rodiče už drželi své dítě pevně v náručí a odcházeli pryč. Můj hlas se ztrácel mezi smějícími se dětmi, otevíranými dveřmi a hlukem.
Stála jsem tam a cítila naprostou bezmoc. Ta chvíle byla absurdní, učitelka, která celý den pečuje, usměje se, podporuje, najednou stojí jako stín, který nikdo nevidí. Nikdo nezastavil, nikdo se nepodíval, nikdo nepoděkoval. Poslední řada, kam jsem se přesunula, se stala pastí neviditelnosti.
Doma, s hrnkem studené kávy v ruce, jsem si tu scénu přehrávala a začalo mi docházet, proč se trapas stal tak obrovský. Byla jsem učitelka a přesto jsem byla přehlížena. Nepomohlo, že jsem stála nenápadně. Nepomohlo, že jsem chtěla být nenápadná a dětem pomoci. Stačilo pár kroků na druhé místo a byl by konec trapasu.
Vzpomínala jsem na ty okamžiky, usmívala jsem se, nabízela pomoc, připravovala děti, aby si je rodiče mohli snadno převzít. Nic z toho nepomohlo. Všichni odešli, já zůstala stát. Stud, který mi drtil tvář, se mísil s pocitem naprosté zbytečnosti.
Ten trapas mě naučil jednu věc, při školkovém loučení nemůžete stát stranou. Musíte být vidět. Musíte být uprostřed, jasně přítomná, připravená zasáhnout. Protože jediný moment nepozornosti stačí k tomu, aby se rutinní loučení proměnilo ve veřejný trapas, který vás pronásleduje celý den.
Od té doby už nikdy nestojím na okraji. Přesně tak, abych děti viděla, rodiče viděli mě a trapas roku už se nikdy neopakuje.
