Článek
Když jsme vyjížděli, byli jsme oba v euforii. Děti zůstaly doma s mými rodiči, kufry nacpané až po okraj, playlist „letní klasiky“ připravený. Jenže na zadním sedadle seděla ona — moje tchyně, pečlivě zabalená v šátku, s taškou plnou domácích řízků, ručníků a léků na všechno možné.
„Nezapomněli jste vypnout pračku?“ byla její první otázka, sotva jsme vyjeli z parkoviště.
„Ne,“ odpověděl Marek, můj muž, s úsměvem, který už po deseti kilometrech mizel.
Původně jsme chtěli jet sami. Ale pak se Marek nechal obměkčit. „Víš, máma nikdy neviděla moře,“ řekl. „A kdo ví, kolikrát ještě bude moct jet.“ A já, i když jsem cítila, že to není dobrý nápad, kývla jsem. Protože co bych neudělala pro klid.
Cesta byla dlouhá, přerušovaná jejími komentáři:
„Tady by se dalo pěkně bydlet, kdyby to nebylo tak daleko.“
„Marku, nejez tak rychle!“
„Lucie, tys mi nepřibalila ten druhý klobouk?“
„Měla jsi si ho zabalit sama.“
Do Itálie jsme dorazili pozdě odpoledne, rozlámaní, ale šťastní. Moře vonělo po soli, slunce se lesklo nad horizontem, přesně tak, jak jsem si to vysnila. Tchýně však první, co řekla, bylo:
„No… já čekala, že bude voda teplejší.“
Marek se na mě podíval a já jen tiše vydechla. To zvládnem, říkala jsem si.
Večer jsme zašli na večeři. Malá restaurace u pláže, červené ubrusy, majitel, který mluvil jen italsky, a víno, co chutnalo jako léto. Bylo to krásné – alespoň na chvíli.
„Já bych si dala řízek,“ řekla tchýně, když číšník přinesl jídelní lístek.
„Mami, jsme v Itálii,“ usmál se Marek. „Zkus těstoviny, pizzu…“
„Já si dám řízek,“ trvala na svém.
Nakonec dostala kuře. A stěžovala si, že je bez chuti.
Marek si objednal víno, já taky. Tchýně ne. Po chvíli si začala tiše odfrkávat a koukat na hodinky. „Dlouho to trvá,“ poznamenala. „Doma by jsme už dávno měli umyté nádobí.“
Cítila jsem, jak se mi napínají nervy.
„Mami,“ řekla jsem co nejklidněji, „jsme na dovolené. Není kam spěchat.“
„To říkáš ty,“ odsekla. „Ale Marek celý den řídil, měl by si odpočinout. Ne aby tu seděl a pil.“
A bylo to.
Marek se narovnal. „Mami, já jsem v pořádku.“
„To říkáš teď, ale kdo ví, jak ti bude ráno.“
„Mami!“ zvedl hlas.
„Nezvyšuj na mě tón!“
Lidé u vedlejších stolů se otočili. Já cítila, jak mi rudnou tváře. Snažila jsem se to urovnat, ale čím víc jsem se snažila, tím hůř to dopadalo.
„Lucie, ty se taky zlobíš, když ti řeknu pravdu,“ pokračovala tchýně. „Jen říkám, že bys ho měla trochu hlídat. Muži potřebují dohled.“
A to už bylo moc.
„Dohled?“ zopakovala jsem. „Myslíte jako dítě?“
„No, občas to tak vypadá.“
Marek se zvedl. Stolička spadla. „Tohle ne,“ řekl. „Tohle už fakt ne.“
A v tu chvíli bylo ticho. Jen vítr a šum moře. A pak — jeho hlas, můj hlas, její hlas. Křik. Slova, která se nedala vzít zpět. A zvědavé pohledy turistů, kteří se zvedali od stolů, aby se podívali, kdo to tak křičí.
Když jsme dorazili zpět do apartmánu, mlčeli jsme všichni. Tchýně se zavřela v pokoji, my seděli na balkoně.
„Já už fakt nemůžu,“ řekla jsem potichu.
„Já vím,“ odpověděl Marek.
Byla jsem vyčerpaná. Ne ze slunce, ne z cesty. Z té snahy, aby všechno bylo v pohodě, i když není.
Po chvíli přišla. Bez výrazu, s hrnkem čaje.
„Nechtěla jsem vám to zkazit,“ řekla tiše.
„Ale zkazila jste,“ ujelo mi.
Podívala se na mě. „Já jen… mám strach, že mě už nikdy nevezmete s sebou.“
Bylo ticho. Najednou vypadala jinak – ne jako ta věčně nespokojená tchýně, ale jako stará žena, která nechce být sama.
Marek si povzdechl. „Mami, my tě máme rádi. Ale někdy si potřebujeme odpočinout i od tebe. To není špatně.“
Otočila hlavu k moři, dlouho nic neříkala. „Dobře,“ řekla nakonec. „Zítra půjdu dopoledne sama na procházku.“
Druhý den ráno opravdu šla. My zůstali na pláži, leželi na ručnících a dlouho jen mlčeli. Slunce hřálo, moře šumělo, a já si říkala, že možná právě tohle je ta chvíle, kdy si člověk uvědomí, že rodina je krásná — ale taky těžká.
Když se vrátila, přinesla nám croissanty a tři malé mušle.
„Na památku,“ řekla.
Ten večer už jsme se nehádali. Pili jsme víno, koukali na západ slunce, a dokonce se smáli.
A přesto si ten první večer pamatuji nejvíc. Ne kvůli křiku. Ale kvůli tomu, co následovalo – tichu, které nás donutilo podívat se jeden druhému do očí a přiznat si, že i láska někdy potřebuje odstup.
Někdy je těžké žít pod jednou střechou. A ještě těžší sdílet stejný hotelový pokoj. Ale možná právě tam se člověk naučí, že rodina není o dokonalosti – je o trpělivosti.
